15/ Věčné hledání a nejisté rozhovory

27. července 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Byl podvečer a slunce se sklánělo k západu. Ono žhavé léto se už vytrácelo v barvách podzimu a vítr svištěl krajem. Nakonec Memory přece jen našel - seděla na skále pár kilometrů od skrýše. Byl odtamtud dobrý výhled na značnou část lesa.
Štěpán kolem ní prolétl a zase se zhmotnil. "Copak děláš tady, tak sama?" ušklíbl se vesele.
Memory na něj pohlédla a beze slova mu podala menší knihu v kožené obálce.
"Co je to?" nechápal Štěpán.
"Náš život v kostce. Je to příběh, spíš historie kouzelníků z doby, kdy se objevili první páni temnoty, až do dneška."
"No to zní zajímavě," opáčil Štěpán, který tomu stále moc nerozuměl, "ale co to má co dělat s náma."


"Základem je pověst o třech národech - vody, země a ohně - obklopených a vázaných čtvrtou silou - větrem. Ty vytvořily tři talismany pro kouzelníky, jež budou moct pojmout část jejich magie. Ale zlo se o tom dozvědělo a snažilo se talismany získat, protože tušilo, že by se ti, kterým náleží, přidali na stranu dobra. Jenže samotné talismany žádnou moc nemají. Teprve když se dostanou do rukou vyvoleným, pak do nich přejde moc národů."
"A kde ty talismany teda jsou?"
Memory se zadívala do dáli za les. "Chtěla jsem po Georgianin jeden z nich. Jediný, který zlo dokázalo najít a zcizit. Perlu Islavelu - talisman vodního národu. Zbylé tři - tedy Květ Montanie a Střep Flámmeský - by měly být na svých místech, ale kde se nachází, o tom kniha nic nepíše."
Štěpán zakroutil hlavou. "Ale k čemu nám ty talismany budou?"
"Jedině spojením třech národů může být zlo poraženo," odvětila Memory, "Nic mocnějšího než živly už není. I Rougén to říkal, musí to tak být."
"Kde si tu knihu vůbec vzala?"
"Nevím. Nejspíš mi ji dal Andreas," pokrčila dívka rameny, "Prostě se nějak objevila v mém batohu."
"Koukám, že je asi docela škoda, že jsem toho chlapa nepoznal," zamručel Štěpán.
Memory se rozesmála. "Asi ano, ale celé si to je jen myslím. Nevím to jistě - jen takový pocit, že to byl možná on."
"To je samý pocit a kde je realita?" vzdychl Štěpán.
"Řekla bych, že tady," usmála se Memory.
"Ach jo a co tady vlastně děláš?"
"Třídím si myšlenky - mám toho v hlavě najednou trochu moc."
"Hm. Být tebou, tak se brzo vrátím," odvětil Štěpán a vstal, "Debata o nočním atentátu je v plnym proudu. Jestli chceš, hodím tě k jeskyni."
"Jak?" podivila se Memory.
"No jak? Proměň se ve vodu a já tě ponesu."
"Tak to neumím."
Štěpán si povzdechl: "Tak to doufám, že tě to ta tvoje Perla naučí."
"Štěpáne? Počkej ještě, můžu se na něco zeptat?" otočila se náhle Memory.
"Já nespěchám, tak povídej."
"Alex jednou mluvila o tom… Myslí si, neber si to špatně, ale prý nejsi upřímný."
Štěpán se zarazil a s jistými obavami se na ni díval. "Jak jako?"
"Nejsi z dětského domova viď?"
Chvíli tam tiše stál a zvažoval. Na druhou stranu už nebylo moc co zapírat. Zítra už můžou být klidně mrtví a už to, že se do téhle věci pustili společně, je k sobě svázalo. Teď by nebylo dobré lhát. "Ne," odvětil, "nemám rodiče, ale nevyrůstal jsem sám. Žil jsem u jednoho, vlastně tak docela kouzelníka - zvláštní chlapík, co na Moravě chová kouzelné tvory. Zapadl jsem do tý rodiny, ale nepatřím tam. Strejda, jak mu říkám, chová i dost zvláštní zvířata. Některý výjimečně i mluví. Takovej jeden a taky vlastně jedinej, jmenuje se Jack, je unixus."


"Vím, co to je," kývla Memory. Ale uvnitř toho věděla víc, než na kolik se tvářila. Jack. Jistě, který jiný Jack.
"Jednou se stalo, že mi začal vyprávět o tom, že znal moje rodiče. Že možná ví, kde jsou. Nejdřív jsem tomu nevěřil, jak by to divnej kůň mohl vědět. Ale když mi slíbil, že mě za nima dovede, tak jsem si řekl, že to zkusit můžu vždycky. Letěl jsem s ním daleko, spali jsme v lesích na zemi. A jednou ráno, když jsem se vzbudil, byl Jack pryč. Nevěděl jsem, kde to vlastně jsem. Bloudil jsem všude možně, pak se mi podařilo dostat se na pobřeží. Byla to Francie, podle cedulí alespoň. Chtěl jsem se vrátit domu, ale pak se mi zdál ten sen. Viděl jsem vás. Už to nebylo daleko, tak jsem letěl tím směrem."
Memory ho sledovala s tichým obličejem. Jack. Celou tu dobu byl někde úplně jinde? Znal Štěpána? Ale jak mohl? A co Andreas, on to věděl? Bylo to šílené, jakoby to sám Jack nějak naplánoval nebo to snad byla shoda náhod? Náhoda, jistě. Až příliš šílená náhoda.
"Teď už nelžu," odvětil Štěpán, "i když vím, jak to zní."
"Já ti věřím," řekla jen Memory.
S tím ji Štěpán opustil a nechal utopenou v myšlenkách ztracenou v lese.

Memory se ale do jeskyně nakonec vrátila. Na hřbetě ji přinesla její vlčice. Těsně před odchodem k panskému sídlu v lesích se pak dívka rozhodla s kamarádkami konečně promluvit, ale tentokrát už o všem.
"Takže jsem měla pravdu," zamručela Alex, když si vše vyslechla, "Možná doufá v to samé, co my - že najde rodiče skrz tenhle bláznivý podnik. Jestli sám vyrůstal u kouzelníků, pak oni byli asi taky. Ale jak se tam k nim dostal?"
"To nevím, ale jedno už víme," oddechla si Memory.
"Co se té Perly týče, nechtěly jsme ti do toho rýpat," odvětila Alex, "Prozradily bychom se. Ale čekaly jsme rychlejší vysvětlení."
"Za to se omlouvám," kývla Memory.
"No a co pak budeme s těmi talismany dělat, až je najdem?" zeptala se Elis.
"To já nevím, Štěpána by to taky zajímalo. V té knize není všechno. Alespoň ne tak podrobně," opáčila jí trochu smutně Memory. "Každopádně je důležité, abychom je našly, i když nevím tak docela proč. Mám za to, že sílu živlů už přece ovládáme."
"Tak to je hezký," ušklíbla se Elis, "Původně jsme chtěly najít naše rodiče a teď nám život zkomplikuje nějaká pověst nebo co. Proč musíme udělat každou pitomost, na kterou kde narazíme? Teď tady pomáháme nějakým krvelačným cvokům zachránit si kůži."
"Měla jsem za to, že s tim souhlasíš," odvětila Alex.
"Jo, ale jo. Jenže jsme s tim nepočítaly, a kdybych si nebyla jistá, že jsou to fakt přívrženci Bílých, tak na ně kašlu a zdrhám. Vždyť se chovaj jak úchylové. Úplně se těší, až tu poteče krev."
"Tak moc bych se jim nedivila," zamručela Alex, "Jestli Jacquelině Černí vybili celou rodinu, je jasné, že v sobě ona i spousta dalších lidí musí živit chuť po pomstě."
"Stejně je to zbytečný zdržování," odsekla Elis.
"Chceš najít svoje rodiče? Chceš? Tohle je nejlepší způsob!" opáčila jí Alex naštvaně, "Oni taky byli součástí téhle společnosti. Když do ní pronikneme, tak máme spíš šanci je najít."
"Možná, že Melany ví, kde jsou naši rodiče," řekla Memory tlumeným hlasem jakoby nechtěla, aby ji někdo slyšel.
"Proč myslíš? Ona ti něco říkala?"
"Ne, zatím ne," zakroutila Memory hlavou, "ale brzo bude muset říct."
"Tak jo, tak jo," protáhla Elis, "Ale co dnes večer? To musíme získat tu Perlu a všechny tam pozabíjet nebo co? A ještě taky musíme samy zůstat živé. Já si nechci stěžovat, ale na mě je to trochu moc úkolů najednou. Nemluvě o tom, že si nedovedu představit, jak ve svých čtrnácti někomu podřezávám hrdlo."
"My tu Perlu musíme získat," odvětila Memory.
"Jak chceš, ale nic není zadarmo," zamručela Alex.

"Cože?! Měli jsme dohodu, pane Georgiani, a vy mi teď s klidem tvrdíte, že neplatí?"
Postarší obtloustlý Ital měl už košili skrz na skrz propocenou a zoufale popadal dech, aby celou situaci vysvětlil. "Já… já jsem si jist, že to, co dokážou, je něco… něco velkého. Nemá to mezi kouzelníky obdoby. Kdyby se nám je podařilo získat na naši stranu, budou to spojenci, jaké potřebujeme."
"Ale já velice intenzivně přemýšlím, co vy jste za spojence!"
"Je… je to jen záminka, jak je nalákat. Samozřejmě, že… že naše dohoda platí, pane Luare." Koktal jako čerstvě probuzená slepice a třásl se na vratkých nohou.
Luar kypěl vztekem. To, co mu tu Georgiani už notnou chvíli vyprávěl, bylo šílené. Jednak odmítal věřit hloupým báchorkám, kterým údajně podle slov některých lidí věřili Bílí, a pak bylo vůbec samo o sobě víc než nebezpečné, podnikat něco takového s někým jako byl právě Georgiani. Ten však úpěnlivě trval na svém.
"Zeptejte se Marshellové, ona je viděla!"
Luar si sedl do křesla své honosné pracovny a s prsty lehce bubnujícími o opěradlo přemýšlel. Mohl jednoduše říct ne, mohl ho tu na místě nechat popravit, mohl udělat cokoli, co by daný problém okamžitě vyřešilo. Ale on náhle našel v tom bláznivém nápadu, ještě lepší.
"Přiveďte ji sem!"
Georgiani horlivě kýval a couval za dveře. Tam popadl čekající Marschellovou za loket a doslova ji vhodil do sálu. Když se chystal sám překročit práh, Luar klidně odvětil: "Vy můžete jít." Georgiani tedy poslušně zmizel a dvoukřídlé dveře se zavřely.


Armina se narovnala a nevrle se zadívala do temných očí jednoho z mnoha místních Černých pánů. "Co chcete?"
"Spíš bych se měl ptát, co chcete vy?" řekl s vážnou tváří a opřel lokty o svůj pracovní stůl. "Já nejsem hlupák, madam. Ale k čemu vám je tenhle idiot, to mi není jasné."
"Říkají, že jste nováček," ošívala se Armina, "Možná se pletou."
"Jsem jen dobře informovaný, tak co od něj chcete?"
"Od něj nic, je to jen prostředník. O co jde vám?"
"Moc dobře vás znám. Jak říkám, nechal jsem se informovat. Výjimečná lovkyně hlav, prý se nezastavíte před ničím. Každý má důvod se vás bát, to mi bylo hezky řečeno, a pak prý také ráda pracujete sama. Přesto, jak se zdá, jsem já nejspíš jediný, kdo ví o tom, pro koho právě pracujete."
"Nepracuju pro něj," odfrkla si Armina.
"Jistě, pak byste ale mohla pomoct mně. Chcete ty děti, mám pravdu? Já chci vládu nad krajem. Oba můžeme dostat, co chceme."
"Poslouchám."
Luar se usmál a vstal. "Takže, já svolám schůzi všech vrchním představitelů z okolí a zajistím, aby přišli sami. Žádný doprovod. Vy se postaráte o to, aby přišly ty tři."
"Čtyři - ten kluk jim nejspíš kryje záda," odvětila Armina, "A nevím, jestli v tom nejsou i Bílí. Neměla jsem moc času na to je vypátrat. Máte hezké představy, pane Luare, ale příliš idylické. Nepůjdu do toho, dokud nemám jistotu."
"Jestli jsou v tom Bílí, pak se může snadno stát, že vám ty spratci zmizí. Máte možná poslední šanci se jich chytit, jinak si je budete muset najít."
Dlouze se na něj dívala. Nic z toho, co říkal, nemusela být pravda. On sám věděl mnohem méně než ona, ale hlupák to nebyl. Uměl moc dobře předvídat. Byla to riskantní akce, možná až příliš a nemusela vyjít, ale byla to příležitost, jak velice snadno odpravit Georgianiho a nejen jeho. A Armina potřebovala jednu věc - krev - a lidské už se jí dlouho nedostávalo. "Co když jsou s nimi Bílí, co když je to jejich plán?"
"Pak zmizím," usmál se Luar a vytáhl z kapsy předmět, který položil na stůl. Byl to útlý kovový kroužek s na dálku téměř neznatelnými rytinami. Bylo to kapesní přenášedlo.
"Jednorázový?" odvětila Armina, "Jste očividně dobře připravený."
"A vy jistě umíte zmizet odkudkoli i bez toho, takže?"
Armina ho ještě naposled prohlédla svým chladným zrakem. "Za zkoušku to stojí."
Luar dnes úsměvy nešetřil. Jen krátce se však zaleskly jeho dokonale bílé zuby a pak řekl: "Vyřiďte tomu pitomci, že jeho úžasný nápad je schválen."


čti dál: Šestnáctá kapitola - Jatka nebo poslání (část 1)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Počítadlo: 15. kapitolu jsem...

Přečetl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama