S

Podpoř nás!

23. března 2013 v 10:50 | MAKY.OREL
3 Živly v tom rozhodně nechtějí být sami. Jestli jste si je oblíbili a rádi byste předali tenhle příběh dál, pak není nic snazšího, než si půjčit nějaký ten banner nebo třeba ikonku a umístit ji, kam se vám zlíbí. Na výběr máte z několika velikostí a provedení a ti kreativnější si klidně můžou vymyslet vlastní rozmilý odkaz, kterým se budou chlubit. Jestli čas dá, já sama ještě nějaké pěkné dovyrobím a pokud máte nějaké speciální přání, jak velké nebo vypadající by odkazy měly být, stačí dát vědět a ráda se zařídím ku vaší spokojenosti.


x





Autorka

23. března 2013 v 10:20 | MAKY.OREL
Stále duchem i tělem mladá. Kreativní, poslední dobou živená čím dál tím více psaním. Ráda si tříbí jazyk český, stále se učí gramatiku, drží si trochu specifický humor a jako jedna z mála píše e-maily na dvě A4. Momentální zkušenosti s literaturou nemá až tak malé. Podařilo se jí několik menších-větších úspěchů v literárních soutěžích, dostála za své povídky pozitivní hodnocení okolí a za svou oddanost pro dlouhé fantasy romány, které píše, přinejmenším zatím úctu a obdiv. Momentálně je součástí týmu vznikajícího školního časopisu.

Říká si MAKY.OREL, až na to dojde tak Markéta Orlová. Na svém kontě má dlouhodobý a celkem úspěšný pobyt na blog.cz, členství v autorském klubu, za které se jako jedna z prvních členek nestydí a to se svým blogem /www.flora-fauna-foto.blog.cz/. Ale je také mnoho blogů, kteří si vypůjčili její grafiku, kterou po inspiraci starými blogovými mistry jako Gormal a layfor tvoří jako jakási pokračovatelka tradice na svém druhém blogu /www.zkusdess.blog.cz/.

Momentálně však místo designu studuje obor Biologie v srdci jižních Čech, neboť prohlásila, že umění není nic, co by se dalo studovat - s tím se musíš narodit. A tak se snaží mezi tím vším učením se na zkoušky dále realizovat v tom, co jí baví, a jste to vlastně právě vy, kdo jí v tom může pomoct.

A co by jednou teda chtěla, protože všichni blogeři by pořád něco chtěli? Jednou by chtěla držet v ruce 3 Živly v tvrdé obálce a dát si je do poličky. A jejím snovým zaměstnáním je zatím neexistující estetický poradce pro vědu a výzkum, protože věří tomu, že spisovatelstvím se člověk neuživí, a novinařina jí od ruky moc nejde. A jednou by s trochou štěstí ráda založila nakladatelství s názvem, kterému se u ní nikdo nemůže divit, vOrel´s publishing, kde by ráda vydávala knihy nadaných mladých talentů z našeho mateřského serveru a nejen z něj spolu se svou drahou dlouholetou kamarádkou.

O co jde?

22. března 2013 v 20:00 | MAKY.OREL
3 Živly - to není žádná kapitolovka, povídka na díly ani blogový příběh. Je to plnohodnotný knižní román, jehož děj mě neprovází jen tak z rozmaru pár měsíců nýbrž už několik dlouhých let.

Vpodstatě po celou dobu svého osmiletého studia na gymnáziu a následně nyní na vysoké škole se snažím sepsat a předat tenhle příběh dál. Proč právě tenhle? Není jediným a posledním příběhem, který mi přivál čas pod pero, ale je kompletní a hlavně - téměř dokončený. A navíc je první. Je psán jako čistokrevná kniha, jelikož však všichni, kdo píší, vědí, jak to chodí, vychází nyní na blogu. Předchozí pokus o zveřejnění asi před rokem či dvěma skončil. Nyní je však po několikáté úpravě 1. díl propuštěn ze šuplíku na zkušenou do světa. Tentokrát už se vší parádou, na vlastním blogu a bude čekat na své čtenáře. Na ty, jež mu dovolí se rozvinout v jejich fantazii.

Jakékoli náměty, připomínky, i gramatické vsuvky (neboť každý text je i po desátém přečtení s nejméně jednou přehlédnutou chybou), názory, povzbuzení - cokoli, co budete chtít mně a mým hrdinům sdělit, je jedině vítáno a my všichni budeme vaší přízní poctěni. Pište cokoli, co vás při čtení napadne, kamkoli vás napadne a my se budeme těšit, až se zase jednou vrátíte.

stále píšící MAKY OREL a celá společnost kolem Andrease Milese

Úvodem

22. března 2013 v 18:00 | MAKY.OREL
Zřejmě to bylo dílo náhody, které vás přiválo až sem, jak rádi říkají moji dobří přátelé. Vždycky mi připomínají, jak mají Bílí rádi tohle slovo - náhoda. Jakoby jiné neznali, je to jako pozdrav, jako jistota, i když je to pořád jen náhoda.

Ale byla to vlastně právě náhoda, díky které jsme se jednoho dne potkali. Seděli na kamenném kvádru v centru jednoho francouzského města a já šla kolem s fotoaparátem. Slunce už zapadalo a vlévalo do ulic nádhernou zlatavou záři. Dlouhé stíny sochy jezdce na koni padaly na dlažbu, já šla dál a z nějakého důvodu nemohla spustit oči z té skupinky, která tam seděla a živě rokovala. Až za dlouhou dobu, dávno po tom, co rodinná dovolená ve Francouzském středohoří skončila, jsem zjistila, na koho jsem se to vlastně dívala ale hlavně proč.

Tenkrát jsem viděla víc než jen dvě dívky, chlapce a dva velké vlčáky. A právě proto píšu dnes tenhle příběh, který zůstával očím lidí dlouho skrytý. Andreas by mi na tomhle místě jistě řekl: "A kdo by taky chtěl, aby ho viděli?" Živě si dovedu představit jeho lišácký výraz.

Měla jsem tenkrát tu čest spatřit pár vteřin z neskutečného putování, jaké v měřítku pomíjivé délky lidského života nabývá ještě větších rozměrů. Viděla jsem jen malý zlomek osudů, událostí a historie, která se v tu chvíli odvíjela na starém kontinentě. Až dnes si uvědomuju, co všechno je v tom příběhu vlastně obsažené. Protože ono první letmé setkání nebylo poslední.


Pro ty, kdo chtějí vědět víc, má Memory dobrou radu:
"stačí se začíst a o zbytek se postará fantazie"
 
 

Reklama