8/ Za kulturou a ještě dál

1. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Nad starým městem s tisíci komíny mělo už brzy vyjít slunce. Dívky už ovšem byly vzhůru od opravdu brzkého rána. Couraly se městem samy bez svých mazlíčků jen s nejméně nápadnou Aquou po Memoryiném boku a přemýšlely, co dál. Elis byla nakonec první, která vymyslela něco kloudného. Dle jejího názoru bylo na čase přizpůsobit se novému prostředí. Což v jejím podání znamenalo sehnat si slušnější a pokud možno méně oškubané oblečení, než měly právě na sobě. Dlouhá cesta a řekněme extrémní zážitky totiž udělaly na už tak starých modelech své. Nápad byl schválen jednomyslně, ovšem byl tu problém - těch pár drobných, které měly, nestačilo ani na tričko v secondhandu. I když ponožky by za to možná byly. A tak se Alex rozhodla k ne zrovna morálnímu kroku. Dívky v tu chvíli právě hleděly do ztemnělé výlohy jednoho ze známých obchodů, který se jako všechny jemu obdobné rozlezl po Evropě jak mor.
"Nic moc..." opáčila Elis nad současnou mládežnickou módou, ala dívčí časopisy.
"Stejně na to nemáme," máchla rukou Memory, "Jestli máme vlastně vůbec na něco."
"Měly bysme sehnat nějaký peníze. A myslim, že už taky vim jak," zamručela Alex tajemně.



Memory na ní výhružně vyvalila oči. "Vím, na co myslíš, a upozorňuju tě, že nebudu podporovat žádné kriminální živly ani v podobě mé kamarádky!"
"No a co chceš přesně udělat?" zajímala se Elis.
"To je porušování základních morálních zásad!" protestovala hlasitě Memory.
"Jo, ale je to v zájmu... mmm... záchrany světa, alespoň podle toho, co máme za úkol. A především teda záchrany našeho vzhledu. Takže chci slyšet kloudný plán Alex."
"Teď je..." začala Alex hledat hodiny až konečně zahlédla digitální čas na jedné neonové reklamě, "půl čtvrté ráno... Páni. No chtělo by to někoho nenápadně okrást, ale tady moc lidí neni a všude jsou kamery. Nemůžem si dovolit, aby nás někdo viděl a natož ještě při loupeži. Hmm, navíc nevím,… jde tady někomu z vás kapesní zlodějna?"
"Hmm, Memory, co kdybys něco vymyslela, jsi z nás nejsečtělejší," navrhla Elis.
Memory nenávistně hleděla na své kamarádky. Jeptišky je vedly ke spravedlnosti a počestnosti a oni teď mají krást? Copak jsou na tom tak špatně, že musí porušovat zákon? Co když je chytí... Po chvíli úvah sice dospěla k tomu, že pro jejich další fungování to bude nejspíš nutné, ale ani tak se nehodlala připojit. "Ne, je to příliš riskantní. A je to blbost. V životě jste neukradly ani zbytky večeře z kuchyně a budete jak mistři oboru vykrádat bankomaty nebo co?"
"To by šlo, ale u každýho bankomatu je kamera," upozornila Alex.
"To nebude těžký," zamýšlela se Elis s hlubokým zájmem pro věc, "stoupnem si na sebe a vemem si nějaký kabát nebo prostě dlouhý hadr. Takhle to dělaj všichni ve filmech, alespoň uvidíme, jestli to funguje."
Memory si zacpala uši a šla spolu se svou vlčicí na truc dál, aniž by si těch dvou všímala. Dvojice se po ní otočila. "Tak jo!" volala Elis, "Vymysli něco lepšího!"
Memory se otočila a ruce jí padly podél těla. "Půjdem se projít, tak jak jsem to už říkala. Jsme v Londýně a já to tu chci vidět. Stejně se nám žádná taková ani jiná blbost, o který přemýšlíte, nepovede." A s tím se vydala dál temnou ulicí, dlouhými lehkými kroky jako lesní žínka poskakovala po chodníku a huňatá vlčice ji doháněla v poklusu.
"Budeme objevovat krásy Londýnský architektůry," pošklebovala se Elis, "Pecká, na to jsem celý život čekala!"


Slunce se houpavým krokem potácelo nad střechy domů, jiskřilo hladinu řeky a oslňovalo všechny, kdož stáli na vyhlídce nad Nerudovou ulicí a dívali se dolů na nekonečné panorama staré Prahy.
"Žádný Japonci, žádný Číňani ani Korejci," promlouval Andreas a clonil si dlaní výhled, "jenom ta nádherná Praha. To je přece úžasné."
"Ano, zajisté je to geniální nápad tahat nás ráno v šest po Praze," odvětila jeho žena, "hlavně že si to užíváš."
"No a ne? Není na tom co k užívání?" nadšeně rokoval Andreas, "Ranní Kampa za brzkého podzimu, břehy Střeleckého ostrova, hejna vodní fauny… Ach ta stará Praha. Já se těm Japoncům, Korejcům a Číňanům vůbec nedivím. Ale stejně je lepší, když se jim furt nemusim vyhýbat."
Jessica jen kroutila hlavou. Za jejich zády se opět rozvířilo hejno holubů. "Děti!" křikla hned, co se otočila, "Necháte toho! Nebuďte jak malý!"
"Vždyť jsou malý," odvětil Andreas při pohledu na dva psy honící vystresované ptáky po Hradčanském náměstí. "A vůbec, když jsem zavíral ordinaci, měl jsem zaplněnej záznamník od Pepy. Třikrát mi volal, nevíš, co mohl chtít, já už neměl čas to vybírat."
"Pepy?"
"Pepy z Moravy, no… Klempera přece."
"Aha. Poslyš, si si jistý, že mu to nebude vadit? Třeba volal kvůli tomu?"
"Né," kroutil hlavou Andreas, "jeho žena ráda vaří a nemá ráda, když není pro koho vařit. No ale asi byl docela naštvanej, když mi volal tolikrát, tedy když mi vůbec volal."
Za jejich zády opět zavrkali holubi. Pleskali křídly a hnali se do všech směrů. Následovalo je funění a psí štěkot.
"Budou mít vši," rozčilovala se Jessica a vydala se dvě bláznivá zvířata uklidnit.
"Ptáci nemaj vši!" volal za ní Andreas, ale marně. To už se psi se sklopenýma ušima dovlekli k ní, sedli si a poslouchali její referát na téma zhoubné nemoci odporných městských zvířat. Osamělým chodcům, co šli kolem, to asi muselo připadat jako zvláštní podívaná.
Andreas mezitím stál na vyhlídce s rozpřaženýma rukama a cosi si broukal. Když se k němu žena opět připojila, nadšeně ji objal a řekl: "Koupil jsem byt, tady!"
"Byt? No ty si se snad zbláznil!"
"Ale co, jenom takový byteček ve staré Praze - to se nikdy neztratí. Odstěhujem se sem, založím si soukromou praxi nebo sem můžeme jezdit alespoň na chatu."
"A děti? Ty co?"
"No co no, budou konečně chodit do školy. Třeba… někam…"
"Já neumím česky - vzpomínáš?"
"Jo, no tak máme snad překladačový kouzla, ne?"
"Prosímtě," otočila se na něj vyčítavě, "vždyť ani nevíš, jak to bude dál."
"Ale," zamručel, "všechno končí má drahá. Věř mi. Celá ta věčná práce, bláznění, hromady úkolů, to všechno pomalu končí."
Jessica tomu příliš nevěřila, ale on měl lepší informace než ona. Třeba to byla pravda. Ale věřte Andreasovi.
"Budu chodit k Vltavě lovit ryby," zasnil se její manžel.
"Tak to už ale opravdu nepřeháněj," utrhla se na něj.
Jenže on jí neposlouchal, ruce měl opět do široka roztažené, jakoby chtěl celou tu nekonečnou Prahu, do které se tak rád vracel, obejmout v náručí a zpíval: "Sbohem žlu-tý dvou-plošníku… nad Pražskýýým hradem…"


Memory se dívala s přimhouřenýma očima přes Temži. "London Bridge!" řekla a namířila rukou proti slunci. "Jsme tady! The City je před náma - není to super, no řekněte?"
"Jo, jo, strašně fajn," mručela Elis a v hlavě jí přitom vířily úplně jiné starosti.
"Ach jo, ty zas myslíš na rodiče," odvětila Memory a otočila se k ní. "Zkus na to na chvíli zapomenout Elis. Uvidíš, že se ti uleví, i mně se hned líp dýchá."
"Nemůžu se s tím prostě smířit nebo na to zapomenout. Ten dopis byla jediná věc, která nás k nim mohla dovíst, místo toho jsme potkali jen blázna, co nás poslal na cestu kolem světa."
"Děláš, jakoby nám nic neřek," namítla Alex.
"Řek, že můj táta byl magor, parchant a že chlastal."
"Taky řek, že byl nadaný kouzelník," doplnila ji Memory, "To už je lepší, ne?"
"Nadaný kouzelník, co chlastal. Jo, to je super," ušklíbla se Elis.
"Alex třeba neřekl skoro nic, kromě toho, že se ho lekne. To by si chtěla?"
"Možná, že jo. Nemusela bych mít pocit, že je to všechno v pytli. A támhle vzadu máš Tower - můžeš mu zamávat." Máchla rukou na druhý břeh řeky a šla napřed.
"To neřeš," řekla Alex, když viděla Memoryin smutný obličej. "Víš, jak moc je chtěla najít. Víc než my obě dohromady, kupodivu. A nakonec se dozví tohle."
"Třeba to tak není, třeba se to tak zdálo jenom Andreasovi. Fals mu přebral kamaráda - muselo ho to štvát."
"Třeba to tak je. Ne každej je liliovej květ, ne?"
Memory se rozběhla za Elis. "No tak, poslyš, lidi jsou mladý a dělaj hlouposti. Kdo říká, že tvůj táta je pořád stejnej. To těžko, určitě se změnil. Kdyby tu byl Andreas, mohly bysme se ho zeptat a určitě by souhlasil. Navíc někde máš i mámu."
"Jo a kde?" odsekla Elis, "Třeba nikde, protože už je možná mrtvá. Třeba ji zabila ta obluda, co šla po Andreasovi. Jestli je tohle normální, to, co se tady děje, tak přestávám věřit tomu, že někdo z našich rodičů je ještě na živu. A ani Andreas to určitě neví a ani neví, kde jsou. A támhle máš radnici, starej se laskavě radši o ty památky jo?"
Memory se naštvaně zastavila a jen krátce pohlédla na slavný včelí úl naproti ní. Nábřeží zalévalo ranní slunce a v dálce nad řekou celá silueta snad nejslavnějšího mostu Británie v protisvětle téměř černala.
"Kam půjdem dál," oslovila ji Alex.
"Nevím, přes Tower Bridge na druhý břeh. Kolem Toweru a pak se uvidí. Nechcete do parku, nebo na Trafalgar?"
"Taky bychom si mohly prohlédnout palác ne?"
"Jo, to mohly. Jestli půjde ona s náma," řekla a kývla k odcházející Elis.
Alex chvíli přemýšlela a pak se náhle vydala vpřed. Memory ji následovala v očekávání. Zdálo se, že je něco podstatného, co by Alex ráda řekla - všem. Dokonce i vlčice běhající okolo, očuchávající vzrostlé stromky přiběhla k nim.
"Elis!" vykřikla její jméno a dívka se otočila. Z nějakého důvodu zněl Alexin hlas vždy tak dospěle, vážně a s respektem, že ho vždy poslechla, jedno, co se dělo. Nikdo netušil, kde se to v té malé, vzrůstem skutečně nejmenší z nich, bere.
"Jo?"
Alex k ní došla a zpříma jí pohlédla do očí. "Víš co? Najdem je. Najdem naše rodiče."
"Co?"
"Andreas má s náma jiné plány, řekla bych," namítla Memory.
"To je fuk," odvětila Alex, "naši taky patřili mezi ně, proto nás museli ukrýt, proto měli problémy. Jsem si tím jistá. Když najdem je, najdem i Bílý."
Elis se na ni dívala a zdálo se, že nad tím vážně přemýšlí.
"Je to jediné, od čeho se můžem odpíchnout," dodala Alex, "nemáme vlastně nic, nic nevíme, nemáme kam jít, nikoho neznáme. Ale jedno víme - jméno tvýho otce. To je teď jediná směrodatná věc. A za tou pudem."
"A až dojdem?" zeptala se Elis skepticky.
"Vrátíme se za Andreasem, protože už v tu chvíli uděláme, co chtěl - najdem Bílý."
Všechny tři se na sebe dívaly a vlčice pod nimi tiše houpala ocasem v napjatém očekávání.
"Pořád potřebujem ty prachy," namítla Elis.
"Na to teď kašli, víme kam jít a to je hlavní."
"Víme za kým, nevíme kam," oponovala Memory.
Alex se ušklíbla a řekla, "Chtěly jste do východní Evropy, tam už najdem někoho, kdo bude toho Elisina bláznivýho fotříka znát."


Jenže dívky nebyly jediné, kdo řešil další postup ve svém urputném pátrání. Byly tu další dvě, tentokrát už samy, tím spíš lačnící po nějakém dění v na chvíli mrtvém příběhu.
"Jsou ve městě," mluvila tichým hlasem dívka v bílých šatech. Zdálo se, že se trochu klepe a její bledá tvář nabyla snad ještě světlejšího odstínu. Byť už se to zdálo skoro nemožné.
Kolem ní procházela sem a tam žena. Dlouhé rudě nalakované nehty s černým vzorem a lesklé černé vlasy. Její vzhled byl jako mořské vlny, každou chvíli jiná a sedmá nejsilnější. "Co tam dělají?"
"Čekají, časem půjdou dál - tuším to."
"Kam sakra," sykla žena a opět popošla.
Pobývaly ve staré pobořené chatě. Teď, ale zítra budou jinde. Neměly už nic jako domov. Už dávno nic takového neměly. To proto, že to ani nepotřebovaly. Zítra už budou zase na cestě o dům dál.
"Nevím." Na to se dívka otřásla a dech se jí na chvíli zastavil. Žena k ní okamžitě přispěchala a starostlivě ji popadla za rameno. Třes však neustal a opět se vrátil. Její ruce sebou v krátkých intervalech slabě škubaly a mluvit docela přestala. Žena se vrhla ke stolu, popadla zazátkovanou lahvičku a jen co vypáčila špunt, podala ji dívce do třesoucí se ruky. Ta ji popadla a převrátila do sebe jako nic.
"Moc toho už po ruce nemám," řekla žena tlumeným hlasem a dívka na ni krátce pohlédla. "Budeš se muset zase začít starat sama. Zvířata ti musí stačit, ta lidská mě stojí příliš..."
"Peněz nebo úsilí?" zašeptala dívka.
"Obojí," zavrčela žena, "Nemám koho podříznout. Buď je potřebuju, nebo je nemůžu dostat. Jako Andrease. Hledat jeho je marný, hledat ty, co jsou s ním, už není tak těžké, ale on je hlídá a někdo… někdo je za tím, cítím to."
"Zvířata?"
"Až budeme vědět, kam jdou, nechám tě jít. Snaž se, ať je to brzy - v tvém zájmu."
Dívka dlouze pohlédla na lahvičku ve svých rukou. Na dně ještě zbylo trochu sytě rudé kapaliny, pomalu zasychající na skleněné stěně. Tak vzácné v tuhle chvíli a nejen v tuhle. Už bez ní nedokázala žít, a přesto ji to netrápilo.
"Měla si tam ještě zůstat," promluvila k ní žena tiše. "Víš to? Neměli tě pustit, možná už nikdy. Nesmí tě najít, jinak tě vrátí do nemocnice."
"Já vím, že si mě unesla."
"Neunesla jsem tě, jen jsem ti dala prázdniny. Rozumíš?" Byla naštvaná. Za to všechno co se stalo, za to co se stalo jí. Jak moc se změnila, přitom to bylo dítě. Měla vyrůstat jinak, jinde, nemělo se to stát a možná by se nestalo. Pořád nad tím přemýšlela, kdykoli nastala ta chvíle mezi dvěma dějstvími, ta chvíle ticha kdy se mění kulisy.
"Zjistím to," zašeptala dívka tím děsivým hlasem plným divoké touhy. "Drží se jich ten pták. Přijdu na to, kam se chystají."


Bylo už notně pozdě večer, když se dívky proplétaly setmělými ulicemi velkoměsta, ucourané, unavené, už téměř bez zásob jídla a vody. Měly za sebou den tak přes okraj naplněný kulturou, jaký snad nikdy předtím nezažily. Naneštěstí jediný komu to očividně nenaplnilo jen duši ale i žaludek byla Memory. Alex i Elis se celý den cpaly jako o závod a i teď si v rukou prohazovaly poslední balíček s keksy, který našly na dně batohu.
"Musíme už najít nějaký jídlo," mrmlala Elis mezi sousty. "Tohle je poslední, co máme, a navíc jsme ani pořádně nevečeřely."
"Co teprve zítra?" zamručela Alex.
"Jo, nemáme ani ty prachy. Nechci si stěžovat, ale celý to jde nějak pomalu ale jistě do kelu. Jestli v nejbližší době někde něco neschrastíme, tak pojdem."
Memory se snažila tvářit se, že je neslyší. Jenže čím déle mluvily o jídle, tím spíš se začínala probouzet ze svého londýnského snu a vracet se do reality, kde se nacházelo ten den dosti zkoušené zažívání. Čím víc ji opouštělo nadšení ze starých domů a historických letopočtů nad dveřmi, tím víc se ozývalo kručení pod její mikinou.
Rázem se přestala nechat vést Aquou a šla si, kam se jí zlíbilo, nevnímajíc vlčici po boku. Byla už ospalá a její tělo se ukládalo ke spánku za chůze. Dokud se jí vlčí tesáky jemně nezaryly do kalhot, nezastavila se.
"Kam vlastně deme?" uslyšela za sebou Elis.
"Spíš proč stojíme?" opáčila Alex a smutně shledala, že keksy v její ruce právě došly.
Memory se rozhlížela kolem sebe. Vlčice ji nevrle táhla pryč směrem, kde tušila schovanou Teru a Ginu, ale ona ji nevnímala. Pak se obrátila na své kamarádky. "Pojďte na chvíli za mnou."
"Co?" nechápala Elis, "Celou dobu jdeme za tebou."
Jenže to už se Memory k obecnému překvapení vydala sama ulicí dál, aniž by ji zajímalo, zda ji někdo následuje. Aqua zůstala stát a pak tiše zmizela v průjezdu, zatímco Alex a Elis běžely za ní. Memory se zastavila až o pár bloků dál v postraní uličce. Dřepla si k popelnicím a dívala se před sebe.
Teprve když za sebou uslyšela kroky, promluvila: "Říkala jsem, že nebudu krást."
"Jo, to si říkala," kývla Alex.
"Jenže asi budeme muset."
"Konečně rozumný slovo!" zajásala Elis a možná až příliš radostně ji poplácala po rameni.
"Ticho jasný! Podívej se támhle." Memory ukazovala před sebe, kde na konci uličky nad jakýmsi zadním vchodem svítila pouliční lampa.
"No? A?"
"Šli jsme kolem nějakého klubu, není to tak dlouho. Viděla jsem na vchod z postranní ulice. Právě jsme obešly blok a tohle je zadní vchod."
Kamarádkám za ní svitlo. "Chceš dovnitř?"
"Jo, ale je vám jasný, že okrádáme zásadně a pouze lidi, co maj dostatečný příjmy na to, aby jim to pak nechybělo?!"
Elis se ušklíbla, "No jasně."
"Takže," oddychla si Memory, "jsme tady. Hlavně nesmíme nic zvorat, nesmíme se nechat chytit a…"
"To je moc věcí najednou Mem a nám je teprve čtrnáct!" ohlédla se na Alex a tu se rozpomněla, "Teda, jsou tu i mladší ročníky."
"Já bych to tak nerozebírala," namítla Alex, "máš nějaký plán Memory?"
"Mmm… ne." Obě kamarádky na ní pohlédly dost výhružně.
"No tak dobře. Myslím, že jsou to dveře od kuchyně - dostanem se jima dovnitř a pak do sálu. Snad."
Náhle se ozval šum motoru vycházející z ulice. Dívky se okamžitě vrhly za kontejnery, přimáčkly ke zdi a čekaly. Byl to nejspíš zásobovací vůz. Zajel až ke vchodu v nitru uličky, ozvaly se hlasy, motor utichl. Zatímco se u dveří míhali lidé s bednami, Memory sledovala, co je uvnitř. Vykládka zboží byla rychlá, naskočil motor, kdosi do nejbližší popelnice zvrátil cosi, co se podle zvuku dalo určit jako pytel s odpadem, auto odjelo a pak vše opět utichlo a dívky osaměly.
"Pecka!" zavrčela Alex, když zjistila, že dveře do kuchyně jsou opět zavřené. "Potřebujem nějak vidět dovnitř."
"Nejsou ty dveře dřevěné?" optala se Memory v naději, že by něco svedl Elisin živel.
"Spíš z dřevotřísky, ale klika je stejně kovová," odvětila Alex a tu se ozvalo šustění. Dívky se otočily a spatřili Elis, jak se zálibně hrabe v odpadcích.


"Elis!"
"Co je? Můžu za to, že mám hlad?"
"Odpadky nikdo z nás žrát nebude," vyštěkla Memory.
"Až se to celý podělá, budeš za ně ještě ráda," namítla Elis.
"Jenže tohle se nepodělá," odvětila pevně Alex a vykročila ke dveřím.
"Co?" otočila se na ní Elis, "Co blbneš?!"
Alex došla ke dveřím a opatrně vzala za kliku. Mírně dveře pootevřela a průvan během chvíle udělal své a rozevřel je dokořán. Elis a Memory ležely u popelnice a dívaly se dovnitř velké bílé kuchyně.
"Támhle jsou dveře do sálu," šeptala Memory, "je to kousek. Stačí je všechny zaměstnat a možná se tam dostanem." Chvíli přemýšlela a pak kývla na Alex, aby se připravila. Namířila prst na jeden z vysokých vodovodních kohoutků dost daleko od dveří a náhle z něho začala tryskat voda jak z fontány. Prudký příval postříkal vše, co se dostalo do okruhu dobrých tří metrů od něj, a v kuchyni způsobil slušný chaos.
Lidé v bílých hávech běhali sem a tam a láteřili jako asi nejznámější britský kuchař Gordon Ramsey (Jamie Oliver bohužel obvykle nenadává). Zuřivě se snažili kohout ucpat nebo alespoň povzbuzovat ty, co se o to snažili, ať už nadávkami nebo radami, které se tak jako tak v ruchu ztrácely. Memory mávla na Alex a všechny tři se rozběhly, s nahrbenými hřbety prosvištely kuchyní, vlétly do tmavého sálu a zajely pod první stůl, který uviděly. To vše se událo tak rychle, že ony sami se sotva stihly zorientovat, kde jsou, a tak teď vykukovaly z pod stolu, který kryl nepříliš dlouhý ubrus, tudíž sic schované měly důvod k obavám.
"Co teď?" oddechovala Elis.
"To nevim, ale brzo si nás někdo všimne," supěla Memory, "musíme něco udělat."
"Co sehnat delší ubrus?"
"Ty si fakt blbá!"
"Tak dost!" zasyčela Alex, "Buďte zticha! Chtěly jste prachy, tak hledejte! Co třeba támhleten u baru v tom saku? Ten by něco mohl mít, ne?"
"Jakej? Tady je v saku každej," odvětila zoufale Memory, když tu ji něco koplo. "Elis? Kde…"
"Kdybyste nebyly tak blbý, už bysme mohly bejt pryč," šeptala dívka, která vylezla z pod stolu, klekla si na židli, a právě se probírala v tom, co bylo nahoře položené. "Hele," sykla a podala jim pod stůl malou dámskou kabelku, "proberte to!"
Alex jako na povel začala hrabat v obsahu. "Pecka, je tu šrajtofle!"
"A já mám bonus navíc," odvětila Elis a zajela pod stůl s balíčkem bankovek. "Miluju kapsy," dodala.
"Bezva a teď pryč!" vybafla Memory, která si všimla skupiny prodírající se davem prominentních hostů k nim.
"A do…," pípla Elis, "Mem, dělej! Potřebujem zas ten kohoutek!"
Všechny tři vyběhly z pod stolu ke dveřím kuchyně, kde se díky Memory opět rozhořel boj s vodním živlem. Vběhly do kuchyně a než otevřely dveře do průjezdu, jedna ze servírek si jich všimla.
"Do pytle! Do pytle!" syčela Elis a hnala se ven. "Dělejte sakra!"
A tak jen co překonaly práh, daly se na zběsilý útěk temnou čtvrtí Londýna. Hnaly se všemi směry hlavně pryč. Za prvním blokem se k nim přidala vyjevená Aqua. Když pak zaběhly do tiché úzké uličky bez světel, Elis sotva popadajíc dech řekla: "Prima, ale zítra to bude ve všech novinách!"
"Já vždycky chtěla bejt slavná," ušklíbla se Alex.
"Jsou tak možná dvě v noci, než někdo nějaký článek do novin napíše, tak my zdrhnem," zafuněla Memory, "jen co se rozední a krámy otevřou, nakoupíme, co potřebujem, a jdeme rovnou na letiště."
Jistě letiště - proto sem putovaly. Ale ani jedna z nich doposud netušila, zda se jim odsud opravdu podaří odletět.


čti dál: Devátá kapitola - Letuška, pilot nebo kufr?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Počítadlo: 8. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 3. června 2013 v 11:43 | Reagovat

Obdivuji je, že dokázaly někoho okrást. A tak rafinovaně! :D No ale, zajímalo by mě, jestli ukradly dostatek pro to, aby odletěly. Let letadlem není zrovna nejlevnější záležitost.
Překvapilo mě, když jsem si přečetla, že jsou Andreas, Jess a ti sourozenci v Praze. I <3 Prague. XD
Ty fotky jsou opravdu moc krásný. Ještě mi řekni, že jsi celý ten výlet absolvovala jen kvůli tomu, abys je nafotila pro tuhle povídku (knihu). :DD

2 MAKY.OREL MAKY.OREL | E-mail | Web | 4. června 2013 v 10:02 | Reagovat

[1]: Určitým způsobem jsou ty výlety mírně cílené, ale tak úplně zase ne. Něco je zdokumentované z dřívější doby, něco se dohání pomalu ale jistě a něco možná jen tak nenafotím, ale v duchu se ještě chystám na pár výprav a nakonec - plnoletost je tady, cestovat můžu sama :) Takže bych ještě ráda navštívila Maďarsko,  které mi zcela chybí, severní Německo a ještě kus Rakouských Alp a už to pomalu bude skoro všechno...

3 Babe Babe | Web | 13. července 2013 v 23:29 | Reagovat

kamarádky? O_o já myslelo že to sou sestry :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama