16/ Jatka nebo poslání? (2)

10. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Memory už ale pomalu scházela ze schodů do přízemí. Musí najít Perlu! Přísahala by, že jí tu někde cítí. Konečně sešla poslední schod a náhle ho uviděla. Velký, černý, ale těžko říct co vlastně. Podivná nesouměrná hlava s odhalenými tesáky byla totiž jen třešničkou na dortu. Celé tělo mělo to stvoření podobné psovi, ovšem psovi, který prošel nějakým ošklivým experimentem. Všechno na něm bylo tak podivné a přestavěné, jakoby si ho načrtlo malé dítě na papír. Nejhorší ale bylo, že téhle hříčce přírody o velikosti telete visel kolem krku těsný řetěz s malým váčkem. Co bylo uvnitř, věděla Memory s překvapivou jistotou.


Ohromné zvíře se vyvalovalo na staré pohovce. Zdobené okraje opěradel se zlatě leskly ve světle ohně, který plápolal ve velkém krbu. Memory se dala opatrně do pohybu. Náhle zvíře zvedlo hlavu. Dívka znechuceně couvla o krok zpět. Potvora na ni zírala v podivném výrazu - jedno oko albinoticky červené, druhé tmavé ale zarudlé a opuchlé, tlama nechápavě pootevřená s jazykem částečně vykukujícím ven. Zvíře sledovalo dívku úplně bez hnutí. Klid před bouří, jak se říká. Memory opatrně vykročila a v tu ránu zvíře vystartovalo.
Přidušeně vykřikla a odrazila ho proudem vody. Jen co se obrátila, po ní ale obluda skočila znovu. Memory se podařilo uskočit, ale obluda se po ní opět vrhla a zakousla se jí do nohavice. Džínovina dlouho neodolávala. Během chvíle měla na sobě Memory už jen tříčtvrťáky. Vyděšeně vyrazila ke dveřím. Jediná úniková cesta vedla skrz ně.
Popadla ohromnou kovanou kliku, ale než stačila otevřít, zvíře se po ní opět vrhlo. Jen tak tak se stačila sehnout a obluda skončila ve dveřích. Halou se rozlehla dutá rána. Memory opatrně couvla ke schodišti. Zvíře se zmátoženě zvedlo a otočilo se. Z huby mu visely sliny a odhalené zuby byly až překvapivě bílé. Memory cítila, jak jí zrychluje tep. Srdce jí mlátilo v hrudním koši, jakoby chtělo mermomocí ven. Každou chvílí mohla být mrtvá.
Náhle na patě ucítila schod. Opatrně zvedla nohu. Zvíře ji sledovalo upřeným výhružným pohledem. Dívka znervózněla a klopýtla a zvíře vyrazilo. Prudký příval vody ho odrazil stranou.
Memory už neváhala a vyrazila zpět ke dveřím. Popadla kliku a prudce trhla. Křídlo povolilo a jen co byla škvíra dost velká, prosmýkla se jí ven. Ani se nesnažila dveře zavřít a utíkala jak o závod. Jediné, co chtěla v tuhle chvíli udělat, bylo zachránit si život. Poléval ji strach, jaký nikdy nepocítila. Strach ze smrti, která je jí náhle tak blízká. Bylo to mnohem horší, než když se vám zdá o tom, že padáte, tisíckrát horší, než když na vás někdo vybafne zpoza rohu. Utíkala a utíkala a v hlavě měla jediné: Musí pryč!

Alex těkla pohledem k Elis. Obě se okamžitě vydaly zpět k Simonovi.
"Memory, že tu není?" podivil se.
"Je pryč," vybafla Elis, "a já chci vědět, kam zmizela!"
Oknem se dovnitř vyhoupl Fluid. "Ať už zmizela kamkoli, musíme to teď nechat plavat. Máme na starosti důležitější věci."
"Co?!" vyštěkla Elis, "Moje nejlepší kamarádka je pryč a…"
"Sisi jí najde, ano?!" umlčel ji Rougén.
"Ale to je přece pták!"
"Nemluv takhle o slečně Sisi!" osopil se na ni sokolník.
"No tak, ona ji vážně najde," uklidňovala Elis Jacquelina, "a teď už pojďte. Oni tam na nás věčně čekat nebudou!"
Elis naštvaně vyrazila za Jacquelinou. Už vůči všem těm tady cítila nevýslovnou zášť za to, jak se dokázali chovat. Memory si zmizí a jim je to úplně jedno - třeba ji přepadl nějaký Černý! Ale jim jde jenom o mstu. Krevní mstu. Na ně vlastně kašlou. Jen jim měli pomoct a teď už jsou k ničemu. Jsou to sakra vůbec ještě lidi? Elis to netušila a bála se o tom vůbec uvažovat.


Na rohu chodby chytil Rougén Alex za loket a ukázal na dveře, za kterými Černí v poklidu rokovali. "Chci, abys tam rozpoutala peklo. Oheň už ty krysy vyžene."
Alex sice kývla, ale tenhle plán se jí moc nelíbil. Vždyť to už by nebyla obrana, ale masová vražda. Ale Simon už ji táhl dál až ke dveřím. Alex se jich lehce dotkla. Viděla celý ten prostor uvnitř. Přesně tak jak si ho pamatovala. Ty lidi, nábytek, okna - všechno. A náhle uvnitř vypukl zmatek.
"Vyšlo to," sykl Simon a trhl s Alex zpátky ke zdi. Dívka se stále snažila soustředit na oheň. V duchu cítila a viděla, jak se plameny šíří, jak spalují koberce a plazí se po zdech. Pak se ozvalo řinčení skla - praskaly okenní tabulky. A konečně se rozrazily dveře.
Simon Alex pevně svíral a tiskl ke zdi. Křídlo dveří je uvěznilo v rohu chodby. Alex byla jako v transu. Lidé křičeli a za stěnou ze dřeva před nimi se míhaly barevné paprsky světla. Simon ji náhle pustil a Alex sklouzla na zem jako loutka. Muž se protáhl mezi zdí a dveřmi a hnal se do vřavy.
Elis stojící uprostřed chodby vyděšeně pozorovala tu spoustu lidí, kteří se po sobě vrhali jak kanibalové po půl roční hladovce. Šílené výrazy v jejich tvářích tomu dodávaly ještě divočejší ráz. Jedni pohlcení strachem, druzí zmanipulovaní hladem po mstě. Byli jako rozdráždění lvi. Někteří se dokonce z nouze pouštěli do pěstních soubojů.
Náhle Elis hystericky vykřikla. Přímo vedle ní dopadla žena - očividně mrtvá. Dívka se přimáčkla ke zdi, ale po chvíli se raději rozhodla pro útěk a pokusila se nohou mrtvolu od sebe odstrčit. Dělalo se jí špatně. Bylo to poprvé v životě, co hleděla do tváře skutečné smrti. Konečně se protáhla pryč, ale vrazil do ní nějaký muž. Jeho tvář si pamatovala od stolu. Někdo po něm vystřelil zářivě zelený paprsek a on padl snad jen v mdlobách k zemi. Elis vyděšeně klopýtala dál.
Těkala očima po lidech a zoufale hledala Alex nebo alespoň Rougéna. Pak ale uviděla dalšího muže, který musel být od Černých. Vztáhla ruku do vzduchu a muže omotala rostlina, která prorazila podlahu. Jenže jiný člověk proti ní namířil hůlku. Udělala s ním to samé, ale to už se otáčeli další. Stala se z toho doslova řetězová reakce, a tak netrvalo dlouho a Elis se chtě nechtě musela přidat do boje. Nejdřív jen pro to, aby našla Alex, ale posléze jí začínalo těšit, že lidé, kteří ji chtěli zabít, došli odplaty. A pak ji konečně uviděla.
Její kamarádka se choulila za dveřmi s tváří bez výrazu. "Alex!" vykřikla, ale tu se po ní vrhla nějaká žena a srazila ji k zemi. Její dlouhé černé vlasy ji kousaly do obličeje. Elis náhle pocítila druhý náraz - ženu něco trefilo a její hlava jí bezvládně klesla na hruď. Někdo ji ale v zápětí odtáhl stranou. Luis. Popadl Elis za ruku a vytáhl ji na nohy. Jen co ale dívka zvedla hlavu, zakřičela: "Pozor!" Proti Luisovi se řítil muž v tmavém plášti, ale on ho okamžitě odrazil a potom beze slova zmizel v davu.
Elis se rozběhla k Alex. "Hej! No tak! Alex!!!" křičela, dokud ji kamarádka nezačala vnímat. Pak ji odtáhla zpoza dveří a hnala se s ní na pomoc Luisovi, po kterém se zase někdo vrhl.
"Hele," oddechovala Alex, "kde je ta potvora, co nás přepadla? Ta bláznivá ženská. To ona byla tenkrát u Andreasova domu."
"Jo, já vim," kývla Elis, "ale nikde jsem ji neviděla. Nejspíš byla chytřejší a radši zmizela."

A právě v tu chvíli se ze zámku vykradly dvě postavy. Jedna vyšla z rozražených dveří a zamířila přes louku k lesu. Druhá se vyplížila zadním vchodem a běžela mezi stromy. Nakonec konečně našla, co hledala. U jednoho smrku sedělo podivné kostnaté zvíře neurčité tmavé barvy. Vypadalo, jakoby prošlo rukama nějakého opravdu surového tyrana. Ačkoli to jak vypadalo, tím způsobeno nebylo.
"Vstávej!" sykl ženský hlas na obludu a postava se vyhoupla na její hřbet a obemkla pavoučími prsty s pečlivě lakovanými nehty kostnatý krk příšery.
Zvíře zakroutilo hlavou, zamručelo a rozběhlo se lesem. Když dostatečně zrychlilo, s jekotem se odrazilo, prodralo se skrz větve a vzlétlo k obloze. Elis měla pravdu - Armina Marshellová nebyla hloupá.
Druhá postava skrytá těžkým černým kabátem svižně překonala louku a běžela temným lesem. Kapky deště se zachytávaly na látce pláště a leskly se jako maličké perličky. Postava stále zrychlovala. V jehličí před ní byly ještě dobře vidět otisky drápů a ohromných tlap. "Zatracená potvora," sykl muž.


Chodby se pomalu plnily bezvládnými těly. Ti při vědomí se přes ně v posledních záchvěvech sil brodili a zoufale uhýbali těm, co je dnes nemínili nechat odejít. Dívky se snažily to všechno dole nevnímat - nedívaly se pod nohy, jen pomalu přešlapovaly na místě zády k sobě navzájem se srdci bušícími jako zvony, které už už jen odletět do Říma. Ruce měly napřažené před sebe a chvílemi jakoby ani nevěřily tomu, co z nich dokázaly dostat ven. Bylo to jako ohňostroj. Šílený rachotící ohňostroj plný barev a rozličných tvarů - tu modrý, tu zelený, tu žlutý nebo i fialový, mlžný, úzký, blýskající, třpytící se v podobě barevných ocásků v prázdnu temných chodeb. Někdy nebylo vidět nic, a přesto kdosi padal k zemi. Někdy se nedalo ani postřehnout proč a nebo kdo to vlastně udělal.
Z oken zasedací místnosti kus dál od nich valil se do noci hustý dým ze spálených nití koberců z Dálného východu pestrých barev, které se teď měnily všechny do jedné v černou. Místa u stolu už byla dávno neobsazená, jen na jedné jediné židli seděl starší muž v nákladné róbě se zlatými šperky na prstech i na krku. Masivní prsteny, řetězy zdobené uměleckými vlisy. Pečlivou pěšinku na svěšené hlavě. Georgiani míval ten zvyk si občas dáchnout ve svém křesle, a přeci jenom už nebyl z nejmladších, ale tentokráte nespal. Jeho oči zapíchnuté do klína byly už dávno prázdné. Skonal dřív, než se mohl vůbec bránit. Když vypukla panika, ucítil prudkou bolest v týlu. Někdo, koho už nespatřil, ho proklál tichým kouzlem. Poslední však uslyšel hlas a ten poznal neomylně. Říkal: "Sbohem."
Měl štěstí, myslel si Luis spěšně se nad ním sklánějící, aby se ujistil, že má své již za sebou. Zemřel rychle. Pevně sevřel ruku v pěst a běžel zpátky do chodby. Na ukazováčku se mu leskl ohromný stříbrný prsten - byl tak velký a široký, že se ho bál dát na prsteníček, aby mu snad z ruky nespadl. Uprostřed propracované změti útlých zohýbaných stříbrných nitek a větví byl vsazený malý nebroušený vltavín ve tvaru úzkého klínku. Nějaký stín vzadu v chodbě vztáhl k Luisovi ruku. Ten namířil prsten a osoba padla k zemi odmrštěna nárazem neviditelné síly. Prsten se divoce zaleskl a zatřásl. Luis ztěžka vydechl a ruka mu klesla. Trvalo to už moc dlouho i na trénovaného kouzelníka.
Přiběhla k němu Jacquelina. "Dobrý?" řekla jen spěšně a už se chystala zmizet. Ani nevěděl, kde se tu vzala.
"Kde jsou ostatní?" vykřikl Luis a namáhavě se snažil držet dál na nohou.
"Dole," odpověděla mu jen rychle, "tady už je to hotové."
Luis se kymácivě rozběhl k Elis, která stála u zdi, hlavu opřenou o studenou vlhkou omítku. U ní stála Alex, přerývaně oddychovala a s jednou rukou na Elisině rameni a druhou svěšenou hleděla před sebe na podlahu. Luis se na tu spoušť ani nepodíval. "Jste v pořádku?" Ani nečekal na odpověď a pádil dolů.
"Kde je Štěpán?" pronesla Elis tiše. Alex ji neodpovídala. "Tak kde je Štěpán?!" zaječela náhle zprudka.
"Nevim, nevim sakra," sykla Alex, "asi dole… snad dole."
"Dem," vydechla Elis a odvrátila se od zdi. Alex dál stála. Zuřivě strhla její ruku ze svého ramene a křikla: "Dělej, deme!" Nechtěla být mezi těmi mrtvými už ani chvíli.
Běžely chodbou až ke schodům - stejná cesta jakou sem přišly. Z pološera, které dole panovalo, se ozývaly hlasy, občas i výkřiky. Dívky zůstaly stát na patě schodů a dívaly se dolů.
"Já už to nedám," vzdychla Elis a zakroutila skloněnou hlavou, "Já už to prostě nedám!"
Alex ji popadla za loket a trhla: "Chtěla si jít? Tak dem!"
Vyřítila se na schody a letěla dolů jako šílená, ruce v očekávání před sebou a její oči rychle pátraly ve změti postav. Nedokázala rozeznat dobré od těch špatných. Co na tom. Vlastně byli špatní všichni. Elis se plížila za ní, a když uviděla rozražené dveře ven, neváhala ani minutu a rozeběhla se k nim. Už slyšela jen varovné výkřiky číhosi hlasu. Instinktivně si zakryla týl rukama a smýkla se skrz panty. Těsně jí minula mlžná vlna a narazila do jednoho z pootevřených křídel dveří. Elis jen s vyděšeným výkřikem běžela dál, dokud ji něco zezadu nesrazilo k zemi. Byla to Alex.
Ležely ve vlhké trávě, byla jim zima a byly naprosto mimo sebe strachem i únavou. Když se Alex konečně odkulila z jejích zad, Elis se pomalu otočila a zadívala se na siluetu zámku rýsující se za nimi proti mračné obloze. Zdálo se, že hlasy vycházející zevnitř pomalu utichají.


Alex náhle prudce vstala - někdo ji táhl nahoru za ruku a něco mrmlal. K Elis se obrátila nějaká žena, kterou ona ale vůbec neznala jménem, a také jí pomohla vstát. Bezeslova je pak muž a žena vedly kolem zámku k lesu. První čeho si dívky všimly, bylo množství lopat létajících vzduchem a lidí, kteří je zuřivě zarývali do země v jakémsi obdélníkovitém rozmístění, jakoby kopali široký příkop.
I v té tmě pročíslé jen několika světly z loučí a kouzelných lamp či hůlek bylo vidět, jak moc ulopocení jsou a jejich znavené vzdechy se melodicky nesly až do hlouby lesa a tvořily tam jakousi děsivou zoufalou symfonii.
Podél pomalu vznikající prohlubně byla vyskládaná těla. Nad tím vším stál Rougén s odhodlaným výrazem ve tváři a opíral se o svou hůl zapíchlou mezi špičkami. Nebyl to příkop - byl to hrob. Elis se už s napůl hysterickým výrazem odvrátila a náhle uviděla u jednoho stromu opřenou shrbenou postavu. Byl to Štěpán. Seděl na zemi a hlavu měl schovanou v dlaních. Zdálo se, že se nehýbe, ale ve skutečnosti se citelně třásl. Zimou to ovšem nebylo. Elis se vytrhla muži, který ji stále držel, a tápavým krokem se blížila k němu. Pomalu si celá rozechvělá dřepla před ním, ale nic neříkala. Žena konečně pustila Alex a ta se k nim tiše přidala.
"Kde… Kde je Memory?" vypravil ze sebe náhle Štěpán a pomalu zvedl hlavu. Uvědomil si, že postav nad ním je nějak málo.
Elis jen dál mlčela a dívala se tupě do země.
Alex se na chvíli rozhlédla kolem sebe, až poté řekla dýchavičným hlasem: "Nevim."

Memory utíkala prázdným lesem. Větve ji bily do obličeje a škrábaly do rukou. I když byla zima, Memory měla dojem, že se vaří v sauně. Poprvé v životě jí pot stékal po kapkách z čela. Nohy ji bolely a chodidla ďábelsky pálila, ale dusot za ní neustával a spíš se s časem jen přibližoval. Zvíře chrčelo a občas vydalo zvuk podobný štěkotu. Memory se snažila běžet, jak jen mohla, ale když jí začalo píchat v boku, pochopila, že dlouho už to takhle nevydrží. Rozhodla se tak pro zoufalý plán.
Prudce se otočila a z jejích sepnutých rukou vyletěl ohromný proud vody. Pálila bezhlavě před sebe, ale trefila se. Příšera se s hřmotem zhroutila k zemi. Tam zůstala bezvládně ležet. Memory se zapotácela. Všechen ten kyslíkový dluh si vybíral svou daň a jí se šíleně motala hlava. Opřela se o strom. Už nedokázala jít dál. Každý krok začal být utrpením, když si uvědomila všechnu tu bolest v nohou.
Konečně se trochu rozdýchala a vzpamatovala. Musela přemýšlet! To zvíře před ní bylo buď mrtvé nebo omráčené. Memory se k němu sehnula a celá rozechvělá uchopila řetízek, který mělo na krku. Opatrně za něj zatáhla. Nic. Zkoušela ho přetáhnout obludě přes hlavu, ale na to byl moc krátký. Zpanikařila. Ta obluda se mohla klidně za chvíli probrat! Začala řetězem škubat jako šílená a trhala tak dlouho, dokud nepochopila, že to prostě nepůjde. Co teď? Ne nesmí to vzdát! Přetočila obojek, až našla malý sametový váček. Ten byl k řetězu přivázaný jen slabou šňůrkou. Memory za něj zuřivě škubla, váček povolil a zůstal jí v ruce.
Byla to nesmírná úleva, co se jí rozlilo do krve. Couvala zpátky, dokud se její tělo nezastavilo o první strom. Celá zničená si sedla a vysypala si obsah váčku do ruky. Na dlaň jí vypadl malý krystalek. I v té tmě všude kolem se zářivě třpytil. Memory by přísahala, že něco tak nádherného ještě nikdy neviděla. Musel to být skutečný diamant. A náhle se kamínek pohnul do středu její dlaně. Memory vyjekla a cukla sebou. Jenže kámen už se ani nehnul. Snažila se ho setřást z ruky, ale držel jako přilepený. Memory vyděšeně vstala a snažila se ho zbavit, ale okamžitě ucítila ostré píchnutí. Kamínek se jí pomalu zavrtával pod kůži. Chtěla křičet, ale byla tak překvapená a bezmocná, že nevydala ani hlásku a jen sledovala, jak krystalek - teď už jen v podobě bouličky pod její kůží - putuje skrz její paži vzhůru, přes rameno až k hrudníku. A tam taky zmizel.
Než však stihla Memory cokoli udělat, něco ji bodlo u srdce a tělem jí projel pocit strašlivého chladu, jakoby ji hodili do kádě s ledem. Pak už viděla jen tmu.
Neslyšela už ani dusot tlap a funění ohromné šedé vlčice. Ta zastavila přímo před ní a z hřbetu jí seskočila Melany. Přiřítila se k ní a začala s ní třást.
"Memory, proboha, zlatíčko vstávej! Musíš se probrat, slyšíš!" Ale dívka ji neslyšela. "Auro! Pojď sem honem, musíme ji odsud dostat, než nás najdou." Vlčice se sklonila a Melany s Memory v náručí se na ní vyškrábala. Chytla se její dlouhé huňaté srsti a poručila: "Běž!"


čti dál: Kapitola poslední...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Počítadlo: 16. kapitolu jsem...

Přečetl! 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama