16/ Jatka nebo poslání? (1)

3. srpna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Slunce zapadlo. Alex, Elis i Memory zmizely v útrobách zámečku a Bílí čarodějové ho mezitím pod pláštěm noci obklíčili. Za běžných okolností by si na to asi nikdo netroufl, ale teď měli v rukávu víc než jedno eso, které byli rozhodnuti využít, jak nejlíp mohli.
Slabé světlo svícnů osvětlovalo tmavé sály sídla. Temné dřevěné obložení a zašlé perské koberce byly snad po všech stěnách - jak typický obrázek ze starých panských domů. Mohutný starý nábytek, těžké široké dveře s ozdobným kováním a kamenná dlažba tvořící přesné geometrické obrazce. Na ní teď duněly kroky mnoha lidí, které ve skrytu stínů sledoval tichý majordomus.


Do starých oken z doby, kdy sklo byl ještě luxus, bubnovaly první kapky nočního deště. Všichni páni už se sesedli k rokování, zbýval jen zlatý hřeb večera - sestry Jonesovi. Memory nejistě vyhlédla z okna v patře do setmělého lesa. Alex vyhlédla s ní. "Jsou tam," zašeptala, "něco se tam mihlo."
Memory nejistě kývla.
"Neboj, oni to zvládnou," šeptla Elis.
"Já vím," odvětila Memory, "ale co my?"
Elis ji dloubla do zad a všechny tři vyšly proti dveřím, do kterých už jednou vkročily. Tiše se k nim přimotal majordomus a otevřel. Ocitly se opět v té honosné prostorné místnosti - jen u krbu už nebylo křeslo. Celý pokoj protínal dlouhý stůl, kolem kterého sedělo mnoho lidí, které byste asi nechtěli v noci potkat na ulici.
Ač měli drahé pláště se zlatými sponami, prošívané vesty, masivní prsteny a tvrdý nadřazený výraz, byly to vesměs zkažení odporní vrahové. A proti nim teď stály tři naprosto obyčejné dívky, které měly dnes večer za úkol z nich dostat maximum informací a poté je zlikvidovat. Náhle, když byli nepřátelé skuteční a hmotní, se to zdálo jako ještě více nemožný úkol.
Plameny svíček se zatřepotaly v téměř necitelném vánku. Jen tři dívky mohly tušit, co je ten průvan zač. Společnost se konečně obrátila k nim. Mezi většinou mužů sedělo i pár žen, ale kupodivu tam nikde nebyla ta, v jež doufaly nejvíc - Armina Marshellová. I ony měly nákladné róby, i když vypadaly jako by vyrazily na Halloweenský ples.
Bylo to mimo jejich očekávání, ale v čele stolu neseděl Georgiani, nýbrž mnohem úhledněji vypadající a mnohem mladší muž. Skoro se zdálo jakoby do téhle společnosti, která na první pohled vypadala, že se chystá na nějaký významný funus, nepatřil. Měl čistý pečlivě nažehlený smoking, též s vestou ovšem nějaké přílišné ozdoby mu nebyly zapotřebí. Vlasy měl ostříhané do krátkého elegantního účesu a bradu do hladka oholenou. Sice by se dalo říct, že to byl sexy švihák, zvlášť s tím obličejem, ovšem dívkám smrděl jak fotbalistická šatna. Jestli ostatní zle vypadali, pak jemu zlo čišelo jen z hlubokých tmavých očí - bylo ho tam ale víc než dost. Georgiani seděl po jeho pravici a tvářil se poněkud nervózně. Nejspíš to byl jeho šéf a on si to s ním nechtěl rozházet.
"Takže, slečny Jonesovi?" odvětil muž medovým hlasem. "Posaďte se."
Dívky si bez otálení sedly, ovšem Alex si předtím radši letmým pohledem zkontrolovala sedátko židle. Jeden nikdy neví. Když si sedla, cítila, jak na ní ulpěl pohled toho chlapa. Měla z něj divný pocit, že je má přečtené. Stejně tak ale Alex věděla, že jsou jisté věci, o kterých neví - ani nemohl.
"Tak co kdybyste se nám představil," zamručela na oko znuděně Elis.
Muž hned vstal. "Ach, omlouvám se dámy," a s úlisným úsměvem v lehké pokloně odvětil, "Pierre Luar, jméno mé." Přitom ještě stihl, alespoň jak to popsala Alex, koketně přimhouřit oči. Jak ho tak pozorovala, vyvstal Alex v mysli obraz vzdychajícího páru válejícího se v hedbávném povlečení. Celou scénu znechuceně vymetla ze dvorany své hlavy a přitom se obhajovala tím, že ten chlap na to prostě vypadá.
Nutno přiznat, že chtě nechtě měla pravdu, protože jako od pohledu sukničkáře a úlisáka ho popisovala většina lidí, které jsem zpovídala. I když u dam musel vskutku mít velký úspěch a co je lepšího než armáda zamilovaných a okouzlených žen, která stojí za vámi? To, že takové ženy toho dovedou dost, Alex věděla i bez sledování Hollywoodských filmů. Na to totiž mnohdy stačilo zapnout zprávy v sedm.
"Takže, vy nám prý chcete pomoct od těch neřádů tam venku?" pokračoval Luar jakoby mluvil k dětem v mateřské školce, načež tón hned k Elisině radosti změnil. "Opravdu si myslíte, že vaši pomoc potřebujeme? Zvláště za tu cenu, jakou jste si stanovily."
Memory se ušklíbla - Perla Islavelu pro ně neměla jistě žádnou cenu, dokud se neukázalo, že někomu by se mohla hodit. Zdálo se, že získat ji bude teď o to těžší.
"Kdybyste naši pomoc nepotřebovali, byli by Bílí už dávno pod drnem," opáčila Elis odvetně. "Chcete snad vyhrát rychle a bez velkých ztrát, ne? Tak nám dejte, co chceme a my vám pomůžeme."
"K čemu vám ta věc bude?" přešel Luar rovnou k věci.
"To vás přece nemusí zajímat, ne?" odvětila Alex.
"Něco za něco," pokračovala Memory, "ale jestli je vám tenhle obchod za těžko, můžeme se sebrat a jít…"
"Snad tak nespěcháte?" odvětil úlisně Luar a zálibně si promnul palcem ostrou bradu.
Je to léčka, došlo Memory. Pro jednou se jí do žil vrátil strach. Mělo to přece vyjít! Co teď budou dělat? No tak, mysli Mem! Zachovej chladnou hlavu a všechno, co o vás ví, popři. Nesmíš se prozradit!
"Víte, dámy," usmíval se Luar, "jak já bych vám to jen řekl. Nejsme tak hloupí, jak si vaši kamarádi myslí. Tahle malá lest nemohla panu Rougénovi vyjít. Vy už ovšem nebudete mít možnost, mu to vyřídit."
Memory přemýšlela nad tím, co s nimi udělají. Elis zas zvažovala jaké kouzlo použít, aby je všechny naráz zneškodnila. A Alex si mezitím smutně pomyslela, jak dobrý americký film by z toho mohl být. Začínala mít pocit, že jí Andreas a všichni jeho kamarádi nakazili tím svým sarkasmem. A možná to bylo tím, že v ní stále přetrvával ten neblahý pocit, že je tu někde schovaná skrytá kamera. Že je to sen, ze kterého se lidé budí. A tak zatímco Alex trpěla utkvělými představami o moderátorovi Natoč to!, který vyletí zpoza dveří, Memory se rozhodla vyjednávat.
"O co vám jde?"
"O co jde vám," odvětil Luar klidně.
"O dobrý obchod."
"Takové ale neuzavírám," ušklíbl se.


Alex, ani nevěděla tak docela proč - asi chtěla ukončit tohle smlouvání o jejich životy nebo snad uvolnit adrenalin v krvi - vstala a za nechápavých pohledů všech přítomných se vydala ke dveřím, otevřela je a do ticha chodby zařvala: "Hééj! Kde jste kdo? Pááne Rougééne! Jůůů hůůůů! Někdo vás shání!"
A zatímco si Alex pořvávala do noci Memory a Elis se chopilo několik mužů. Alex ztichla a suverénně prohlásila: "Nikdo tam není vy paranoiku! Vidíte?"
Luar luskl prsty a i jí se chopili dva muži. "Odveďte je," odfrkl si potom.
Šest lidí se sebralo a táhlo tři překvapené dívky ven ze dveří. Zavřeli a vystrkali je ke schodišti. Okamžitě kolem nich prosvištěl lehký vánek - Štěpán je poctivě sledoval. A náhle se před nimi cosi mihlo. Na kraji jedné z bočních chodeb ještě před chvílí kdosi stál.
"Co to bylo?" vybafl jeden z mužů.
"Jdeme," zavelel druhý a tři strážci zmizeli v útrobách chodby a tři zůstali. V zámečku bylo až příliš velké ticho. Dívky se po sobě ohlédly. Alex mrkla. Tři drobná, rychlá, přesně mířená kouzla, která je naučil Rougén, stačila, aby se jejich hlídači složili k zemi.
"To je fakt dobrý trik, takhle do krční páteře," zamručela Elis uznale.
"Jo, ale co teď s nima?" zašeptala Memory, "Musíme je odklidit, než sem někdo přijde." Popadla tedy jednoho z chlapů za límec, ale zdálo se, že daleko ho asi neodtáhne.
Tu se za rohem chodby objevil Štěpán a s úšklebkem odvětil: "Tak je vyhoďte z vokna. Jste se neučili o Pražský defenestraci? Tam házeli úředníky z oken přímo do hnoje!"
"Skvělý nápad," ozval se tiše Simon, který se též vyloupl zpoza rohu.
"Dyk jo," šklebil se Štěpán, ale když viděl, že Simon popadl jednoho z chlapů a táhne ho do postraní chodby k oknu, sranda ho přešla. "Počkat, já to myslel jako vtip!"
"Jo?" šeptl Simon, "Každopádně sebou hněte, mám tam ještě vzadu ty tři další."
Všichni čtyři přátelé stáli jako solné sloupy, neschopni se hnout. On je chce vyhodit z prvního patra? Byli přece dost vysoko, ten pád by je klidně zabil!
"Běžte otevřít to okno, já se o ně postarám," ozvala se Jacquelina, popadla zbylé dva chlápky a táhla je směrem jakým zmizel Simon, "Hlavně tiše nebo nás najdou!"
"Kde se tady všichni berete," přišla si Alex konečně na slovo.
"Dostali jsme za úkol vás krýt," sykla Jacquelina, "Tak dělejte už!"
Štěpán se tedy vydal do chodby a otevřel okno. Simon popadl jednoho z mužů a vyhodil si ho na římsu. Potom rozkázal Štěpánovi, aby sletěl dolů k Rougénovi.
"Počkat!" vybafla Memory a přihnala se k němu, "Vždyť je…"
"Zabijeme?" dořekl za ni Simon, "A co má být? To přece chceme!"
"Ale to nemůžete!"
"Že nemůžeme?" odfrkl si Simon a shodil muže dolů. "Můžeme! A dokonce musíme, holčičko."
Memory zmlkla. Celý dosavadní život byla zvyklá na krev - televize je jí přece plná. Lidské hodnoty a mínění se halt trochu mění spolu s dobou. Ovšem dnes poprvé stála před reálnou smrtí. A najednou už nemohla říct, že ona to neudělala. Byla to taky její vina. Mohla tomu zabránit, ale ona to nedokázala. Něčí život vyprchal kvůli ní.
"Jak moc je to nutné?" zeptala se Elis, když Simon vyhazoval na parapet druhé tělo. Copak i ona je na vážkách? pomyslela si Memory.
"Tak moc, jak nutnost nutná být může," odvětila jí Jacquelina a ve tváři měla výraz, který odmítal pochybnosti.
"To oni jsou ti zlí, nemyslíš?" sykl Simon a další tělo slétlo k zemi, "Když nezemřou oni, pak to budeme my. Tak co si vybereš?"
"A my jsme snad ty dobrý, když zabíjíme?" opáčila kysele Elis.

Dole zatím ve skrytu stínů stál Štěpán. "To je přece hloupost," odsekl zoufale, "Copak je chcete vyvraždit všechny?"
"A co s nimi chceš dělat?" zamručel Luis.
"Já nevím, třeba jim domluvit, ale proč je hned zabíjet?"
"No vypadá to, že uvažuješ stejně jako tvoje kamarádky," odvětil Rougén.
"Proč?"
"Kdyby nezačaly protestovat, byli by už všichni naši zajatci dole na dlažbě," sdělil mu suše Rougén, "Víš, Štěpáne, nás něco ospravedlňuje. To bychom se totiž nemohli brát jako ti dobří. Ospravedlňuje nás totiž úmysl - oni zabíjejí, aby zabili, my zabíjíme, abychom zabili ty, co zabíjejí. Zní to složitě, ale je to velice jednoduché. My už dál o život nikoho nepřipravíme, zatímco oni ano. Je zabíjení baví, nás ne."
"Nevypadá to tak," odsekl mu Štěpán.
"Kdybys to dělal tak dlouho jako já, zvykl by sis. Ale svědomí každého občas hryže. Věř mi, nebaví mě to. Nikoho z nás. Ale musíme. Každý má svůj úkol - tenhle je náš. A hele, podívejme."
Luis zvedl hlavu. "Slečny asi dostaly rozum." Konečně se na římse objevilo další tělo.
"Tomuhle vy říkáte rozum?!" křikl Štěpán. Nikdy pořádně netušil, co to znamená vnitřní rozpor. Právě se mu to ale nejspíš podařilo pochopit.
Muž se zřítil k zemi jak pytel cementu a rozbil se o trávu pod domem. Ozval se třesk kostí - ten nechutný zvuk, to vědomí, že ti lidé zemřou.
Elis nahoře v okně se udělalo zle, otočila se, aby tomu nemusela přihlížet. Alex se vydala na kraj chodby hlídat. Z lesa se mezitím rojili lidé a táhli mrtvé mezi stromy. Prošacovali je a zbavili všech kouzlených předmětů. Hůlky, hole, špacírky, talismany, prsteny i jiné šperky to všechno a nejen to. Ke kouzlení se totiž dá použít leccos, jak mi bylo později vysvětleno. Cokoli, co se šikovně upraví, může být použito jako prostředek magie. Všechny ty předměty kouzelníci na místě buď ničili, nebo schovávali, tedy vlastně kradli.
Elis se na chvíli otočila a všimla si, že Luis dole drží v ruce lano s kotvou. Brzo podle jejích očekávání vlétlo do okna a Simon ho zahákl. Potom ukázal zdvižený palec a Luis se dal do šplhání. Elis se na to nemohla koukat a raději se vydala za Alex.
"Zdá se, že si nás ještě nikdo nevšiml," oddechla si, když ji našla, "Mimochodem nevíš, kde je Memory?"
Alex se na ní tázavě otočila: "Myslela jsem, že je s tebou."
"To si myslela špatně."
Alex se kousla do rtu. "Tohle neni dobrý," zasyčela.


čti dál: Šestnáctá kapitola - Jatka nebo poslání (část 2)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama