12/ Mezi neadrtálci (1)

29. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
"A sáákriš," vrčel Štěpán, který se teprve, neznav situace, hrabal se na nohy.
Memory ho prudce kopla nohou do boku. "Héj!" Když zvedl hlavu, pochopil, "Ehm… dobrý den."
"Jak pro koho, děťátka," zavrčel jeden z mužů s tmavým pláštěm.
"Luisi, ovládej se!" pokárala ho starší žena.
"Že to řikáš zrovna ty," zavrčel jí na oplátku.
"Omlouvám se, ale nic vřelého od nás v téhle chvíli asi čekat nemůžete," pokusila se žena o úsměv.
"A teď by bylo hezké, kdybyste zavolali vaše přítelkyně - nepochybně mají na svědomí našeho kolegu," ozvalo se jim za zády. Když se Memory se Štěpánem otočili, uviděli za sebou postaršího muže. Prošedivělé vousy, silná hrdě nesená postava a vrásčitá tvář. To vše připomínalo portrét zasloužilého pana krále. "A pak byste se mohli představit," dokončil svou řeč mohutným leč klidným hlasem.


Jako na povel už se ale k zemi snášela Alex. Ginino tělo se opatrně prodíralo zelení, dokud na zem nepoložila Elis. Ta rychle ustoupila a dračice přistála. Alex seskočila z jejího hřbetu a sebevědomě zamířila ke skupině lidí se slovy: "Předpokládám, že ten chlap patří k vám."
Žena okamžitě vyrazila k drakovi. "Simone!" Jen ho uviděla, vypadlo z ní zoufalé: "Propána krále. Luisi, pojď mi pomoct!" Muž čile přispěchal k ní a společně přítele sundali a položili na plášť, který na zemi bystře rozložil stařec.
"Zatracený mrchy," zamručel, vytáhl ruku ze sokolnické rukavice a přiložil ji muži ke krku. "Žije, ale jen tak tak."
"Věděli, že bychom to nezvládli," zavrčel muž jmenovaný jako Luis, "Jeho by pak zabili snadno. Šlo o nás."
"Lákali nás jak včely na med," ucedila žena.
Ke skupině se konečně přidali dva mladí lidé stojící opodál. Byla to dívka tisknoucí zhrozenou snad plačící tvář na mladíkovu hruď.
"Nebýt těch děcek, Simon by tady už nebyl," odfrkl si mladík a dívka v jeho náručí se otřásla.
"Nemaluj čerta na zeď, Cartere!" zavrčel stařec.
"Vždyť má pravdu," vzdychla ubrečeně dívka.
"Hele, Jacquelino…" začal stařec nevrle.
"Nejsem Jacquelina!"
"Si Jacquelina a budeš mě poslouchat jinak příště budeš v tom lese ležet polomrtvá ty!" Na chvíli nastalo ticho, pak stařec klidně pokračoval. "Takže Cartere i Bordouová, byl bych rád, kdybyste si konečně uvědomili, že nejste žádné obětní nicky. Bojujete, abyste mohli žít, ne abyste měli šanci zemřít!" Muž zakroutil hlavou a spíš už jen pro sebe pokračoval: "To je učiněná zvrhlost tohle. Kolik lidí na druhé straně se na smrt těší a vy už se netěšíte ani ze života."
"Musíme ho odnést na základnu a to hned," oznámila žena nad klečícím Simonem.
Stařec kývl a pak zvedl hlavu do korun stromů. Krátce hvízdl a po nedlouhé pauze mu do sokolnické rukavice vletěla poštolka. "Princezno Sisi," oslovil zvíře, "je cesta volná?" Dravec roztáhl křídla a mírně jimi zatřepetal. Muž kývl a nechal ptáka odletět. "Jdeme!" A skupina se vydala na pochod.
Jediný pohled starého sokolníka stačil, aby holky i Štěpán vyrazili také. Byť se Štěpán ať už z důvodů taktických nebo pro jeho lenost opět proměnil ve vítr. Gina se zmenšila, což většina přítomných kromě sokolníka zaregistrovala s podivem. Vlčice i kočkodlak se též zmenšili a následovali své pány. Co se raněného Simona týče, toho držela starší žena ve vzduchu ve vodorovné poloze nějakým kouzlem. Sokolník ho pravidelně kontroloval. Carter s Jacquelinou šli se zachmuřenými tvářemi poněkud vzadu. Když to sokolník zjistil, zasmušile zakroutil hlavou a otočil se ke starší ženě. "Nevím, Melany, mám o ty dva obavy. Jsou dost mladí a jdou s námi jen díky přesvědčení jejich rodičů."
"Které si přemlouval ty," odvětila žena s úšklebkem.
"No právě, doufám, že toho nebudeme v budoucnu litovat. Kdysi byla čest bojovat za Bílé, ale dnešní lidé jsou jen ustrašené pápěrky. Chytnou se čehokoliv, co jim kdo nakecá a vlastní hlavu už dávno nepoužívají."
"A ty se jim divíš? Žijeme na okraji společnosti, jsme chudí, hladoví a bojujeme o život, aby mohli žít druzí. Každou minutou čelíme smrti. Je to jako obyčejná válka - kdysi čest, dneska jatka. Lidé se bojí a mají proč."
"Bohužel tak ztrácí poslední kapku hrdosti," vzdychl stařec, "Myslí si, kdo nic nedělá, nic nezkazí a zatím je zlo blíž, než si myslí. S tak malou podporou to už dlouho nevydržíme. Potřebujeme nějak vzpružit a taky si oddechnout. A to všechno by znamenalo vybudování nové základny a to se rovná dalším problémům. Melany, nedá se nic dělat, ale vypadá to, že jestli konečně nepodnikneme nějaký úspěšný výpad… No, radši na to ani nemyslet."
Melany si zmučeně vzdychla: "Máme málo lidí a teď ještě ten Simon."
"Pořád máme eso v rukávu," namítl stařík, "Princezna Sisi prohlédla jejich velitelství. Nějaký šikovný partyzánský přepad by nám mohl pomoct."
"O vládu nad krajem bojujeme už dost dlouho. Zatím marně," odvětila Melany.


"Jen bych tě rád upozornil, že já jim to tu nenechám. Už jsem ti to říkal jednou. Klidně si odejděte, ale já zůstanu."
"A já jsem ti zase říkala, že tě tu nikdo nenechá!"
"Pochybuju," ucedil stařík.
"Máš alespoň nějaký plán, jak jim to sídlo vybílit?" odvětila Melany s posmutnělým tónem.
"Já? Já mám vždycky nějaký," zamručel sokolník a zadíval se směrem k Alex, která mlčky kráčela s přáteli kus od nich. "Ta dívka má draka."
"To ano ale…" Melany začínala mít obavy, že ví, kam tím její přítel míří.
"Mladá či stará - je dračí jezdkyně. Sic jsem jich poznal málo, ale co jeden, to udatný bojovník."
"Ty ses zbláznil," vybafla Melany.
"Jen počkej. Uvidíme, co je zač a pak se rozhodneme, jestli nám dokáže pomoct."
"No tak to by se ti mohl hodit i ten klučina - mění se vítr."
"Ach tak, proto jsem ho neslyšel," pokýval sokolník hlavou, "A ten dusot?"
"Kočkodlak a vlk."
"Myslíš, že jsou jejich?"
"Nepochybně. Z toho, co jsem viděla, když jsem obhlížela tu past, se zdá, že mají obdivuhodné schopnosti. Jsou znalejší než mnozí dobří čarodějové. Ohromilo mě to."
"Tak vidíš! Vydala jsi je napospas té slizounce a oni to zvládli bez úhony a ty se teď bojíš o jejich zdraví, kdybychom s nimi zaútočili na štáb Černých."
"To máš sice pravdu, ale jsou to děti Fluide."
"Já mám vždycky pravdu," ušklíbl se sokolník, "ale když jsou to takové děti, tak se jich zeptej, co dělají tady bez rodičů, hm?"
Memory je zatím nenápadně poslouchala. Netušila, co jsou zač - alespoň to nevěděla tak úplně. Měla podezření, zda se právě nesetkali s jedněmi z těch Bílých bojovníků, o kterých mluvil Andreas. Zdálo se to zřejmé. Alespoň měla konečně šanci pochopit, jak velkému nebezpečí tihle lidé čelí. Ani nebyla proti jim pomoct. Vždyť byly na jejich straně. Ale dělalo jí to vrásky na čele. Jejich cesta měla přece cíl jinde. Tohle významné zdržení by mohlo být osudné, zvlášť Alex by s ní nejspíš souhlasila. Na druhou stranu by se od těhle lidí mohli leccos dozvědět. Třeba znají jejich rodiče… Třeba vědí, kde jsou… Memory svitla naděje. I když malá a bláznivá, ale nakonec oni jsou kouzelníci. Mohli je znát čistě teoreticky. Možná, že jejich poslání začínalo mít konečně smysl.
Po nějaké době pochodu se průvod konečně zastavil před skaliskem. Sokolník se otočil a hlasem vzdáleně připomínajícím průvodce v muzeu začal mluvit: "Takže tohle je naše dočasná skrýš. Pokud ji vyzradíte, stane se asi toto - pokud vás nezabiju já, udělají to vaši nepřátelé." Všechny dívky i hoch pečlivě poslouchali, i když s trochu nelibým výrazem. "Já ale věřím," pokračoval stařec, "že si svého života vážíte. Takže buďte vítáni a laskavě si očistěte boty, než vstoupíte. Tady v lese je to samý svinstvo."
To už to Elis nevydržela a otočila se na Alex: "Myslíš, že to myslel vážně? Není třeba cáklej?"
"Já to slyšel!" ozval se stařec, přešel k mezeře mezi skálami a nahmatal cosi v listí a hlíně, které byla mezera plná. Náhle se část mezery otevřela jako dveře a na temné zápraží dopadlo světlo. Byl to skrytý vstup do jeskyně. Když pak všichni vešli, sokolník dveře opět zajistil. Do té doby všichni čekali v neprostupné tmě.
Konečně Melany rozsvítila světlo. Ale ne ledajaké - vycházelo z blyštivé koule akorát do ruky omotané motouzem, aby se dala nést jako lucerna. Zavěsila si světýlko kolem zápěstí a vedla skupinu do nitra skály. Podivná mlha vířící v kouli vydávala prazvláštní mléčný svit. Přesto bylo světlo velice silné.
Sokolník šel jako poslední a bylo docela k podivu, že i když šel již téměř ve tmě ani jednou neklopýtl. Konečně se světlo rozlilo do většího prostoru. Skupinka se ocitla v jakémsi dómu plném lůžek ve velkých skalních puklinách nebo převisech. Ta zbylá byla jednoduše na zemi. Uprostřed stál velký stůl s několika židlemi. Příbytek očividně nesloužil pro příliš mnoho lidí. Vzadu byla jakási díra - nejspíš pokračování jeskyně kde Alex vytušila sklad potravin. Zařízení bylo vskutku prosté - ty nejjednodušší předměty denní potřeby. Pár dřevěných misek, lžíce, měděný kotlík, kůže a deky.
Melany zavěsila světlo nad stůl na kovový hák. Alex na malý provizorní lustr pohlédla a pak se otočila k ohništi. Přešla k němu a hodila do bílého popela pár polen, které ležely naskládané okolo. A pak na ně s úšklebkem plivla. Dřevo okamžitě vzplálo.
"Jen do toho flusla," zašeptala udivená Melany k sokolníkovi. Ten obdivně zamručel. "Tak já jdu udělat oběd," povzdychla si.


čti dál: Dvanáctá kapitola - Mezi neadrtálci (2)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Patrickk. Patrickk. | 1. července 2013 v 10:45 | Reagovat

skvelá kapitola :)

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 1. července 2013 v 16:35 | Reagovat

Jen do toho flusla. XD To mě dostalo. :D
Jsem moc ráda, že 4ka konečně našla nějaké Arieláky, a že se nebudou paktit sami. Kdoví (kromě tebe), čím vším si s nimi projdou.
Jen mě mate název 3 živly, když jsou čtyři (uznávám, Štěpán se k nim v podstatě vetřel. :D) Ale fajn. Doufám, že to brzy pochopím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama