17/ Ne všechno končí

17. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Ve tmě mezi stromy stál muž. Plášť měl stále vlhký, i když déšť už ustal, ale tady v lese se dešťové kapky tak jako tak stále držely v korunách stromů a jediný poryv větru stačil, aby slétly dolů na zem. Počkal, až ohromná vlčice zmizí, a poté přešel ke stvůře ležící bezvládně na zemi. Přiložil jí prsty na krk - krev v něm jasně pulzovala a hrudník se zvířeti zvedal v pravidelných intervalech. Muž sáhl do hlouby kabátu a vytáhl pouzdro s dýkou. Opatrně nůž vytáhl. Úzká čepel byla dokonale ostrá a kalená ocel by se nebýt hluboké tmy jistě krásně leskla.



Muž se sehnul, přiložil zvířeti dýku na krk a podřízl mu hrdlo. Ozvalo se zadrhávané chroptění a pak bylo už jen ticho. Rudá lepkavá krev pomalu stékala do podrostu, kde vytvářela kaluže, jež se jen pomalu vsakovaly do půdy. Na dýce jí však neulpěla ani kapka. A tak ji vrátil do pouzdra, rozhlédl se a zmizel tak, jako se objevil.
Lesem šel dlouho. Přísahal by, že se už musel blížit rozbřesk. Nad hlavou se mu ozvaly tlumené rány, jak dračí křídla bila o vzduch. Zvíře se stočilo a kleslo mezi stromy. S nevrlým mručením natáhlo hlavu přímo k němu a výhružně zachroptělo. Zpoza dračí hlavy na něj hleděla Alex. Muž se ani nehnul. Alex seskočila na zem, v ruce třímala svou katanu. Poznala v tmavé postavě tichého majordoma.
"Hledáš kamarádku?" prolomil ticho.
Alex na něj podezřívavě pohlédla. "Co o ní víte?"
"Bude v pořádku."
Alex výhružně máchla mečem. "Co jste s ní udělal?!"
Muž zvedl tázavě obočí. "Já? Nic."
"Jak moc je to pravda?" zavrčela Alex. Náhle sebou katana v její ruce škubla a vylétla z ní. Dívka překvapeně sledovala, jak přistála v rukou muže před ní. Musela ale uznat, že ji chytil velice obratně.
"Nemám rád, když na mě někdo míří něčím takhle ostrým," odvětil na vysvětlenou.
"A já nemám ráda, když mi tyhle věci někdo bere," opáčila Alex, ale vrhnout se na něj nechystala. Něco uvnitř jí říkalo, že nemusí.
Muž si chvíli prohlížel meč a pak zvedl hlavu. "Kdo jsi?" Ta otázka zněla zoufale nepatřičně.
"Na to bych se snad měla ptát já vás," řekla Alex překvapeně.
Muž kývl a hodil jí katanu zpátky. "To bys mohla, ale já ti to nepovím. Sám to nevím."
Alex ji chytla a vrátila do pouzdra. "Proč?" zeptala se. Vůbec mu nerozuměla.
"Protože to nevím," odpověděl prostě. "Jsem jen člověk, který neví, kam patří."
"Ale něco vám říká, že patříte k nám," odtušila dívka, "jinak byste tu nebyl."
"Nejen k vám. Něco mi říká, že patřím k tobě."
Alex zmlkla a dlouze se mu zadívala do očí. Měl tak zvláštní pohled - nikdy takový neviděla. Byl prázdný. Jako kdyby se dívala do očí zvířete - tvorové, kteří nedokážou myslet, nedokážou používat paměť. Tedy alespoň ne tak jako lidé. Tomu muži očividně něco chybělo.
"Nechci nikomu ublížit ani pomoct," pokračoval tlumeným hlasem, jako by mluvil na půl dechu, "nevyznám se v tom všem. Chci jenom žít - to toho tolik nechci nebo ano?"
"Ne, to ne," zamručela Alex, ale myslela si něco jiného. Zvlášť po tom všem měla obecně jiný názor na to, že je život pro většinu lidí něco tak malého, nízkého a samozřejmého na žebříčku hodnot.
"Ale teď… teď chci pomoct vám. Mám pár dobrých zdrojů - je spousta lidí, kteří toho za málo udělají hodně. Jen mi řekni jak a já vám pomůžu," naléhal na ni s výrazem naprosté důvěry a snad až zoufalé snahy něco udělat, aby mu mohla být vděčná.
"To zní lákavě, ale proč bych vám měla věřit?"
"Tvoje kamarádka má teď, co chtěla - modrý diamant. Kdybych byl s těmi tam v zámku nenechal bych ji, aby ho získala."
Alex z toho začínala být zmatená. Vždyť ten muž taky působil zmateně, hodně zmateně. "No dobrá," opáčila, "to ale já nemůžu vědět jistě."
"Tak mi zkus věřit," naléhal už naprosto zoufale, "potřebuji tvoji pomoc!"
"Ale já vaši ne!" odsekla Alex nervózně.
"Jak myslíš," vzdychl muž a z kabátu vytáhl dýku, "Tu máš, vem si to."
" Dýka? K čemu?"
"Nezůstává na ní krev a broušení je poslední, co potřebuje. Není začarovaná jen dobře vyrobená. Vem si ji."
"To nechápu," vybafla Alex, "vy mi jen tak dáváte dýku?"
"Já vím, já vím," zaúpěl muž, "ale já jsem si jistý, že to mám udělat. Prosím, neptej se proč! Já nevím. Jen mám pocit, že máš se mnou něco společného."
"Co bych s vámi měla mít společného," odvětila Alex, ale muž už jí vecpal zbraň do ruky. Jeho zoufalství ji donutilo poslechnout. "Tak dobrá, jen mi řekněte… snad to nebude znít moc drze, co o sobě vlastně víte?"
Muž smutně sklonil hlavu. "Málo, jen velmi málo. Jsou to všechno jen maličké střípky velké skládačky, ve které se vůbec nevyznám. Ničemu už nerozumím. Ale když jste se objevili vy, tak jakoby těch dílků přibylo. Ty něco znamenáš - pro mě. Nebo jsi znamenala. Jsem si tím jistý."
Alex si připadal jako ve snu. Přísahala by, že toho muže v životě nikdy předtím nepotkala. "Víte alespoň svoje jméno?" zeptala se opatrně. Čekala, že řekne ne, ale on se místo toho zahleděl kamsi za ní a zdálo se, že přemýšlí. Ztratil paměť, došlo jí a vypadalo to, jakoby pouhá její přítomnost mu pomáhala si na všechno vzpomenout.
Pak se probral a obrátil se na ni se zvláštním zjihlým výrazem a řekl: "Patruus. Tak se asi jmenuju."
Dívala se na něj a měla pocit, že vzdáleně připomíná zpráskané štěně. Opět se vrátil do toho zvláštního transu a napůl zastřeně mluvil jako ze sna: "Je tam dům, starý dům v ulici, kam lidé nechodí… je to… dávno… chlapec s lahvičkami, někde tam je a… a já znám ho, ale proč…" Nejspíš se pak probral, protože zvýšil hlas. "Musíš ho najít. Prosím, najdi ho, dej mu tu dýku. Patří mu. Musíš mu ji dát. Slib, že to uděláš, prosím!"
Alex pohlédla nejdřív na něj a pak na zbraň. Měla dojem, jakoby se v jeho očích propadala. "Co bude pak?"
"Pak si vzpomenu," zašeptal.


"Ten kluk je klíč k vaší paměti? Takhle to myslíte?"
"Ano, myslím, že ano. On si vzpomene - musí."
"A co když mi neuvěří?" zeptala se Alex, protože i ona měla dojem, že se tomu dá jen těžko věřit.
"Uvěří," odvětil muž rozhodně, "tobě uvěří."
"Proč? Taky mě zná?"
"Uvěří ti, no tak, já víc nevím!" křikl na ní zoufale, "Jsi jako on, věř mi. Takovým on důvěřuje."
Alex si dlouze povzdychla. Bylo to celé bláznivé.
"Musíš jít," ozval se muž, "tak už běž."
"A co bude teď s vámi?"
"Někdo už si mě najde a časem se znovu potkáme," odvětil.
"Ale jak? Já nevěřím na náhody," odsekla mu Alex nervózně.
"Tak věř v osud."
"Ten se nedá změnit."
"No právě," pousmál se muž smutně, "proto je jisté, že se ještě uvidíme. Zatím sbohem Alex." Pak se otočil a zmizel v lese.
Dívka za ním hleděla tak dlouho, dokud ji Gina nešťouchla čumákem do zad. Bylo to zvláštní. Nevěděla o něm zhola nic, a přesto měla pocit, že o něj má strach. Kdo je to? A jak to, že si myslí, že ji zná? Třeba si to všechno jen vymyslel, aby ji ošálil. Tak proč to potom znělo tak pravdivě? Alex přece dovedla poznat lež. Ale ona mu věřila, přesto jak odmítavě se k němu chovala. Skoro mu vlastně lhala - ona! Byl jako magnet, přitahoval ji z nějakého lidskému oku neviditelného důvodu.
Já mu věřím, ozvala se Gina v její hlavě.
"Tak mu tedy věřit budem," kývla Alex.

"Ta holka se pěkně zřídila. Kde si jí našla?" mručel Rougén a podával Melany čaj.
"Vypadá to, že se jí podařilo zabít Luarova mazlíčka. Ale tak úplně si tím jistá nejsem."
"I kdyby," odvětil Rougén, "jeho páníček nám nějakým zázrakem pláchnul. Ale radost z toho tedy asi mít nebude."
Melany se usmála a odvětila: "Radost z toho nebude mít spíš jeho šéf. Jestli tedy nějakého má."
"Řekl bych, že ne," zamručel Rougén, "Tenhle bastard jede na vlastní pěst."
"Šéfe?" ozvala se od gauče Elis, "Někdo se chystá zaklepat."
"Chystá?" zvedla Melany tázavě obočí.
"Máte dřevěné dveře, vím to," odvětila mu jen na vysvětlenou.
"Už klepe," zahučel Rougén, jen co se ozvaly tupé rány, a vyrazil otevřít. Do chodby se vlil studený noční vzduch. Na prahu stála Alex.
"Ještě že nás tady vaše kamarádka našla a odvedla," vydechla spokojeně a ukázala prstem na princeznu Sisi na pravém rameni. Na levém jí seděla zmenšená Gina. "Nikoho už jsem nenašla, les je úplně prázdný. Co bude s Memory?"
"Memory už je tady," kývl Fluid a převzal si svého ptáčka, "Pojď dál."
"No proto! Už jsem se bála, že tam zůstaneš," zvolala k nově příchozí Elis.
"Jak to dopadlo?" zeptala se Alex, "O konec jsme bohužel přišla." Její poznámka zněla poněkud sarkasticky.
"Tak to jsi nepřišla o moc," zabručel Rougén, "Sčítali jsme všechny raněné a mrtvé. Ten ptáček Luar mezi nimi naneštěstí chyběl. Pár ztrát je bohužel i z naší strany, ale to je svým způsobem nutná oběť. Ostatní se s oděrkami a škrábanci odšourali domů. Po dlouhé době se konečně mohli vrátit bez obav k rodinám."
"Oslavovat nebudete?" ozvala se opět Alex.
"Není příliš co," pokrčil Rougén rameny, "Bojujeme už tak dlouho, že jediné, co nás těší, je fakt, že ještě žijeme. Oslavy už se dávno nepořádají, jestli se pořádaly vůbec někdy."
Alex mezitím zkusmo zacloumala s Memory, která ležela pod dekou na gauči vedle Elis a Melany.
"Omdlela," okomentovala to žena, "těžko říct, jestli se v nejbližší době probere. Byla asi příliš vyčerpaná. Našla jsme ji dost daleko od zámku - ta potvora ji musela honit dlouho."
"Potvora?"
"Mazlíček toho pána, co vás chtěl zabít."
Alex kývla a pokračovala: "A co Luis? Je v pořádku."
"No, vyhodili mu rameno," povzdychl si Rougén, "Není to úplně poprvé, tak jsem mu ho zas nahodil. Simon ten byl docela v pořádku a teď už bude asi u sebe doma s Jacquelinou."
"Její rodinu vážně vybili Černí?" zeptala se Elis.
"Ano, a co vím tak celou. Jó, spousta lidí pro nás dělala, ale když jim někdo sáhl na blízké… radši se pak stáhli, což byla hloupost. Černí je pak mohli o to snadněji zabít. Ale je fakt, že někteří se po tom ještě víc rozběsnili a to už jsem na ně ani nemohl koukat. Chovali se v bitvách jak psychopati."
V místnosti na chvíli nastalo ticho. Princezna Sisi se přestěhovala na vyhrazené bidýlko u okna a Melany v tichosti usrkávala ze svého šálku. Alex hleděla ven do tmy.
"Co budete dělat teď?" obrátila se k Rougénovi.


"Těžko říct. Myslím, že Černí budou tohle území považovat za ztracené. Už dlouho jim decimujeme jejich řady, takže předpokládám, že už se tady radši neukážou. Alespoň na nějakou dobu. Což pro mě znamená, že konečně kontaktuju lidi zvenčí a zjistím stav u nich. Budeme teď podporovat je a taky musíme hlídat hranice. Tenhle boj není nikdy o rychlém postupu. Je to běh na dlouhou trať."
Alex jen kývla. V duchu byla stále někde jinde. Gina se zvedla do vzduchu a letěla se podělit se Sisi o bidlo. Chalupa uprostřed hustého lesa opět ztichla a brzo i potemněla. Alex a Elis se uvolily spát v jedné z prázdných místností v patře. Melany s Rougénem měli každý svůj pokoj. Sice skromný, ale po dlouhém pobytu v lese byl víc než dobrý. I Gina nakonec raději následovala Alex do patra. Jen Sisi zůstala hlídat Memory ležící pod dekou na starém gauči.

Tma pohltila i velkou čtyřkřídlou budovu na kopci, kdesi daleko hluboko v srdci opuštěného kraje obklopeného mořem s chladnými vodami. Stará dáma chodila s klíči a zamykala už dávno prázdné expozice. Návštěvníci byli pryč, poslední dobou už vlastně nechodili téměř žádní. Zhasila světla starých lustrů s žárovkami nahrazujícími svíce a zavírala těžké dřevěné dvoukřídlé dveře. Po chodbách zněly jen její kroky jak podpatky, které stále jako hluboce přesvědčená skutečná dáma nosila, narážely na mramorovou podlahu. Byl to působivý zvuk v tom tichu, jaké se v chodbách rozhostilo.
Okny se dalo vidět do dvora, který propojená křídla budovy slitá v čtyřhran obklopovala, i tam ale bylo prázdno. Dáma prošla snad už všechna patra, a když konečně zamknula poslední místnost, začala pomalu klesat po širokých schodech dolů do přízemí. Poslední schody vedoucí na úroveň dvora od chodby dělily velké mříže zastavěné přes celý její průřez od podlahy až po klenutí stropu. Kované dveře nebo spíše vrátka v nich zasazené byly teď otevřené. Žena jimi proklouzla a i ty zamknula.
V ruce jí chrastilo snad tisíce klíčů na jedné velké kovové obruči, každý byl docela jiný, ale po tolika letech je znala všechny nazpaměť. Sešla dolů po schodech a už se zdálo, že její práce dnes končí, když tu se zastavila a podezíravě pohlédla vlevo za roh, tam kde další vysoké mříže přehrazovaly vstup do sklepení. Byl tam archiv nálezů, ale co bylo možná důležitější hlavně také archiv dokumentů.
Vzala za vrata v mříži a zjistila, že jsou odemčené. Takhle to být nemělo. Pojala zvláštní tušení, přesto raději sáhla do kapsy v sukni a vytáhla z ní svou hůlku. Byla ostrá jako bodlo a na rukojeti visela tři pírka připevněná k zvláštnímu provazu. Patřila kdysi harpyji. Žena tiše klesala po schodech. Dokonce ani její podpatky nevydaly jediný zvuk. I přes svůj věk kráčela pevně a neslyšně jako kočka pronásledující nevinného ptáčka. Očima těkala do tmy před sebe, a když došla až k patě schodů, uviděla mezi zaplněnými regály slabou bílou záři. Nad stolem tam u celé hromady listin stála postava v černém plášti. Pod sebou však měla jediný papír a v kostnaté ruce s dlouhými prsty obracela brk. Jak se zamyšleně opírala dlaněmi o starý zašlý stůl, ani si nevšimla toho, kdo se za ni přikradl.
Dáma prudce dupla podpatkem do kamenné podlahy. Ať už byl před ní kdokoli, musel se leknout, ale nedal to najevo a jen pomalu narovnal shrbená záda, do kterých mu dáma mířila hůlkou. Tušila, kdo ji přišel navštívit.
"Trezor má dobré zabezpečení, jste skutečně šikovný," poznamenala svým pevným učitelským hlasem, "Otočte se!"
Muž, pokud to byl muž, ale její jistota byla neochvějná, se skutečně otočil. Přes kápi mu ale do tváře vidět nebylo. Jasně bílá záře teď dopadala na jeho záda a proti světlu se tak jevil jen jako silueta. Dáma měla stále hůlku v ruce, připravenou, namířenou na něj.
"Ten dokument není tak starý," řekl muž zvláštním zastřeným syčivým polohlasem.
Dáma se pro sebe ušklíbla a sklonila hůlku, pak vzala mohutný svazek klíčů a jeden z nich sundala. "Zamknete a tohle mi dáte pod dveře tak, aby nikdo nic nepoznal," řekla a klíč pustila k zemi.
S otupělým cinknutím dopadl a dvakrát poskočil, než zůstal nehybně ležet. Muž ho chvíli sledoval a pak zvedl hlavu. "Hodně štěstí, pokud ho budete potřebovat," řekla dáma, otočila se a zmizela.
Muž se za ní díval a pak téměř neslyšně zašeptal: "Nebudu."

Strávil nad dokumentem několik dalších hodin práce. Na domněle starém papíře byly čtyři krátké odstavce. Každý psaný jiným písmem - jinými šiframi. Hledal ho už dlouho, než ho objevil tady, a teď bylo na čase konečně ho odtajnit. Slyšel z doslechu, co se dělo tam dole na jihu. Slyšel zvěsti o tom, že se objevilo něco, na co se už dlouho čeká, ale nikdo netuší, zda a kdy přijde konec. Ona pověst asi přece jen nelhala.
Luštil nápisy znak po znaku, těžce ale přece postupoval, dokud nedopsal poslední písmeno. Zhluboka se nadechl a celý přepis si několikrát přečetl. Zdálo se, že byl spokojený, tiše si šeptal text, aby ho nezapomněl, potřeboval si ho vrýt hluboko do paměti. Pak vzal ze stolu bílý kámen, který vydával onu mlhavou záři a schoval ho do dlaně. Kámen zhasnul a muž odešel. Jen slaboučký šelest pláště zanechal na schodech, zamkl mříž jediným cvaknutím a klíč podsunul pod prahem kanceláře se jmenovkou, které si už nevšímal. Nikdo si ji nikdy nevšímal, dělali možná ale chybu. Vyšel tiše ze dveří, přes nádvoří a vraty v bráně ven. Jeho kroky vedly dolů lesem.
Šel dlouho, zvolna, tmou, která plula jako ohromná galeona nekonečným vesmírem a vrhala stín na poutníky pod jejími plachtami. Hubené prsty potažené snad už jen kůží, žádným masem, svíraly papír v jeho ruce. Někdo ho musel ještě doručit. Zastavil se na cestě a zvedl list před sebe. Pomalu ho skládal, dokud nevytvořil precizní přesto tak klukovskou a obyčejnou vlaštovku. Zadíval se před sebe, pak oči zavřel a hodil. Papír se rozletěl a zmizel náhle ve vzduchu. Pak muž oči otevřel, pevně cosi sevřel v kapse, vykročil a zmizel stejně jako papír v prázdnu.

Bylo už po půlnoci. Tma se zdála být každou chvíli černější. Ptáček tiše oddychoval s hlavou pod křídlem. Vše bylo děsivě dokonalé, bez hnutí, bez jediného zvuku. Náhle Memory otevřela oči. Netušila, co se s ní stalo, ani kde je, ale měla pocit, že teď je to vedlejší. Vyklouzla zpod deky a kráčela k oknu.
Pod křídlem se otevřely velké černé oči. Princezna Sisi byla ve střehu. Temná mračna na noční obloze se pomalu rozestupovala a odhalovala měsíc. Světle modrá záře kulatého úplňku zalila pokoj. Mem pohlédla na svou hruď - jakoby jí ze srdce vycházelo světlo, které prostoupilo kůží na povrch. Mlhavá záře začala postupně zalévat celé její tělo. Byla jako přízrak. Ale nádherný přízrak. Přízrak plný děsů, které jsou obestřeny nesčetnými tajemstvími. Oči poštolky spočinuly na její tváři. Nekonečná temnota v nich jakoby ani nepropouštěla světlo. Byla to stejná temnota jaká doposud obestřívala dívčinu minulost. Měsíc dál zářil a propůjčoval celé krajině lehký modrý nádech. Memoryin dech pomalu zamlžoval sklo. Jakoby na něco čekala.
Za oknem se najednou ozvalo vytí. Táhlé jasné vytí. Melodický zvuk prosycený silou emocí dvou vlků. Stesk, který byl konečně pryč. Byl to dík, který věnovali měsíci. Dík za to, že už nejsou sami. A Memory to věděla. Cítila to.

Matka a dcera byly konečně spolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Počítadlo: 17. kapitolu jsem...

Přečetl! 100% (6)

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | 2. února 2014 v 23:28 | Reagovat

Dočetl jsem první knihu:-). Je to opravdu velmi zajímavé dílo a už se těším na další pokračování.
Kapitoly jsem si kopíroval do mobilu a řádky se mi upravovaly, takže jsem to měl takový nepřehledný a občas jsem se do toho zamotal a musel jsem to číst znovu. I přes to mě to ale bavilo.
Doufám že druhá kniha bude co nejdřív ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama