9/ Letuška, pilot nebo kufr?

8. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
V oknech byla tma, jen tu a tam se svítilo. Na ulicích téměř nebyl provoz, ač hlavní třídy nebyly stále zcela oproštěny od aut. Dívky mířily k Hide parku, kde se v korunách starých stromů, jejichž listí se už chystalo pomalu barvit vlivem brzkého podzimu, ukrývala jejich zvířata až na nebohou vlčici, která se celý den tahala s nimi. Když tam k ránu dorazily, našly je tam naštěstí všechny. Vlčice si zálibně lehla do prvních paprsků ospalého ranního slunce na pečlivě posekaném anglickém trávníku, zatímco kočkodlačice a Gina šustily tiše v koruně stromu. Obě teď opatrně slezly níž a toužebně vrtěly ocasy - už nejméně dva dny neměly nic pořádného do huby.
"Promiňte," chlácholila je Memory, "brzo už něco dostanete."
"Všichni něco dostanem," odvětila Elis, "je na čase utratit všecky ty prachy!"
"A vypadnout dřív než nás začne někdo hledat," upozornila Alex.


A tak nezbývalo než zvířata opět ponechat jejich osudu a vyrazit do centra na nákupy. Ono se to zdálo jednoduché - peněz měly relativně dost alespoň nejvíc, co kdy měly. Jenže v srdci Londýna na prestižních adresách sídlily jen luxusní obchody. Najít nějaký sekáč nebo běžný krám s oděvy nebylo až tak snadné. Zvlášť Elis měla velké ambice, co všechno si nakoupí, až se ukázalo, že bude ráda za pár triček a jedny tenisky, které už nutně potřebovala. Memory zas toužila po pravé anglické módě do deště, a též neuspěla. Jen Alex předem tušila, jak to skončí, a jako jediná myslela také na jejich zvířata a jejich ukrutný hlad. Což znamenalo, že ke konci dne, který provláčely po krámech, skončily v řeznictví, kde Memory, jakožto ta nejméně podezřele vypadající a nejstarší, nakoupila pár kilo masa a vtipkovala s řezníkem o jejich velké rodině, která zítra slaví babičky narozeniny honosným obědem. Ale to už byl večer a tak přes veškerou snahu, co nejdřív zmizet, protáhla se návštěva Londýna o celý den.
Nutno říct, že i přes prvé nadšení už dívky začínaly velkoměsto nenávidět. Pulzující doprava, všemožní lidé všemožných mravů a podivného vzezření, nekonečné ulice i věčný hluk - to vše jim kazilo tu krásnou image, jakou ostrovnímu městu udělala televize. Do Hide Parku se vracely opět unavené, rozbolavělé, ovšem konečně vybavené jídlem, oblečením a také kreditkou z peněženky, kterou ukořistily v klubu. Teď byste se měli ptát, proč si stěžovaly na nedostatek financí, když jí měly, ale odpověď existuje a je mi dobře známá. Memory totiž zakázala kreditku používat, jelikož podle ní hrozilo, že by je někdo mohl skrz ni najít. Elis si ale nemohla dovolit vyhodit předmět, který vede k penězům, a tak si ji nechala s výmluvou, že když ji vyhodí a někdo ji najde, najdou taky její otisky a to by též nebylo dobré. Jen Alex tahle hádka přišla uhozená. Nevěřila totiž, že by policie dělala tolik humbuku kvůli jedné kreditce.
Ale vraťme se na anglický trávník, kde už dívky dáno večeřely, zatímco z koruny stromu nad nimi se ozývaly mručivé a mlaskavé zvuky, jak se dvě příšery krmily donesenou flákotou. Jen vlčice byla nucena najíst se poněkud způsobněji, neb tušila, že přítomnost syrového krvavého kusu masa v její hubě by u kolemjdoucích jistě zvedla přílišnou pozornost, zvlášť v době, kdy psi žerou jen suché granule.


"Škoda, že nejsme milionářky," vzdychla Elis, "každej den bych si chodila nakupovat, co bych chtěla, a bylo by mi fuk, kolik mám v peněžence, protože by byla vždycky plná. Stejně si myslím, že jsme se mohli trochu rozšoupnout - to tričko v Zaře jsem si klidně mohla koupit. Vždyť nám i něco zbylo, ne?"
Memory zakroutila očima. "No jasně, kup si ho a pak ho roztrhni o nejbližší větev, až budem zas zdrhat před nějakejma příšerama."
"Prosimtě, děláš, jak kdybysme nedělaly nic jinýho."
"A ne? Od té doby, co jsme z kláštera pryč, tak…" Ozvalo se písknutí a potom se ze stromu snesl černý prach.
"Co to?" ucedila Elis a zvedla hlavu. Její kočkodlačice držela v hubě zakousnutého kosa - prach padal z něj. Vyplivni ho, poručila jí Elis myšlenkou a kos spadl vedle ní na zem.
"Co to má být?" nechápala Memory a dívala se na zvíře s potrhaným peřím, které vypadalo, že ve špatném stavu bylo již před usmrcením.
"To nevím," opáčila Alex, "ale je to divný. Nemá v sobě krev, jen prach - to nebude hračka, ani normální pták. To bude něco… něco hnusnýho, možná od těch, co chtěli dostat Andrease."
"Jako třeba těch Černejch?" šeptla Elis vyděšeně. "Myslíš, že nás tam na tý louce viděli?"
Alex pokrčila rameny.
"Musíme odsud vypadnout," řekla Memory rozhodně, "zítra ráno jdem hned na letiště a mizíme."
Na tom se shodly jednohlasně. Jen chvíli měly pocit toho úžasného klidu, jakoby se snad nic nestalo, a oni byly vlastně jen na výletu, ale najednou se probíraly ze sna a zjišťovaly nepříjemný fakt, že když do něčeho spadnete, už se svého cejchu nezbavíte. Náhle se jim dýchalo těžce a ani večeře ne a ne držet v žaludku.
Alex přemýšlela, zda je z parku v noci nezkusí vyhodit policie. Elis se snažila odreagovat hrou s Aquou, která byla nesmírně potěšena, že o ni někdo jeví zájem. Za to kočkodlačice, nucená schovávat se ve větvích, byla zásadně proti tomu. Jen Memory bloudila myšlenkami kolem stejného bodu. Vracela se ke všemu, co jim řekl Andreas, jak mluvil o kouzelnících a fantasy best-sellerech a o zlu, co není vidět, i když ho máte stále v zádech. Proč to vlastně píšou, ptala se sama sebe, proč lidé píšou romány o osobách s magickými schopnostmi, co zachraňují svět, aniž by chtěli. O dětech, kterým umírají rodiče, příbuzné neznají a zaplétají se s podivnými osobami, kterým na nich nezáleží, a když ano, tak jen proto, že to ty nebohé děti jim musí pomoct. Připadala si odstrčená - zneužitá někým, o kom nic neví, a čím déle to trvalo, tím menší to byla zábava a tím větší starost. Možná to nebyly plané řeči - možná vážně končí dobrodružství a začíná boj o život.
Jenže to už Memory spala - opřená hlavou o strom - a v její hlavě se vyrojily tisíce hlasů. Byl to divný sen, ne takový, co chodí k ránu - plný hloupostí a nesrozumitelných vět. Nejdříve bloudila očima tmou, pak slyšela ty hlasy - všude kolem ní musely být lidé, ale neviděla je. Pak se jí zdálo, že se od nich vzdaluje - jakoby utekla tomu davu a zůstala sama a pak uviděla holčičku listující malou knížkou, zvedla hlavu a rychle jí sklapla - nápis na obálce už nestihla přečíst - Kronika ro… Pak se přenesla jinam, nějaký muž tam něco kreslil u stolu - bojovnici s drakem. Pak letěla dál - střídali se místa, místnosti, lidé, děti ale všichni dělali něco, co se týkalo kouzelníků. Byli na karnevalu za čarodějnice, seděli u počítačů a psali povídky, byli v kině a na plátně se zrovna zabíjeli upíři. Tolik obrázků různých lidí a něčí hlas jí cosi říkal. Pak se setmělo, ozval se šum hlasů a Memory otevřela oči. Když se otočila, všimla si, že jí Alex sleduje.
"Spíš?" zeptala se, ale její hlas zněl podezíravě.
Memory zakroutila hlavou. "Myslím, že to už chápu."
"Co?"
"Proč lidé mají rádi čáry a kouzla a tak."
"Hm?"
"Je to jako lítání - člověk nemá křídla a nebude mít, takže vymyslel letadlo, aby to mohl dělat alespoň takhle. To samé je fantasy - lidé ho čtou, aby alespoň takhle mohli snít - v bezpečí domova. My zase chceme být normální, protože víme, co to obnáší žít jejich sny. Je to takový bludný kruh." Alex se na ni dívala, a bylo vidět, že přemýšlí. "Alespoň něco takového říkal."
"Kdo?" byla to Elis, rozhovor jí neušel.
"Ten hlas, který jsem slyšela v tom snu." Zdálo se, že Elis jí nerozumí vůbec, zatímco Alex jen mlhavě tuší, o čem to vlastně mluví. "Myslím, že už to chápu," pokračovala ale Memory, "oni to prostě nemyslí špatně - lidé. Jen si představují, jak by to asi fungovalo, ale nic o nás neví. Nic. Nemusíme se jich bát..."
"Oni by se nás nakonec báli víc," ušklíbla se Elis jízlivě.
"Právě. Oni nás nemůžou ohrozit - neohrozí nic, s čím ve skutečnosti nemají nic společného," kývla Memory.
"Kdyby věděli, o čem píšou, změnili by názor," odvětila Alex, "Kdyby věděli, že je to možná víc pravda, než si připouští, pak by se na to dívali jinak. Nevědomí je až moc sladké. I mně se líbilo - v klášteře nic nevědět, bylo to hezký. Klidný."
Elis začala ztrácet jejich myšlenkové pochody a tak se vrátila k Aquě s tím, že její kamarádky začínají vlivem toho všeho trochu blbnout. Mýlila se, ony spíš jen příliš brzo zmoudřely. Kdo ví, co by bylo lepší. Jak padalo slunce dolů, padala i víčka dívek. Jen Memory ještě chvíli myslela na ten sen. Byl až příliš zvláštní. Nesmí na něj zapomenout. S tím nakonec i ona usnula.


Ráno přineslo ranní špičku na silnicích a mimo jiné i hlad. Memory se rozhodla udělat Elis radost a navrhla dát si po chudé oplatkové snídani s limonádou do nosu v čínském bistru, kde byste nejspíš stejně našli jen Vietnamce. Potom je čekala konečně cesta do cíle.
"Poletíme letadlem, poletíme letadlem," notovala si Elis a v batohu na zádech táhla vrtící se schovanou Teru, zatímco Aqua mohla kráčet Memory po boku na vodítku a s košíkem, který jí pořídili v rámci maskování. A že cesta nebyla krátká - projít celý Londýn z centra až na letiště znamenalo dobrých 30 kilometrů pěšky a tak dívky vystřídaly i pár autobusů. A když se pak nekonečně šťastné dostaly na letiště, pochopily, že fakt, že nemají pasy, bude asi ten nejmenší problém.
Letiště byl šíleně ohromný komplex s množstvím terminálů, ve kterých se ani pravidelný cestující nemohl zcela úplně vyznat. Jenom obcházení kolem budov bylo děsivých zážitkem, a když se poté odvážily vstoupit dovnitř, zděsily se ještě víc.
"To byl ale blbej nápad!" nadávala Elis, "Tady je letadel mraky, ale žádný neletí tam, kam chceme."
"Třeba to chce jiný terminál," namítla Memory.
"Tak si ho teda najdi," štěkla Elis, "Hrabem se tady kolem už dobrou hodinu, navíc na nás furt čumí někdo z ochranky. Když tady nemůžem ani svobodně chodit, pochybuju o tom, že odsud můžeme svobodně odletět."
Alex dlouze hleděla na tabuli odletů a příletů a pak řekla: "Zažila jsem už leccos. Dá-li se to tak říct. Ale tohle na to nemá."
"Takže?" máchla Elis rukama.
"Navrhuju se sebrat a odejít."
"Cože?" vybafla Memory zoufale, "Ale my sem chtěly - na letiště. Odletět do Bulharska a a…"
"Joo, přesně tak, radši mlč, protože jestli nás někdo uslyší, strčí nás do blázince," sykla Elis a otočila se za Alex, která suverénně odcházela.
Memory na ně hleděla naprosto nechápavě, až po chvíli jí došlo, že si nedělají srandu. Dohnala je teprve, když vycházely vyleštěnými dveřmi z terminálu. "Tak stůjte!" křičela na kamarádky, "Neblbněte, přece musíme nějak zmizet. Vždyť ten kos ten…"
Alex se otočila. "Základ přežití je rychlý rozhodování," odsekla, "Já se rozhodla rychle a z dobrejch důvodů - odtud nikam neodletíme."
"Ale vždyť si to sama navrhla! Letět."
"Tak pardon, změna plánu."
"Hele, věř mi, že já bych taky chtěla letět," vložila se do toho Elis, "ale tys to viděla. Říkala si to a měla si pravdu - i kdyby sme se snad dostaly do nějakýho letadla, skončily bysme v ňákym Arzenbajdžánu a ne v Bulharsku."
"To je Ázerbajdžán! Arzen je kov!" křikla Memory.
"Poslyš Memory," pokračovala Alex, "takhle to prostě nepůjde, musíme odsud po svých, nebo nějak jinak, ale né takhle a já myslim, že to není těžký pochopit."
"Těžký je pochopit vás," odsekla Memory, "Copak se na to jen tak vykašlem? Copak si to chcete tak zjednodušit? Vám je to snad jedno?" Křičela a křičela a lidé se začali mimoděk otáčet.
"Memory…" pípla Elis.
"… já prostě nechápu, že nejste vůbec vytrvalý a…"
"Memoryy!" zaječela Elis, ale bylo pozdě.
Vzdouvající se chodník vedle nich to nevydržel, protrhl se a s neuvěřitelnou silou z pukliny vyrazil proud vody.
"Padáme!" křikla Alex. A všechny tři se daly na další ze zběsilých ústupů.


Kolem terminálu bloudilo dost lidí, vybuchlé vodovodní potrubí se pro ně stalo vítanou atrakcí. Jen málo z nich si všimlo tří děvčat, která u něho ještě před chvílí stála a hlasitě se hádala. Tak jako tak by je s tím asi nespojovali. Byl tu ale někdo, kdo to nebral tak docela jako náhodu. Byl to kluk, co bloudil kolem terminálu, aniž by věděl proč. Napadlo ho, že by se sem mohl podíval. Něco mu říkalo, mrkni se sem. Pár dní zpátky měl sen, ne jen tak ledajaký. Byly v něm ty holky a tohle letiště. Takže asi proto sem šel. Zdálo se mu to šílené, když je tu pak vážně uviděl. Jedna měla sebou vlka - nebyl to pes, to si byl jistý. Nechala ho uvázaného u vchodu - bála se s ním dovnitř, vlastně s ní, byla to fenka. Tak šel za ní - vůbec neprotestovala, nechala se drbat a vesele plazila jazyk. Řekl si tedy, že počká, až se dívky vrátí a pak se stalo to s tím potrubím. Musel uznat, že to bylo prostě hustý - lepší výraz najít nemohl. A vlastně teď neměl, co dělat. Už dlouho neměl, co dělat. Možná by mohl vyrazit za nimi. Možná…

"Memory, ježiš, ty si blbá!" funěla Elis v běhu, "Já na tebe řvu, ale né, ty si musíš zanadávat co?! Víš, co je to za prů…"
"Opovaž se to doříct!" štěkla Memory.
Elis si odplivla. "Chtěla si letadlo? Fajn! Teď se nedostaneš už ani na letiště - být tebou rychle vymyslim způsob, jak odsud vypadnout!"
"Jo to by se hodilo," odfrkla si Alex.
"Tudy!" štěkla náhle Memory a zahnula kamsi do průmyslové zóny, respektive překladiště u letiště.
Elis zpomalila. "Co blbne?"
"Já si spíš myslim, že má konečně vážně dobrý nápad," odvětila Alex.
Z posledních sil běžely skrz areál a míjely velká nákladní auta. Alex se náhle zastavila.
Elis do ní málem vrazila. "Co je?"
"Memory je pryč."
"Ta je blbá!"
"Ty máš vážně na všechno odpověď."
"Jasně a není to pravda? Kolikrát to budu muset ještě říct, než jí to dojde?"
"Kdybych byla blbá, nevěděla bych do jakýho auta teď skočit," ozval se za nimi Memoryin hlas.
"Jaj, mě trefí šlak!" vybafla Elis vyděšeně.
"Jak to víš?" odvětila Alex a otočila se.
"Na to se neptejte a pojďte!" zasyčela jen Memory a odtáhla je ke korbě jednoho z kamionů. Všechny se vyhrabaly nahoru a vklouzly za tuhou plachtu, pak k sobě vytáhly Aquu .
"Ty vado, já to nechápu, kam nás chceš dostat?" šeptala Elis, protože uslyšela blížící se kroky a hlasy. Memory ji beze slova zacpala ústa.
Někdo obcházel kamion a plachtu upevňoval lanem, pak vylezl do kabiny a nastartoval. Elis na Memory vyjeveně koukala a Alex se zas tvářila, jakoby se všechno dělo v pořádku podle plánu.
"Co to má bejt!" sykla Elis, když ji Memory konečně pustila. "Chci vědět, kam jedem!"
"Klid! Ten řidič si myslí, že má jet do Doveru - tam utečem a nějak se dostanem na druhý břeh průlivu."
"Jak jako si myslí?" nechápala Elis.
Alex tomu ale očividně rozuměla. "Andreas říkal, že myšlenkovou komunikaci nemáme moc používat."
"Jen jsem mu nenápadně vnukla špatnou cestu," namítla Memory, "Teď doufejte, že na to nepříjde dřív, než tam dojedem."
"Si geniální," oddechla si spokojeně Alex.
"Jak si na to tak najednou přišla?" divila se Elis.
"Sama nevím, navíc nevím, jestli to vyjde."
Unavená vlčice si lehla a položila hlavu na zem. Dnešní den byl příliš bláznivý.
"Připadám si jak v animovaném filmu," mručela Elis, "takovýhle šílenosti se jinde nedějou."
"Tiše!" napomenula jí Memory, "Prostě tu budeme v klidu sedět a ono to nějak vyjde."
A tak seděli a seděli. Nebyla to zábavná aktivita. Kamion byl naložený jen z části a věci se v zatáčkách občas daly do pohybu. Ven se dalo dívat jen skulinami ve staré plachtě a všude byl slyšet hluk dopravy. I když se blížil večer a s ním noc, spát se nedalo. Na to byly kamarádky příliš nervózní a jejich nervozita rostla úměrně s ujetými kilometry. A pak konečně ucítily štiplavou vůni soli.
Její jemný odér se vznášel ve večerním vzduchu a proklál nozdry každému, kdo se ho jen opovážil vdechnout. A tato čerstvá vůně spolu s lehkým studeným větrem značila blízkou přítomnost oceánské vody. "Brzo tam budeme," zašeptala Memory tajemně.
Doprava začala před Doverem houstnout. Nejsnadnější cesta z ostrovů lákala kdekoho. Kamion musí brzy zastavit a stalo se tak na parkovišti nedaleko před Eurotunelem.
Brzdy zakvílely a Elis nervózně obrátila zrak k Memory: "Co budem dělat?"
Dívka zavřela oči - donutila řidiče dojít si pro něco na zub. Hlad sice simulovat nemohla, ale dokázala mu vnuknout myšlenku, že nějaké tyčinka na cestu bodne. "Uff, tohle víckrát neudělám," vydechla, "a teď jdem!"
Alex se příležitosti chopila jako první; přeběhla k plachtě, natáhla ruku před sebe a v ní se objevila její katana. Prořízla s ní otvor v plachtě, jakoby to byl papír, a nechala ji zase zmizet. Potom všichni vyskákaly ven a běžely - aniž by jako obvykle věděly kam - hlavně pryč. Nakonec se jim podařilo skončit na pláži pod proslulými bílými útesy, které západ slunce právě barvil spíše do oranžova.
Unavená Elis sebou sekla do písku a začala se smát. "To mně teda řekněte, je tohle normální, co? Já si připadám jak Lara Croft. Drsná hrdinka, co unikne všem a všemu, a ještě zachrání svět."
"No přinejmenším musím zatím říct, že si vedeme sice podezřele dobře, ale dobře," kývla Alex a založila si ruce na prsou, zatímco jí vítr čechral krátké vlasy.
"Až na to, že nevíme, jak se dostat přesLa Manche," odvětila smutně Memory, která vlasy nemohla zkrotit jinak, než stoupnout si proti větru.
I Elis se přestala smát. "No jo. Tak co teda s tim?"
"To bych se měla ptát já tebe," odvětila Memory, "mně už dneska nápady došly."
"Ale no tak," snažila se Elis vzmužit, "ovládáme živly, zatím spíš ovládají ony nás, ale umíme to, no ne? Tak mi neřikejte, že se odsud nijak nedostanem. Copak nemůžeš, Memory, třeba rozestoupit moře?"
"Jo a přejít suchou nohou jako Mojžíš, když vyvedl lid z Egypta? Ha ha. Tak dobrý zase nejsme."
"Něco nám chybí," zamyslela se Alex a kopla do písku.
"Nápad nám chybí," ozvala se Elis.
"Né, myslim živel."
"Máme všechny, ne? Oheň, voda, země - co je víc?"
"Vítr?" ozval se čísi hlas vedle Alex. Ta se prudce otočila a v ruce sevřela svou katanu a přimáčkla ji nepříteli na hruď. Jenže tam nikdo nebyl.
"Alex?"ozvala se Elis, "Co je?"
"Asi… to nic. Měla jsem dojem, že něco slyším." Sedla si nechápavě na písek, ale najednou jí svitlo. Nebyl to hloupý nápad - vítr. "Myslim, že už vím jak odsud." Kamarádky se na ní tázavě ohlédly. "Musíme ale najít nějaký přístav."


čti dál: Desátá kapitola - Námořnický rychlokurz

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Počítadlo: 9. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 9. června 2013 v 13:21 | Reagovat

He? To bylo jako co? Ten kluk, kdo to je? Kdo řekl to "Vítr?" Argh, pořádně jsi mi pomotala hlavu. >:( A navíc, nedostala jsem o moc odpovědí, oproti otázkám. Překvapivě. :D
Ale vrtá mi to hlavou. Kdo by to mohl být? Trpí Alex slyšinami (:D)? Nebo že by ten kluk byl začínajícím čarodějem? Já fakt nevím. :'(
No nic. Jdu zase čekat na další sobotu (moc dlouhá doba). A doufám, že se alespoň něco brzy vyjasní. I když... :D

2 Babe Babe | Web | 14. července 2013 v 12:42 | Reagovat

dobrých30 kilometrůpěšky
přesLa Manche

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama