Kapitoly/ 1. díl

17/ Ne všechno končí

17. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Ve tmě mezi stromy stál muž. Plášť měl stále vlhký, i když déšť už ustal, ale tady v lese se dešťové kapky tak jako tak stále držely v korunách stromů a jediný poryv větru stačil, aby slétly dolů na zem. Počkal, až ohromná vlčice zmizí, a poté přešel ke stvůře ležící bezvládně na zemi. Přiložil jí prsty na krk - krev v něm jasně pulzovala a hrudník se zvířeti zvedal v pravidelných intervalech. Muž sáhl do hlouby kabátu a vytáhl pouzdro s dýkou. Opatrně nůž vytáhl. Úzká čepel byla dokonale ostrá a kalená ocel by se nebýt hluboké tmy jistě krásně leskla.

16/ Jatka nebo poslání? (2)

10. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Memory už ale pomalu scházela ze schodů do přízemí. Musí najít Perlu! Přísahala by, že jí tu někde cítí. Konečně sešla poslední schod a náhle ho uviděla. Velký, černý, ale těžko říct co vlastně. Podivná nesouměrná hlava s odhalenými tesáky byla totiž jen třešničkou na dortu. Celé tělo mělo to stvoření podobné psovi, ovšem psovi, který prošel nějakým ošklivým experimentem. Všechno na něm bylo tak podivné a přestavěné, jakoby si ho načrtlo malé dítě na papír. Nejhorší ale bylo, že téhle hříčce přírody o velikosti telete visel kolem krku těsný řetěz s malým váčkem. Co bylo uvnitř, věděla Memory s překvapivou jistotou.

16/ Jatka nebo poslání? (1)

3. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Slunce zapadlo. Alex, Elis i Memory zmizely v útrobách zámečku a Bílí čarodějové ho mezitím pod pláštěm noci obklíčili. Za běžných okolností by si na to asi nikdo netroufl, ale teď měli v rukávu víc než jedno eso, které byli rozhodnuti využít, jak nejlíp mohli.
Slabé světlo svícnů osvětlovalo tmavé sály sídla. Temné dřevěné obložení a zašlé perské koberce byly snad po všech stěnách - jak typický obrázek ze starých panských domů. Mohutný starý nábytek, těžké široké dveře s ozdobným kováním a kamenná dlažba tvořící přesné geometrické obrazce. Na ní teď duněly kroky mnoha lidí, které ve skrytu stínů sledoval tichý majordomus.

15/ Věčné hledání a nejisté rozhovory

27. července 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Byl podvečer a slunce se sklánělo k západu. Ono žhavé léto se už vytrácelo v barvách podzimu a vítr svištěl krajem. Nakonec Memory přece jen našel - seděla na skále pár kilometrů od skrýše. Byl odtamtud dobrý výhled na značnou část lesa.
Štěpán kolem ní prolétl a zase se zhmotnil. "Copak děláš tady, tak sama?" ušklíbl se vesele.
Memory na něj pohlédla a beze slova mu podala menší knihu v kožené obálce.
"Co je to?" nechápal Štěpán.
"Náš život v kostce. Je to příběh, spíš historie kouzelníků z doby, kdy se objevili první páni temnoty, až do dneška."
"No to zní zajímavě," opáčil Štěpán, který tomu stále moc nerozuměl, "ale co to má co dělat s náma."

14/ Plán by byl

20. července 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Byl večer a Armina se po neúspěšném hledání vracela do starého zámečku. Pro jednou se chtěla vyspat na měkkém, a jelikož neměla na splnění úkolu žádnou omezenou dobu, nemusela ani řešit hysterické záchvaty jejího zaměstnavatele. Tedy prozatímního. O to větší pro bylo její překvapení, když jí dveře otevřel na první pohled rozhořčený majordomus a bezeslova ukázal na mrtvého démonyka na podlaze.
Armina udiveně ztuhla. "Co?"
"To!" zavrčel majordomus, "Přikovali ho na dveře spolu s výsměšným dopisem. Ani nechtěj vědět, jak dlouho jsem drhl ten sajrajt, co po tý mrše zbyl. Mimochodem pán ti vzkazuje, že tě v tom sajrajtu utopí, jestli nenajdeš ty čtyři zmetky."
"Kdybys uměl kouzlit, tak si ty vrata drhnout nemusel," ošila se Armina.

13/ Jak to chodí u Černých

13. července 2013 v 18:50 | MAKY.OREL
Daleko odsud schované mezi stromy bylo staré panské sídlo. Malý zámeček, který měl už leccos za sebou a jeho dřívější lesk a sláva byly ty tam. Panská společnost se dávno vytratila a nechala budovu chátrat. Omítky podlehly větru a dešti a v kusech odpadávaly jak zralé hrušky na nepříliš udržovaný trávník před domem. Honosné fasády se drolily stejně jako zerodované balkonové sloupky. Všechna barva byla už pryč a okna skřípěla jako hlasy šílených lesních žínek.
Přesto se před sídlem objevila žena. Temně fialové vlasy měla proklaté zbytky tmavě modrých pramenů a oči měla tak temné, že splývaly s tmou. Málokdo by asi odhalil, že za to můžou jen barevné kontaktní čočky, které nosila přes své šedomodré modré oči jen tak pro efekt.

12/ Mezi neadrtálci (2)

6. července 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
"Sedněte si," odvětil sokolník k dívkám.
Celá skupina si posedala na rozvrzané židle svázané z klacků s proutěnými sedáky. Ty dlouze unaveně zapraskaly pod nápory tolika zadnic. Sokolník se posadil do čela stolu teprve, když si sedly všichni ostatní. A jen co si sedl, začal s výslechem.
"Takže slečny, zajímala by mě vaše jména."
Po chvíli ticha začala Memory: "Já jsem Memory, tohle je Alex a tohle Elis."
"Fajn, já jsem Fluid Rougén, prozatímní velitel odbojové skupiny Bílých kouzelníků odtud a okolí."
"Proč prozatímní?" zvedla Elis tázavě obočí.
"Až mě zabijou, zastoupí mě Melany," odvětil stařík suše a od ohně se ozvalo: "Haha."
Dívky se po sobě ohlédly. Těžko říct, jak moc vážně to myslel.

12/ Mezi neadrtálci (1)

29. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
"A sáákriš," vrčel Štěpán, který se teprve, neznav situace, hrabal se na nohy.
Memory ho prudce kopla nohou do boku. "Héj!" Když zvedl hlavu, pochopil, "Ehm… dobrý den."
"Jak pro koho, děťátka," zavrčel jeden z mužů s tmavým pláštěm.
"Luisi, ovládej se!" pokárala ho starší žena.
"Že to řikáš zrovna ty," zavrčel jí na oplátku.
"Omlouvám se, ale nic vřelého od nás v téhle chvíli asi čekat nemůžete," pokusila se žena o úsměv.
"A teď by bylo hezké, kdybyste zavolali vaše přítelkyně - nepochybně mají na svědomí našeho kolegu," ozvalo se jim za zády. Když se Memory se Štěpánem otočili, uviděli za sebou postaršího muže. Prošedivělé vousy, silná hrdě nesená postava a vrásčitá tvář. To vše připomínalo portrét zasloužilého pana krále. "A pak byste se mohli představit," dokončil svou řeč mohutným leč klidným hlasem.

11/ Velká zkouška malých dětí

22. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
I když je plavba přes kanál vyčerpala, nebyl čas plýtvat drahocennou tmou. Hrdinové musí spát za dne a tak všichni nasedli na svá zvířata a s větrem v zádech - tedy spíš se Štěpánem v zádech se vydali opět na cestu. Vlastně ani nevěděli, kam míří - jen díky orientačnímu smyslu Alexiny dračice se jim dařilo putovat alespoň na správnou světovou stranu. A teď přijde ta část příběhu, která podle všeho, co mi bylo řečeno, údajně vůbec nestojí za nějaké delší rozebírání.
Cesta byla plná strastiplných oklik, zoufalé snahy minout silnice, schovávání se po polích, schovávání se po lesích, když měli naši přátelé zrovna štěstí, ale také krize s jídlem, krize s vodou a občas krize spánková nebo vztahová. Zkrátka nově již čtyři kamarádi podstoupili dlouhou cestu po severní části Francie plnou zastávek, ale především nočních závodů s časem. Bylo to opravdu úmorné. Ale alespoň relativně klidné.

10/ Námořnický rychlokurz

15. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
A tak jim Alex ještě za chůze vysvětlila jednoduchý plán - najdou cokoli schopné plutí, s plachtou nebo motorem, ukradnou to a potom je čeká už jen přímočará cesta za obzor spolu s Aquou a Terou, která se k nim opět velice záhadně přidala. Memory tvrdila, že břehy Francie jsou v nějaké bárce možná 3 hodiny cesty při dobrých podmínkách. Neměly by se tedy ztratit, protože brzo uvidí břeh, který je bude navigovat. Ale najděte člun a řiďte ho, když jste něco takového viděli akorát v malé televizi s rozladěným obrazem a navíc - a to bylo asi nejhorší - když neumíte plavat.
Asi si řeknete, že neumět plavat není normální, ale v některých částech světa, a nakonec v klášteře v pustině… Zkrátka na takových místech to nejde. Není tam kde se učit, jak a mnohdy ani od koho. A tak když se kamarádky plížily kolem lodí v malém doku u města, začínaly v nich vzrůstat obavy.

9/ Letuška, pilot nebo kufr?

8. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
V oknech byla tma, jen tu a tam se svítilo. Na ulicích téměř nebyl provoz, ač hlavní třídy nebyly stále zcela oproštěny od aut. Dívky mířily k Hide parku, kde se v korunách starých stromů, jejichž listí se už chystalo pomalu barvit vlivem brzkého podzimu, ukrývala jejich zvířata až na nebohou vlčici, která se celý den tahala s nimi. Když tam k ránu dorazily, našly je tam naštěstí všechny. Vlčice si zálibně lehla do prvních paprsků ospalého ranního slunce na pečlivě posekaném anglickém trávníku, zatímco kočkodlačice a Gina šustily tiše v koruně stromu. Obě teď opatrně slezly níž a toužebně vrtěly ocasy - už nejméně dva dny neměly nic pořádného do huby.
"Promiňte," chlácholila je Memory, "brzo už něco dostanete."
"Všichni něco dostanem," odvětila Elis, "je na čase utratit všecky ty prachy!"
"A vypadnout dřív než nás začne někdo hledat," upozornila Alex.

8/ Za kulturou a ještě dál

1. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Nad starým městem s tisíci komíny mělo už brzy vyjít slunce. Dívky už ovšem byly vzhůru od opravdu brzkého rána. Couraly se městem samy bez svých mazlíčků jen s nejméně nápadnou Aquou po Memoryiném boku a přemýšlely, co dál. Elis byla nakonec první, která vymyslela něco kloudného. Dle jejího názoru bylo na čase přizpůsobit se novému prostředí. Což v jejím podání znamenalo sehnat si slušnější a pokud možno méně oškubané oblečení, než měly právě na sobě. Dlouhá cesta a řekněme extrémní zážitky totiž udělaly na už tak starých modelech své. Nápad byl schválen jednomyslně, ovšem byl tu problém - těch pár drobných, které měly, nestačilo ani na tričko v secondhandu. I když ponožky by za to možná byly. A tak se Alex rozhodla k ne zrovna morálnímu kroku. Dívky v tu chvíli právě hleděly do ztemnělé výlohy jednoho ze známých obchodů, který se jako všechny jemu obdobné rozlezl po Evropě jak mor.
"Nic moc..." opáčila Elis nad současnou mládežnickou módou, ala dívčí časopisy.
"Stejně na to nemáme," máchla rukou Memory, "Jestli máme vlastně vůbec na něco."
"Měly bysme sehnat nějaký peníze. A myslim, že už taky vim jak," zamručela Alex tajemně.

7/ Cestujeme bez Čedoku (2)

25. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
Konečně se po zběsilém útěku kouzelní tvorové zastavili a alespoň v Alexiném případě, klesli k zemi.
"Božé můj!" řvala udýchaně Elis. "Co to bylo!?"
"Tak to nevim, ale radši bych na to co nejdřív zapomněla," vzdychla Memory.
Alex vytáhla z batohu Via libris. "Uf, tak chtěly jsme do Londýna, ne?" Elis a Memory kývly. Alex se zadívala do knihy a zhluboka se nadechla. Po chvíli zvedla oči. "Mám to."
"Zvládneš nás ze vzduchu navigovat?" promluvila k ní Memory nejistě.
"Myslím, že jo. Budu se snažit, abysme se cestou vyhnuly lidem, ale nebude to tak jednoduché."
"Fajn," kývla Memory. "Hele, tak mě napadá, když už chcete dál letadlem, proč nejet místo toho třeba stopem? Stačí zalízt do nějakýho náklaďáku."
"No, to by šlo," zamručela Elis, "ale byl by tu problém s vystupováním."
"To neřešte," zakroutila hlavou Alex, "pro nás je teď základ, že musíme putovat na jih, dokud nenajdem Londýn."

7/ Cestujeme bez Čedoku (1)

18. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
3 napěchované batohy vyplnily chodbu. Přípravy na odjezd byly dokončené. Alex do toho svého ještě nasoukala Knihu cest a mohlo se odcházet.
"Uf, a je to," oddychla si Elis. "Takže můžem?"
"Já myslim, že jo," kývla Memory, popadla batoh a vykročila k toaletě, kde na ně čekalo otevřené okno. Alex totiž rozhodla, že stávající cestu do domu a z domu zachovají, aby nebylo podezřelé, že jsou tu všude otevřená okna.
"Počkat, hele, ještě by mě něco zajímalo," ozvala se Alex a s tajemným výrazem vkráčela do obýváku.
"Co je?" opáčila nepříliš nadšená Elis. Její myšlenky už byl totiž nejmíň půl hodiny ven z domu.
Alex ostražitě procházela obývací pokoj. Vypadalo to, jakoby něco hledala, ale přitom to stále nemohla nalézt.
Memory došla za ní; "Alex? Já vím, že asi nemusíme tolik spěchat. Nebo asi jo. Nechci tě honit, ale..."
"Andreas říkal, že je tu bomba."

6/ Kdo vyletí z kola ven?

11. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL
"Tak dělej Memory!"
"Áááá, to nejde to okýnko je strašně malý!"
"Bodejť, když je od záchoda," zahučela Elis opírající se o stěnu domu.
"Áááá!" křik a posléze tupá rána. Vloupání k Milesovým zatím neprobíhalo příliš dobře.
"Už je tam. Tak já jdu," prohlásila Alex a vyškrábala se do okýnka, ze kterého ještě před chvílí trčel Memoryin zadek. Za ní dovnitř ladně vklouzla Elis. Dotkla se dlaždiček na podlaze tak zlehka, že ani nedupla. Memory se na ní od dveří koupelny nenávistně podívala, jakoby chtěla říct: Moc si o sobě nemysli, tohle umim taky. Konečně se dívky sešly na chodbě. "Fajn," začala Alex, "takže Elis najde ty hadry, Memory proviant a já nějakou mapu." Holky kývly a v mžiku se rozlezly po domě jako švábi - každá jiným směrem.
 
 

Reklama