13/ Jak to chodí u Černých

13. července 2013 v 18:50 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Daleko odsud schované mezi stromy bylo staré panské sídlo. Malý zámeček, který měl už leccos za sebou a jeho dřívější lesk a sláva byly ty tam. Panská společnost se dávno vytratila a nechala budovu chátrat. Omítky podlehly větru a dešti a v kusech odpadávaly jak zralé hrušky na nepříliš udržovaný trávník před domem. Honosné fasády se drolily stejně jako zerodované balkonové sloupky. Všechna barva byla už pryč a okna skřípěla jako hlasy šílených lesních žínek.
Přesto se před sídlem objevila žena. Temně fialové vlasy měla proklaté zbytky tmavě modrých pramenů a oči měla tak temné, že splývaly s tmou. Málokdo by asi odhalil, že za to můžou jen barevné kontaktní čočky, které nosila přes své šedomodré modré oči jen tak pro efekt.


I když milovala módu, dalo-li se tak říkat jejímu stylu odívání a líčení, a častokrát měnila účes, nikdo by si ji nespletl. Ani Alex, která přesně věděla, s kým měla v lese tu čest. Pavoučí prsty a zuřivost v hlase. Ostrá brada, malý nos a úzké rty s černou rtěnkou. Byla to tatáž žena, která chtěla dostat Andrease.
Za ní se s chrčením a prskáním vlekl zbytek jejích příšer. Okřídlení ďáblové za sebou táhli své mrtvé kolegy. Probodané, rozervané a polámané jak špejle putovala jejich těla po staré cestě. Žena přešla ke dveřím a zabouchala hrubě klepadlem. Po chvíli se dveře otevřely. Hleděl z nich na první pohled starý muž. Měl unavené oči a pod nimi jasné fialové kruhy. Tvář mu však zdobily předčasné vrásky, které neměl kvůli věku, ale kvůli tomu co se kolem něj dělo. A v celém jeho výrazu se skvěla zvláštní nevědomost a prostota, jakoby mu chyběl kus sebe. Beze slova pustil ženu dovnitř a obludám dveře prudce zavřel.
V místnosti bylo šero. Starý nábytek byl pokrytý vrstvou prachu. Jediným světlem byla pochodeň v rukou onoho tichého majordoma. Kývl ke schodům a žena po nich začala trochu nejistě stoupat. Starý zašlý koberec tlumil její kroky - dávno vyměnila hrubé boty za lodičky na jehlách.
V patře došla k honosným dveřím. Zpod prahu se linulo světlo. Majordomus ji došel, zaklepal a bez vyčkání vstoupil dovnitř.
"Pane, je tady madmoiselle Armina Marschellová," řekl tlumeným hlasem. Bylo to možná směšné jméno, ale Armina si ho vybrala sama.
"Pusťte ji dál," ozvalo se od velkého sametového křesla u krbu.
Armina opatrně vstoupila a došla ke křeslu. Muž k ní seděl zády a nenamáhal se otočit.
"Co si asi myslíte, že vám řeknu?" zamručel.
"Pane, oni…"
"Oni jsou ubožáci a vy jste tupá čubka!" vykřikl a z křesla vylétl paprsek, který Arminu trefil a shodil k zemi. První, na co pomyslela, když se v křeči skulila do uzlíčku, bylo, že za to zaplatí. Muž vstal naštvaně z křesla.
"Vysvětlete mi, kam až sahá vaše neschopnost?! Chtěl jsem jen smrt několika tupých odbojářů a vy nejenom, že nezlikvidujete ani jednoho, ale ještě si necháte ukrást rukojmího a zabít tolik démonyků. Můžete mi laskavě vysvětlit, čím vás ten idiotský osel Rougén tak strašně překvapil? To vám hodil do vlasů krysu nebo co? Nebo vás snad honil s pavoukem?" štěkal na ni uštěpačně muž.
Armina se snažila nedat na jevo bolest a pomalu se zvedla. "Byl to někdo jiný." Nemínila mu to říct, ta akce byla v jejím zájmu, ale ten blb by se to stejně nějak dozvěděl.
"Někdo jiný?" v hlase muže se objevilo zaujetí, "Kdo?"
Armina mlčela.
"Kdo?!" rozkřikl se.
"Nějací bojovníci," odbyla ho.
"Jací?"
"Mágové, měli strážná zvířata." Nemusíš vědět všechno dědku, říkala si Armina.
"Co? Mágové a tady? Dovolte, abych se zasmál! Rougén je sice osel, ale silnější kouzelníci, než jaké má kolem sebe, v okolí nejsou. Natož mágové, pche." Muž se odmlčel a dlouze zadíval na Arminu. "No dobrá. Jsou jen dvě možnosti - buď lžete, nebo vám k pravdě něco chybí. Ať už je to cokoli, věřte, že co nejde po dobrém, jde po zlém velice snadno," odvětil a zálibně se ušklíbl.


Armina se namíchla. Nesnášela, když se musí přetvářet, ale když mu to udělá radost, klidně se poníží. Alespoň bude o to zajímavější jeho obličej, až mu bude párat břicho. Padla tedy na kolena.
"Né, to né, pane!"
"Takže?"
"Byli čtyři."
"Čtyři? Jenom čtyři!" vybafl muž, ale něco tak ohromného si musel nechat dopovědět.
"3 dívky a chlapec. Mohlo jim být sotva patnáct, ale ta kouzla! Dokázali hýbat stromy a tvořili větrné smrště."
"Co mi to chcete namluvit?"
"Je to pravda, přísahám!"
"A Bílí?"
"Ti tam nebyli. Dala jsem ty čtyři sledovat, ale žádný démonyk se nevrátil. Vzali si vábničku a zmizeli."
"Musíme je najít," mnul si ruce muž, "Jestli nepatří k Bílým, můžeme je získat pro nás. Taková síla by se hodila - nesmírně hodila. Máte nový úkol Marshellová a tentokrát ho splníte!"
Armina se odporoučela. Za dveřmi ji zastavil majordomus. "Venku máte nové potvory. Jsou pěkně agresivní. Už mě stihly několikrát kousnout," zavrčel.
"Dobře vám tak," odvětila Armina s úšklebkem, "Já už si je zkrotím."
"Jako ty děcka?" ozval se majordomus a dodal, "Nápodobně."
"Nechte si ty provokace," zasyčela Armina, "nebo nechám ty potvory venku s vámi udělat to, co moli s oblibou provádí s vašimi kabáty."
Majordomus se nevrle ušklíbl a zmizel v temnotě domu. Armina vyšla ven. Roztodivné mrchy tam po sobě nevrle sekaly drápy a syčely.
"Nechte toho," okřikla je, "Nejste tu od toho, abyste se pozabíjeli navzájem!"
Potvory s vrčením ustaly ve svých šarvátkách.
"Teď běžte a najděte ty parchanty. Chci je živé, jasné! Tak zmizte!!!"
Obludy se s vřískotem vyřítily proti lesu, zapleskaly potrhanými křídly a vzlétly.
Poštolka zamrkala. Její velké jasné černé oči odrážely zbytky světla. I ona se zvedla a tiše letěla pryč od zámečku - ale na opačnou stranu než démonykové.

Byla už hluboká noc a všichni dávno spali. Jen Fluid Rougén stále čekal před skrýší. Konečně se opět rozvířil vzduch a na jeho rukavici se vrátil rozmilý pták. Princezna Sisi. Otočila se na svého pána a její oči jakoby byly náhle ještě hlubší.
"Takže nás hledají," odtušil sokolník, "ale neví, kde hledat. A ani nevědí, že slečny už se zavdaly dobru. Hmm… tak to bychom si s nimi mohli trochu pohrát, že ano má drahá," ušklíbl se Rougén. "Jejich ambice nám opět ulehčily život. Jen doufám, že mi ten plán odsouhlasí. Oprávněně se mohu obávat, že ne. No budiž, děkuji, slečno Sisi, pro dnešek máte volno. Úkryt už máme hlídaný dobře," usmál se a hromada listí a větví u vchodu skrýše se zavrtěla. "Doufám, že to bude stačit - i málo je někdy dost." Poštolka se poté jako na povel zvedla a odletěla.

Bylo ráno, a ač v jeskyni bylo stále temno, biologické hodiny byly neomylné. Všichni začali pomalu vstávat. Melany vyšla na ranní obhlídku okolí. Jen co ale zmizela, byla zase zpátky. "Venku je mrtvý démonyk! Našli nás! Rougéne, Rougéne!" vrhla se ke starému muži, "Vstávej! Každou chvíli tady můžou být!"
"Nemůžou," zahuhlal muž.
"Co?"
"Ten démonyk je mrtvý, ne? Dal jsem jeskyni hlídat, už se nemohl vrátit, takže nikdo neví, že tu jsme a ani on se to nemohl dozvědět."
"To je přece jedno," vybafl Luis, "Musíme tu obludu zlikvidovat a zmizet odsud. Oni nejsou hloupí, najdou nás!"
"Klid," mručel Rougén ze svého slamníku.
"Klid?" štěkla Jacquelina, "To je vtip? Ty chceš bojovat a necháš se zabít?!"
"Nikdo neumře," zahulákal Rougén a zvedl se, "alespoň ne dnes. Mám plán - pokud ho přijmete, vše půjde hladce, pokud ne, můžete si začít stloukat rakev."
"Jaký plán?" ozvala se Alex.
"To uvidíme, když řeknete, souhlasíme."
"Chcete z nás udělat návnadu, že jo?" vytušila Elis jeho nekalé myšlenky.
"Dá se to tak říct," kývl Rougén a Melany už se chystala protestovat. "Černí neví, že jste na naší straně, ale ví, že jste nejspíš někde tady. A taky si myslí, že o nás nevíte. A já toho jakožto správný stratég chci využít. Plán je jednoduchý. Vy budete předstírat, že máte zájem o spolupráci se zlem, a vyrazíte za nimi. Oni kvůli vám jistě sjednají mimořádné zasedání. A pak tam vtrhneme my a s vaší pomocí je zlikvidujeme."
"Zní to hezky," odvětila Alex, "ale jak si myslíte, že to uděláme?"
"Tak jak jsem to řekl, a ač to zní jednoduše, věřte, že pro nikoho z nás to tak jednoduché nebude. Vy musíte předstírat náklonnost k něčemu doufám nenáviděnému a my musíme sehnat spojence."
"Obojí je rozhodně těžší než heavy metal," zamručel Luis ironicky.
"No když myslíš," opáčil Rougén, "každopádně chci znát váš názor. Vám tady půjde o život předně. Takže fan nebo anti? Tyhle slova jsou prý v módě."
Dívky se po sobě ohlédly. Čím dál víc jim Rougén připomínal Andrease. Jen Štěpán to nemohl posoudit. Každopádně jestli jsou všichni vedoucí Bílých takoví, bude to zajisté výčet těch nejpodivnějších osob se suchým humorem na světě, jaké kdy potkají.


"Hmm…" protáhl Rougén, "nerad dávám lidem čas na rozmyšlenou, zvlášť když žádný nemám."
"Bereme to," ozvala se Alex.
"Všechny? I ten všechen?"
Štěpán pokrčil rameny. Když člověk neví, do čeho jde, klidně to zkusí.
"Neslyšim?"
"Ano," zvolala Memory.
"Tak dobrá dobrá a teď vy," odvětil a obrátil se na ostatní obyvatele skrýše.
První souhlasila Melany s Luisem. Poté se rozhoupal i Carter. Jacquelina však stále jen bezmyšlenkovitě zírala do země.
Rougén se k ní obrátil. "Jacqui? Hele holka, já vim, že…"
"Né, nic nevíte," odbyla ho zuřivě. "Ani netušíte! Já nechci. Nebudu s nimi bojovat, říkám, že ne!"
"To se k nim chceš přidat nebo co?" naštval se Luis.
"Já nechci," zakřičela, "chci být doma! Někde pryč odtud a na všechno tohle zapomenout."
"Oni by si tě našli. Našli a zabili potupně jako krysu," mluvil klidně sokolník, "Slíbil jsem tvým rodičům, že nedopadneš jako oni. Já to slíbil a ty to víš. A co já slíbím, to dodržím. A žádný, že ne. Moc dobře víš, že bych tě nechal jít - kam bys chtěla, třeba na konec světa, to je mi jedno. Ale teď nikam nemůžeš, rozumíš? Teď prostě ne." Došel k ní a pevně jí chytl za ramena, "A jestli chceš vůbec někdy odejít, budeš muset bojovat. A to mnohem líp než tvoji rodiče."
Na chvíli se odmlčel, pustil dívku a ztěžka usedl za stůl. "Jo, já bych toho chtěl. Jak říkal starouš Andreas, koupil bych si vilu na Floridě, dostával pravidelně důchod a krmil v parku holuby. A pak, když bych se totálně unudil k smrti, šel bych v osmdesáti zkusit bungee jumping. No jo. Klid je hezká věc, ale nesmí se přehánět. Ač momentálně by mi půl rok mimo realitu docela prospěl…"
"Vy znáte Andrease?" vykulila Memory oči.
"Ó, snad pana Milese ne? Cheche," jízlivě se ošíval Rougén, "Ten chlap by si nenechal vykat ani za milion. A krom toho je to zaručený způsob, jak ho naštvat - tedy pokud vůbec existuje něco, co ho naštve. Většinou štve spíš on ostatní. On to ze zásady stejně nikdo nezkouší."
"Asi vědí, co by se stalo," ušklíbla se Melany.
"No jo, pozdravuje vás," pokračoval Rougén, "Je to už ňákou dobu, co tu byl, ale počítal, že se sem dostanete."
"Tomu nerozumim, jak to mohl vědět?" odvětila Elis.
"A to se ptáš mě?" zakroutil hlavou Rougén, "Promiň má milá, to já vůbec netušim - stejně jako dalších 9 miliard lidí na této planetě, kteří požehnaně rychle přibývají. Pokud o někom můžu říct, že o něm vlastně nic nevím, pak je to Andreas Miles."
"Takže tys to věděl?!" osopil se na něj Luis, "Tys věděl, že 3 živly jsou tady a nic jsi nám neřekl?"
"Luisi, dobře víš, že to tak není," usadila ho Melany.
"Takže si to věděla taky! Staří členové společnosti jsou takový prominenti, co?" vrčel Luis nevrle dál.
"To není pravda!"
"Tak jak to je?"
"Jednoduše," odpověděl Rougén klidně, "přišel za mnou, když jsem byl na obhlídce. Řekl mi, že přijde návštěva, že budou tři a možná plus jeden a že nám pomůžou. Prý mám být ve střehu. Těm, co přídou, se nesmí nic stát. A jak teď vidim ani se stát nemůže. Byl veselej jako vždycky ale tajemnej jako babka kořenářka. Nic mi vlastně neřekl, teda nic podstatného. A věděl proč."
"Nerad riskuje, když nemusí," doplnila Melany.
"Tak tak a já si myslim, že když s vámi takhle smýšlel, bude vaše cena mnohonásobně vyšší než cena zlata a drahých kamenů. I když on by asi řekl, že jste dražší než soukromý koncert Madonny."
"Ehm, pane Rougéne?" ozval se najednou Carter.
"No co je?"
"Nechtěl jste vyřešit toho démonika?"
"Ježiš marjáá, ta moje skleróza!" vybafl a vypotácel se od stolu, "Já věděl, nač vás mladý mám." A hnal se ven. Melany ho předběhla a vyrazila dveře. Příšera stále ležela venku s prokousnutým hrdlem a kolem ní stříkance krve.
"Hej hola, Auro, vylez!" zvolal funící Rougén.
Z hromady listí a větví u vchodu vykoukla roztomilá vlčí hlava s našpicovanýma ušima. Melany došla k vlčici a pohladila ji. Na ruce jí okamžitě ulpěl nějaký sliz.
"Fuj, jeho sliny!" odvětila zhnuseně a snažila se ruku oklepat.
"Tak dobrý plán to asi nebyl," zamručel Luis, "Ta potvora je sice mrtvá, ale co s ní teď jako budeme dělat?"
"Spálit," navrhla okamžitě Alex.
"Víš, jak špatně hoří organická hmota?" oponovala Memory, "Já bych navrhovala to hodit do řeky."
"A kde ji asi vemem?" ušklíbl se Luis.
"Jo," kývla Elis, "navíc, co když to vyplave a někdo to najde? Já navrhuju to zahrabat!"
"A kdo bude kopat tu díru?" namítla Melany.
"Nic kopat nebudeme," odvětila Elis, jakoby to bylo samozřejmé, "Teda pokud se mi to povede…"
"Stejně to radši odtáhneme dál odsud," zabručel Rougén.
"No, já bych měl ještě jeden nápad," ozval se lstivým šklebem Štěpán.


čti dál: Čtrnáctá kapitola - Plán by byl

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 13. kapitolu jsem...

Přečetl! 100% (7)

Komentáře

1 Babe Babe | Web | 14. července 2013 v 13:48 | Reagovat

Chci je živé jasné! > Chci je živé, jasné?  tahle?

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 15. července 2013 v 21:26 | Reagovat

Už jsem se začínala bát, proč to tady v sobotu o půlnoci nebylo. :D
Rougén má dobrý nápad, a já pevně doufám, že vyjde. I když se vsadím, že to nebude tak jednoduché. Ale co je na světě jednoduché, že.
Tu zprávu o rozšíření kapitoly jsem si sice přečetla, ale pochopila jsem jen něco málo takže tak. xP

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama