11/ Velká zkouška malých dětí

22. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
I když je plavba přes kanál vyčerpala, nebyl čas plýtvat drahocennou tmou. Hrdinové musí spát za dne a tak všichni nasedli na svá zvířata a s větrem v zádech - tedy spíš se Štěpánem v zádech se vydali opět na cestu. Vlastně ani nevěděli, kam míří - jen díky orientačnímu smyslu Alexiny dračice se jim dařilo putovat alespoň na správnou světovou stranu. A teď přijde ta část příběhu, která podle všeho, co mi bylo řečeno, údajně vůbec nestojí za nějaké delší rozebírání.
Cesta byla plná strastiplných oklik, zoufalé snahy minout silnice, schovávání se po polích, schovávání se po lesích, když měli naši přátelé zrovna štěstí, ale také krize s jídlem, krize s vodou a občas krize spánková nebo vztahová. Zkrátka nově již čtyři kamarádi podstoupili dlouhou cestu po severní části Francie plnou zastávek, ale především nočních závodů s časem. Bylo to opravdu úmorné. Ale alespoň relativně klidné.


Alex měla dobrý pocit z toho, že po zlikvidování kosa v Hide Parku, už je nikdo nesleduje a taky si vychvalovala Štěpána, který sloužil jako druhá navigační ruka. Za tu dobu, co putovali krajinou vinic a vína, jim taky leccos řekl (a ony zas musely leccos říct jemu) - třeba, že je z České republiky, kterou by dívky neznaly nebýt Andrease, že nemá obdobně jako ony rodiče a že si doteď nežil až tak hrozně, i když tu historku o dětském domově mu Alex ne a ne uvěřit. Měla za to, že jim něco tají - jen tak pro jistotu, ne ze zlého úmyslu - a tak doufala, že se to také brzy dozví.
Ze Štěpána měla takový pocit, jakoby si usmyslel, že ho ona a její kamarádky někam dovedou - k nějakému cíli, o kterém věděl jen on. A možná že ten cíl není jen jeho ale i jejich. Alex byla rozhodnutá zjistit, kam Štěpán původně mířil, jistě neutekl jen tak, ať už utekl odkudkoliv. Ale stále neměla tu správnou záminku pro to, aby ho podrobila nějakému výslechu a tak to nechávala být.
Bylo to sice docela zvláštní, že mezi ně ten kluk vůbec tak rychle a tiše vplul, ale znáte-li ten pocit být na jedné lodi, nejspíš by vám to nepřišlo divné. Když mají lidé problémy, jsou pro ně jejich spolutrpitelé stejně hodnotní jako dlouholetí přátelé a to i přes to, že se po období krize beze slova rozejdou. Ačkoli se zdálo, že ke Štěpánovi měla každá z dívek skutečný pravý a nefalšovaný přátelský vztah. Nakonec proč ne - Štěpán se ukázal jako milý, trochu tišší, chytrý i když občas na venek mírně natvrdlý za to ale gentleman.
Nejlepší pocit z něho měla ale asi Memory. Zdálo se jí, jakoby našla nějakou spřízněnou duši a když o tom přemýšlela, stále jí vrtalo v hlavě, jestli se s ním už někde nepotkala. Měla dojem, že ho odněkud zná - odněkud z dávné minulosti, ale nemohla přijít na to, kdy to bylo. Naštěstí ani ona neměla příliš příležitostí to se Štěpánem probrat, protože byl věčně někde v povětří a jeho vlk s ním. Mnohdy se neukazoval ani večer, když už jeho pán z oblohy sestoupil. Když pak Štěpán už asi po desáté urputně tvrdil, že je to u něj normální, nikdo mu sice nevěřil, ale nechali to být.
Jenže i idylická cesta francouzskou krajinku musela někdy skončit. Už proto že kouzelníci jsou všude a zvlášť tam, kde to čpí starobnou hnilobou a tradičními zvyky. A jelikož Paříž naši čtyři přátelé obloukem minuli, museli nutně narazit na jedno z docela velkých a docela známých center magie - kraj v okolí z jednoho významných francouzských pohoří Vogézy. To leží na hranici tří regionů (největších správních jednotek země): Alsasko z východu, které již tvoří část francouzsko-německé hranice, Lotrinsko na západě a Franche-Comté na jihu. Tyto tři kraje hostily ve svém středu bohatou magickou kulturu, která odpovídala i bohaté lidské kultuře. Navíc blízkost germánského obyvatelstva sem zakořenila i jistou hrubost a drsnost a tak tu pořád prší a místo zámků, tak typických pro Francouze, tu na kopcích stojí osamělé hrady.


Čtyři přátelé si nesmírně libovali v tom, že se tu konečně větší část polí mění ve vinice nebo lesy, ve kterých se jim lépe cestovalo. A právě při jednom takovém lesním putování Gina s Alex na hřbetě náhle zpozorněla a aniž by to v té chvíli snad mohla tušit, již brzy se mělo stát něco, co dívkám dosvědčí, že svět, o jakém jim vyprávěl Andreas, je skutečně blíž, než si mohly myslet.
Dračice cítila něco zlého hluboko dole mezi tmavými stromy. Alex jí dala svolení, upozornila své přátele na možné nebezpečí a zvíře začalo sestupovat v ladné spirále z oblohy. Opatrně kleslo mezi spletité větve jehličnanů a Alex mu konečně mohla seskočit z hřbetu. Pohled, který se jí naskytl, byl hrozivý. Vyděšeně a téměř nechápavě hleděla na zem. V jehličí a prachu stínu lesa ležela lidská těla. Několik bezvládných těl lidí, kteří jakoby nepatřili tak docela do dnešní doby.
Alex připomínali postavy ze zlatokopeckých filmů. Z časů kdy denim ještě nespatřil světlo světa a košile byla jediným svrškem, který muži nosili. Někteří měli i kabátce jiní jen slabé vesty přes košile, všichni leželi tváří k zemi a všechno vypadalo jako po bitvě. Ve vzduchu byla cítit spálenina. Některé stromy byly jakoby ožehnuté ohněm. Alex ale znala svůj živel dobře a věděla, že takhle se oheň nechová. Vůbec ale netušila, co to bylo. Tupě kráčela směrem k nejbližší postavě. Byl to muž, asi kolem 40 let. Ležel na boku zády k ní. Alex ho s úctyhodnou odvahou překulila a okamžitě cítila, jak její vystrašené tělo prudce couvlo.
To už se za ní ale ozval dusot tlap. Její přátelé právě dorazili a z větru se zhmotnil Štěpán. Jejich pohledy byly stejně tak vyděšené jako ten její, jenže Alex hleděla do tváře smrti. Muž měl oči divoce vypoulené a ústa zkřivená v šílené bolestné grimase. Dívku přemáhal už nejen děs ale i kroutící se žaludek.
První se pohnul Štěpán. Vydal se směrem jednoho z mrtvých a Elis ho váhavě následovala. Přitom se rozhlížela okolo, kdyby se snad útočník ještě vrátil. Ať už to byl kdokoli, provedl dílo zkázy. Všechny ty vytřeštěné pohledy kamenných tváří děsily čtyři přátele do morku kostí a motali jim hlavy obrazy plnými krutosti a utrpení, jaké je lidem téměř zapovězené. Stísněnost a prázdnota je pohltila a sevřela ve smrtelném objetí jako nekonečně dlouhý tichounce se plazící had. Každý svému strachu pak propadal jinak. Jeden začal být podezřívavý a roztěkaný, druhý se div jak opilec nemotal pod tíhou hrůzných myšlenek a jiný stál jako socha neschopen snad jediného slova, protože každý zvuk byl výkřikem do posvátného ticha.
Konečně ten zkrat přerušil Štěpánův naléhavý hlas: "Héj! Holky, pojďte sem! On žije!" Ani jedna ze tří prostřednic živlů nechtěla věřit slovům, jaká prolétla vzduchem, přesto se hnaly ke Štěpánovi. Ten klečel nad na první pohled mrtvým mužem a kontroloval mu tep. "Je živej," vydechl.
"Jak to poznáš?" nechápala Elis.
"No nahmatáš mu tep ne?!" štěkla Memory. "Ukaž," řekla ke Štěpánovi a opatrně přiložila prostředníček s ukazováčkem na místo, kde vedla krkavice. "Vážně žije… ale… POZOR!" vykřikla.
Mrtvoly na zemi se náhle prudce zvedly ze země a s šíleným jekotem se jejich těla začala měnit v cosi ohavného, hrbatého s potrhanými křídly vyrážejícími jim ze zad. Byla o to nechutnější, že vypadala jako vymáchaná v dehtu nebo ropě, téměř bez svalů jen kosti a blanitá kůže a jejich vzdálená podobnost lidské rase jim na kráse též nepřidala. Alex okamžitě vztáhla ruku do vzduchu a popadla svůj meč. Náhle se blýsklo. Memoryiny ruce vylétly jak šíp a kouzlo odrazilo letící paprsek. Býval by ji určitě zasáhl.
"Někdo nás musel sledovat!" křikla Alex a tu se ozval řev její dračice, která se snažila ze všech rozdrtit těla netvorů, která se po ní vrhala. Bylo jich nejmíň 10 a další se rojili jako vosy a pokrývali prostranství ze všech stran.
Štěpán se zhluboka nadechl. Dívky střílely po útočnících všechno, co jen dokázaly vyčarovat - koule vody jim pleskaly o hlavy, šlahouny rašící nekontrolovatelně ze země jim ovíjely nohy. A Alex stále odrážela kouzla přicházející ve stále kratších intervalech z neznámého zdroje. To už Štěpán zhluboka vyfoukl. Rozpoutala se doslova větrná smršť. Elis se vrhla k zemi a Memory se chytila nejbližšího stromu. Vlasy jim divoce plály, kolem vířil prach a jejich nepřátelé strháváni větrem couvali, jakoby je táhla boží ruka.
Gina se snažila složit křídla, ale vítr ji vymrštil mezi stromy. Jedna z větví ji prošla skrz kožní blánu a dračice bolestivě zařvala. Nemohla se už ale síle bránit a tlak ji vynesl na rozevřených křídlech nad les. Tam nápor překonala a začala znovu klesat.
Aqua a Tera zatím pobíjely útočníky ze závětrné strany a konečně Štěpánovi došel dech. Elis si klekla a zaťala pěsti. Z rozpraskané země vylétly další šlahouny a v šachu tak držela už asi 15 stvoření. Jenže síly rychle ubývaly a rostliny začaly schnout a praskat.
"Memory, zalej ty kytky!" křičela zoufale.
Kamarádka nejdřív nechápala, ale pak jí došlo, o co jde. "JO!" A během chvíle se veškerá spodní voda z okolí vyhrnula na povrch a vytvořila v prachu jemné blátíčko. Rostliny okamžitě zesílily a sevřely útočníky ještě pevněji. Jenže náhle nestvůry prolomily hradbu, kterou tvořila Tera a Aqua. Zvířata se začala hroutit k zemi a ze šrámů jim do srsti proudily potůčky krve.
Alex jen tak tak odrazila další kouzlo. Tentokrát věděla, odkud přišlo. Namířila svou ruku do lesa a zaječela: "Chcípni!" Koule koncentrovaného ohně se však rozbila o strom a ten vlivem ohromného žáru částečně zuhelnatěl a větve začaly hořet.
"Alex pozor!" vykřikl Štěpán, ale naštěstí ho předběhla Aqua, která se vymanila z nepřátelského sevření, a srazila Alex k zemi. Jedna z příšer je o vlas minula. Příšera skončila na zemi a Aqua ji jediným zásahem tlapy zlomila vaz. Hned se však musela vrhnout po další obludě. Náhle se ozval praskot - hořící strom se zřítil. Málem srazil už tak zesláblou Teru. Ta z posledních sil uskočila. Tři útočníci už to ale nestihli a ohnivá pochodeň je pohřbila pod sebou.
Memory se přihnala k muži - jediné postavě, která byla skutečným člověkem. Klekla si k němu, aby se přesvědčila, že ještě žije. "Alex, musíme odtud!" snaživě přesvědčovala kamarádku.
"Jak sakra?!"
"Já nevím, ale oni nás tu zabijí!" Její hlas byl zoufalý - zoufalý a naléhavý tak jako nikdy předtím.
"To jenom v případě, že nezabijem my je," odbyla ji Alex a skolila další nestvůru.
"Nedokážeme to," křikla Memory. Z její kamarádky se jí před očima stala vražedkyně. Dělalo se jí zle.
Od Alex odlétlo další kouzlo. "Je to buď my, nebo oni! Tak si vyber."
"Áááá!" Byla to Elis. Jeden opomenutý paprsek ji trefil do nohy. Okamžitě klesla k zemi. Štěpán se k ní vrhl a jediným poryvem větru odrazil příšeru, která se po ní sápala. Najednou ucítil prudkou bolest v zádech, jakoby mu do nich někdo zabodl dýku. Sotva se otočil, aby viděl, komu za to vděčí, téměř se lekl.


Spíš než ženu, kterou nepochybně osoba za ním byla, připomínala dáma těžko určitelného věku něco mezi ďáblem, pavoukem a divou zvěří. Její dlouhé špičaté nehty připomínaly drápy a krátké temně rudé vlasy měla rozčepýřené do všech stran. Čelo jí kryla kovová čelenka, jejíž pacičky mizely za ušima, kde se pak na krku měnily v kovový krunýř až k bradě. Přes tělo měla velký tvrdý kožený chránič končící v bocích. Nohy pro ni na rozdíl od vnitřností asi tak cenné nebyly, protože na těch kromě pružných černých kožených kalhot neměla nic, až v půli lýtka jí začínalo šněrování silných vysokých kožených bot s masivní tlustou podrážkou, ve kterých klidným rozvážným krokem mířila ke Štěpánovi. Ten pevně sevřel loket Elis, která byla někde na cestě mezi vědomím a mdlobami. Namířila na Štěpána ruku, ve které schovávala krátký křivolaký klacek, a v koutcích jí těkal úšklebek.
Boj jakoby se zastavil. Alex však moc dobře věděla, že poraženi ještě nejsou. Hvízdla. Žena se otočila. Štěpán se prudce sehnul. Gina prolétla mezi stromy a sekla tlapou po vyjevené bojovnici. Ta už nestačila uhnout a skácela se k zemi. Než se stačila vůbec zvednout popadla Gina Elis do drápů, Alex se k nim přihnala a skočila dračici na hřbet. Memory naskočila na Aquu a Štěpán se proměnil ve vítr. Sebral jejich polomrtvého chráněnce a vynesl jeho tělo k obloze. "Sakra!" sykla bojovnice, "Sledujte je!" nakázala svým příšerám. Ty se odrazily na dlouhých šlachovitých nohách a vyrazily k obloze. Zbytky potrhaného oblečení jim vlály na pitvorných tělech. Široké hrudníky, propadlá břicha a děsivé lidské hlavy bez vlasů s nosy zploštělými a ústy jen jako čárami nad bradou. Přesně pro takováhle stvoření se dokonale hodil výraz stvůra.
To už ale Alex získávala malý náskok. Štěpánovi se podařilo jejich zachráněnce vysadit na Ginu za Alex, ač to bylo vzhledem k divokému letu dračice poněkud riskantní. Pak slétl k zemi najít Memory. Ač její vlčice nebyla příliš svěží, utíkala, zač mohla, a v závěsu se jí držela Tera. Memory se zkusmo ohlédla, ale to neměla dělat. Tělem jí projela vlna děsu. Příšery jim byly v patách. Vyděšeně pobídla svou vlčici, ale už nebylo možné zrychlovat.
Štěpán se zhmotnil na zemi a rozhodl se pro ofenzivu. Zatím obludy pronikaly blíž a blíž mezi stromy. Drásaly kůru, rvaly větve a výhružně chrčely. Jen, co byly dost blízko, vyslal Štěpán proti nim orkán. Některá zvířata se zatnula drápy do stromů, jiná s vřískotem prolétla větvemi. Některé se však i přes nápor věru začali sápat ke Štěpánovi jako opice po silných stromech. "Potvory za… Abyste pošly!" odsekl Štěpán naštvaně, rychle se zpátky zhmotnil ve vítr a dohnal Memory.
Nestvůry však díky křídlům stopovaly i Alex, která teď zuřivě svírala jejich zachráněnce, zatímco Gina táhla v tlapách Elis. Ta se konečně naplno probrala - málem však znovu omdlela.
"Ježííš!" vykřikla, když zvedla hlavu. Jedna z oblud už se jí chtěla chytit. Gina prudce švihla ocasem a obluda s jekotem slétla k zemi. Alex sevřela muže ještě pevněji, s plnýma rukama se kouzlilo špatně. "Elis, tak dělej něco!"
"Co jako?"
"Cokoliv, co je zastaví!" křikla, když uviděla další obludy, jak hbitě míří k nim.
Gina už zrychlovala jen z těžka. Nedokázala nést na dlouhé trati víc jak jednoho člověka a teď měla tři. I šrámy na křídlech a na těle jí činily velké potíže. Pomalu už cítila, jak začíná klesat k zemi. Mezitím Elis hystericky hledala nějaký nápad ve své už tak prázdné hlavě. Konečně jí svitlo.
"Elis, tak co bude?!" rozkřikla se Alex.
"Gráááííchrrr!"
Alex vstaly všechny chlupy na těle. "Co to bylo?"
Když se pak konečně otočila, hned to zjistila. A doslova jí to vyrazilo dech. Krom toho, že pronásledovatelé zřídli na méně než polovinu, trčelo z lesa několik stromů. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby nebyly nejmíň o15 metrů vyšší než ty ostatní. Na některých špičkách přerostlých stromů navíc visely ony příšery probodané větvemi jak buřty připravené k opékání.
"Výborně Elis!" vyštěkla Alex.
"Asi budu zvracet…" ozvala se dívka zespoda.
"To je v pohodě," radovala se Alex, "hlavně že to poletí dolu!"
"Si normální!" rozkřikla se Elis, "Já se tady koukám na propíchlá monstra s vyhřezlýma střevama, ale ono je to pohodě?!"
"No tak se otoč a nedívej se na ně!"
"Jak asi?"
"Gina ti pomůže…" odvětila nezaujatě Alex.
"Co? Nééé…Alééx! Áááá…"
To už ale Gina vyhodila Elis do vzduchu a zase jí obratně akorát obráceně chytla.
"Budu zvracet! Budu zvracet!" křičela Elis zoufale, "Já tě zabiju Alex!"
"To klidně můžeš, ale nejdřív mi dovol zlikvidovat ten zbytek těch mrch, cos je nenapíchla." Alex se otočila a pár dobře mířených ohnivých koulí sundalo z oblohy zbytek pronásledovatelů.
"Skórujem!" vykřikla nadšeně.
"Si magor Alex a já přísahám že za tohle zaplatíš!" řvala Elis a mlela sebou tak zuřivě, že už jí Gina chtěla pustit.
"Buď ráda, žes za to nemusela platit ty svým krkem!" osopila se na ní Alex, když dostala myšlenku od Giny, Musíme přistát!

Zatím dole Memory bezmocně utíkala lesem: "Zabij je, Štěpáne!" řvala vyděšeně do prázdna. Štěpán však prchal s ní. Vítr ty slizouny nezastaví. Vlčice zuřivě kličkovala kolem kmenů. Drápance a stopy, které zůstávaly po jejích tlapách, by jí záviděl i Yetti. Kočkodlak s ní mnohem obratněji a tišeji, jak se na kočku sluší, držel krok. Náhle Memory zavřískla. V plném trysku se vlčice propadla do nastražené pasti. Jednoduchý příkop skrytý za malým náspem se ukázal jako nečekaně velký problém. I kočkodlak do něj nemilosrdně vlétl jako letadlo do hangáru. Štěpán zafučel za nimi ale jen proto, aby zjistil situaci.
Než se však stihli všichni popadaní vzpamatovat, z příkopu se vyhrnula skupina lidí a zasypali blížící se příšery sprchou kouzel. Memory se snažila co nejrychleji vymotat ze změti chlupatých končetin všeho druhu, do kterých se zapletla. Aqua i Tera se už už snažily vstát, ale byly celé otřesené a rozklepané. Memory zas bolela hlava jako střep. Konečně se jí podařilo se postavit a tu ztuhla. Zírala na ní celá početná skupina lidí.


čti dál: Dvanáctá kapitola - Mezi neadrtálci (1)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 11. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 22. června 2013 v 11:54 | Reagovat

Že by narazili na kouzelníky (nebo někoho podobného)? Ale ty fakt víš, kde skončit, aby čtenář div nepraskl zvědavostí. :DD
Celkově jsem pochopila spousty věcí, v podstatě jsi odpověděla na můj dotaz z minulé kapitoly... No, opravdu se těším, na zjištění, kdo by to mohl být.
A ty fotky, jsou jako vždy, moc pěkné.

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 24. června 2013 v 20:02 | Reagovat

Krása...
Je to děsně napínavé, už chci další kapitolu...!
A ještě jak k tomu přidáváš obrázky a oživuješ tím ten text, je to fakt super..!

3 Lucka526 Lucka526 | Web | 26. června 2013 v 20:59 | Reagovat

Zatím jsem to nepřečetla celé, ale až si  udělám čas rozhodně přečtu. Vypadá to tedy podle toho co jsem v rychlosti přejela velice zajímavě. Mimochodem děkuji za radu na mém blogu. :)

4 Babe Babe | Web | 14. července 2013 v 13:14 | Reagovat

o15 metrůvyšší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama