10/ Námořnický rychlokurz

15. června 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
A tak jim Alex ještě za chůze vysvětlila jednoduchý plán - najdou cokoli schopné plutí, s plachtou nebo motorem, ukradnou to a potom je čeká už jen přímočará cesta za obzor spolu s Aquou a Terou, která se k nim opět velice záhadně přidala. Memory tvrdila, že břehy Francie jsou v nějaké bárce možná 3 hodiny cesty při dobrých podmínkách. Neměly by se tedy ztratit, protože brzo uvidí břeh, který je bude navigovat. Ale najděte člun a řiďte ho, když jste něco takového viděli akorát v malé televizi s rozladěným obrazem a navíc - a to bylo asi nejhorší - když neumíte plavat.
Asi si řeknete, že neumět plavat není normální, ale v některých částech světa, a nakonec v klášteře v pustině… Zkrátka na takových místech to nejde. Není tam kde se učit, jak a mnohdy ani od koho. A tak když se kamarádky plížily kolem lodí v malém doku u města, začínaly v nich vzrůstat obavy.


"Hele," zašeptala Elis, "co když se třeba…"
"Ticho," přerušila ji Memory, "vidim jednu docela slušnou plachetnici támhle vzadu. Když zjistíme, jak se odvazují plachty, stačí už jen vítr a někdo u kormidla."
"Ale Memory!"
"Co je Elis?"
"Víš, co budem dělat, když se třeba potopíme?"
"Proč bysme se potápěly? Radši pojďte, ať už to máme za sebou. Já vážně nenávidím, když musíme něco krást - už zase."
Svižně přeběhly po molu a Alex katanou hladce přesekla lana, kterými byla loď uvázaná. Po schůdkách se spěšně vrhly do lodi i se zvířaty a hnaly se k hlavnímu stěžni.
"Tak honem," nabádala je Memory nervózně, "musíme uvolnit tu plachtu."
"Se ti řekne," vrčela Elis a snažila se rozvázat uzle v lanoví, aniž by věděla, co vůbec odvazuje, "Radši si zjisti, jestli vůbec fouká vítr, víš!"
Memory se tedy začala rozhlížet kolem, jakoby snad vítr na ni měl někde mávat vlajkou a Elis vykřikla radostí. Konečně uvolnila plachtu a našla ten správný provaz, kterým ji vytáhla. A v tu ránu sebou loď divoce škubla, jak se náhlý poryv větru opřel do plachty a plavidlo se dalo do pohybu - tedy spíš plachta se dala do pohybu.
"Držte ráhno!" křičela Alex, kterou létající kláda málem praštila do hlavy.
Elis se po něm tedy vrhla a v tu ránu zabral vítr ještě silněji a hnal je přes slabé vlny na otevřené moře.
"Co ta druhá plachta?" ječela Elis a ze všech sil svírala ráhno i provaz.
"Kašli na ní, stejně jí neumíme odvázat," vykřikla Memory a sebrala jí provaz, aby škubající se plachtu uvázala. To už se začínalo zdát, že si jich na břehu někdo všímá.
"Foukej, foukej větříčku," kňučela Elis zoufale a vítr opravdu sílil a tlačil přímo do plachty. Jejich vyděšená zvířata se snažila najít místo, kde to tolik nehoupe a nehází, protože představa, že skončí ve vodě, jim dobře nedělala. Alex chytla páku kormidla a snažila se držet směr, i když měla dojem, že její svaly, kterých moc neměla, jestli nějaké, na to nepostačí. Náhle s celou lodí něco hodilo.
"To jsou vlny," uklidňovala všechny Memory.
"Ježiš, tak s nima něco dělej!" řvala Elis, "Nebo nás to tady zabije."
Memory tedy vyrazila na příď, chytla se zábradlí a druhou rukou se snažila mírnit vlny před nimi. Voda narážející do lodi na ni stříkala a za chvíli byla celá mokrá a zmrzlá. Když se chtěla zvednout, Elis na ní zaječela: "Opovaž se!"
Loď plula šílenou rychlostí tedy alespoň pro ty, co ji museli ovládat. A brzdit očividně nešlo, jak brzy zjistila Alex.
"Nejde to zpomalit!" křičela.
"Větru neporučíš," štěkla Memory zepředu.
"Jestli to takhle půjde dál, tak tu plachtu pustim!" ječela Elis do hukotu moře, "Už nemám sílu ji držet. Jsem celá mokrá a je mi zima!"
"A myslíš, že já ne!" naštvala se Memory.
"Ááá, jsme někde v La Manchským průlivu a ani nevíme, kam jedem!" láteřila Elis.
"Víme, kam chceme jet!" odpověděla jí Alex.
"To nám nepomůže!"


"Víš, co říkal Andreas? Díky náhodě…" smála se Alex a zvedla hlavu k tmavnoucí obloze. Nahoře nad nimi se pohybovala malá tečka. Její dračice je celou cestu tajně navigovala. Její původní úkol byl odnést jejich věci na druhý na břeh a počkat tam, ale tenhle úkol už byl dávno splněn a bylo na čase, aby se Gina vrátila na pomoc třem živlům. Ty to teď nutně potřebovaly.
"Já už to neudržim," vydechla Elis a pustila ráhno. To sebou prudce škublo a dalo se do chaotického pohybu. A než se Elis vzpamatovala, ráhno ji bacilo přes hlavu a ona spadla na palubu.
"Elis!" vykřikla Memory a hnala se jí na pomoc. Jenže se ozvala rána a loď vyletěla do vzduchu na nezbrzděné vlně. Pak se paluba znovu otřásla, jak loď dopadla na hladinu. Elis se začala sbírat ze země.
"Co děláte?!" řvala Alex a zápasila se zmítajícím se kormidlem, "Padejte zpátky!"
"Já už to neudržim!" štěkla Elis.
"Zmiz ke kormidlu!" zahulákala Alex a vrhla se po ráhnu, "Memory, tak padej na příď!" Další rána a otřes lodi. "Běž už!" Memory tedy poslechla.
Vítr opět zesílil a plachta sebou trhala jak vzteklý býk. Alex měla při své velikosti a únavě co dělat, aby ji zvládla. Na moře už padala tma a Gina zmizela na obloze v hluboké modři. To nebylo dobré. Alex ale věděla, že už se musí blížit - prostě musí.
Po další nekonečné chvíli, kdy bojovaly s oceánem, se ozvala Memory. "Kapitáne zeměěě!" A opravdu - na obzoru byla světla.
"Joooo!" křičela Elis nadšeně, "My přepluly moře!"
"Ještě tam nejsme!" vybafla Alex, ale už to bylo jedno.
Jakmile dívky uviděly zem, zmohlo se v nich to poslední, co v sobě měly, a loď v pořádku dorazila na již relativně klidné vodě k pláži. Na mělčině se kýl zadrhl a loď se povážlivě zakývala. Zbytek budou muset doplavat nebo spíš dočubičkovat. A tak všichni vyskákaly z lodi do chladné vody. Kupodivu nejochotněji šla Tera. Nejvíc se pro změnu bála zase Elis. Stála na kraji paluby a dívala se do temnoty pod sebou.
"Kurňa je tu mělčina," řvala na ni rozhořčeně Alex.
"Nedošáhnete tam nohou!" namítala Elis vzpupně.
"No tak Elis, prostě šlapeš vodu, nic těžkýho to není, vážně!" přemlouvala ji Memory.
Ovšem tvrdohlavá Elis se do vody odvážila teprve ve chvíli, kdy její kamarádky byly už skoro na břehu. Jak skočila, sice se málem utopila, ale nakonec pochopila, že plavání ještě není takové umění, a tak se nakonec sice skoro zázrakem, ale vyplazila na pláž, kde mlaskla mokrou hlavou do písku. "Fůůůj," protáhla z posledních sil, "Chci suchý hadry! A jídlo…"
Alex hvízdla a brzy z noční oblohy klesla Gina. Složila jejich věci, pro které doletěla do skrýše a zmenšila se. Náhle ale zaostřila svůj zrak kamsi do tmy. I vlčice se ohlédla do křoví za pláží. Dívky ta situace zneklidnila.
"Co se děje?" vydechla Alex.
Elis zvedla hlavu. "A kde je Tera?"
"Jééé!" zaječel kdosi na druhém konci pláže v křoví. Tu se objevila kočkodlačice, ve své zvětšené podobě, a v tlamě táhla zmítající se cosi. "Hej, no tak - já nejsem tvý kotě!" úpělo to, ale Tera byla neúprosná. Donesla to až k dívkám a tam to jednoduše shodila do písku. Rozcuchaný tmavovlasý puberťák vyjeveně hleděl ze země na podivné shromáždění.
"Heh… ahoj. To je váš mazlíček?" otázal se opatrně.
"Nejdřív se budeme ptát my, pak ty!" vyštěkla Elis nesmlouvavě. "Jméno?"
"Štěpán."
"Co?" naklonila se nechápavě Elis, "Stephen?"
"To ale není francouzsky," upozornila Memory vzhledem k jejich nové zeměpisné poloze. "Spíš Stefan."
"Né! Štěpán! To není francouzsky ani anglicky," odporoval klučina.
"Jaký si vlastně národnosti," odvětila Alex.
"No… víš, že vlastně ani nevim."
"Co seš zač sakra," utrhla se Elis naštvaně, "sleduješ nás, nebo co?"


Najednou se ale odkudsi z ničeho - lépe řečeno ze vzduchu - vrhl na pláž vlk a se zuřivým štěkotem se postavil proti dívkám. Elis se okamžitě hystericky chytla Memory a začala křičet. Ohromná Tera začala zuřivě prskat a syčet. Štěpán se snažil cosi říct, ale v tom rámusu jeho nejistý hlas téměř úplně dokonale zanikl. Jediný, kdo se rozhodl činit, byla Aqua, která vyrazila proti vlkovi. Vrhla se na něj a vrazila mu jednu přesně mířenou ťafku přes kouřově šedý čumák. Nevypadalo to nijak bojovně ale spíš až mateřsky káravě. Vlk ale přece jen zakňučel a nevrle sklopil uši.
Štěpán si viditelně oddychl: "To je dobrý, to je…"
To už mu ale na hruď mířila Elisina hůl, kterou si dívka bryskně zhmotnila ve své ruce. "Tak dost ty vopičáku, chci vědět, co si zač!"
"Jo, jo, tak dobrý - tohle je muj vlk a já jsem ňákej nevímkdo a náhodou jsem vás potkal na tom letišti v Londýně a viděl jsem to potrubí a no takže…"
"Takže, co?!"
"Jé, dej to dolu, prosimtě."
Ale Elis mu vrazila hůl hlouběji do břicha. "Takže co!"
"No jo, já vás sledoval no, páč asi umíte něco, co já, a tak normální to není ne, takže tak, no."
Elis zakroutila hlavou a nechala hůl zmizet. "Je to magor," odvětila ke svým kamarádkám.
"Neměla bys lidi hodnotit podle první zkušenosti s nimi," pokárala ji Memory.
"Já se ti fakt divim, že máš ještě chuť někoho poučovat," odfrkla si Elis.
"Takže ty taky kouzlíš?" zkusila to Memory se Štěpánem trochu vlídněji.
"Já nevim, zda tomu mám přímo řikat tak, ale asi jo no. Slyšel jsem, že ovládáte vodu, zemi a oheň. No a já vítr."
"Vítr…" Alex se významně obrátila ke kamarádkám a na tváři se jí mihl úšklebek, "trochu moc náhod na jeden den. Kdo tě za náma poslal?"
"Abych řekl pravdu nikdo, ale zas na druhou stranu…"
"Co?"
"No, je to takový divný. Původně jsem hledal tak nějak někoho úplně jinýho ale pak… mně se o vás totiž zdálo."
Memory zpozorněla. "Zdálo?"
"Měl jsem sen, že vás vidim a pak tam bylo to letiště. Ráno mě napadlo, že se tam vlastně klidně můžu podívat a když jsem vás uviděl - no byla to síla."
Všechny tři se po sobě tázavě dívaly, ale Memory byla přímo vystrašená, "Tohle je divný, já … já myslim, že je to nějaká bouda. Ty sny nejsou náhoda - předevčírem tam v parku večer se mi taky něco zdálo a… Není to normální a…"
"O co jde?" křikla rozčileně Elis, "Jsou za tim Černí?"
"Kdo?" ozval se kluk, "jako vy myslíte, že mě sem někdo poslal vás odkrouhnout nebo co jako? Ale já jsem sám, fakt! Prostě jsem jenom zdrhnul z domova, nic víc. Nikdo se mě o nic neprosil a o ničem nevim, jestli to teda mám vůbec vědět."
"Nechte toho," zabručela Alex, "on není od Černejch, vidim mu to na očích."
"No, to je teda úleva, že ty něco vidíš," ušklíbla se Elis.
"Nech toho, myslím to vážně. Jestli nás černí chtějí zabít, už by to dávno udělali a jestli je on s nima - co třeba ten kos. On o něm očividně nic neví."
"Kos?" podivil se klučina.
"No dobře, tak není od Černých, ale co ten sen?" namítla Memory.
"Jo, jeho a co ten tvůj sen? Jaktože o ničem nevíme?" utrhla se na ní Elis.
"Byl to jen takový chvilkový sen - slyšela jsem v něm hlasy, a pak tam byla spoustu obrazů. Chvíli před tím jsem zrovna přemýšlela nad námi a nad kouzelníky, nad tím, co říkal Andreas, - ten sen přišel jako vysvětlení toho všeho."
"Proto si pak tlachala ty kraviny?" odvětila Elis.
"No asi jo, když to tak vidíš," namíchla se Memory. Na Elisino přímočaré jednání bylo těžké si zvyknout.
"Já taky slyšel hlasy," připomenul se náhle Štěpán, "tmu a v ní hlasy - pak nějak zmizely a…"
"Jo, jo, to je ono!" nadšeně kývala Memory.
"Víš, co si myslím," řekla Alex, "že to není černá magie."
"Že by nám Bílí posílali sny?" nechápala Elis.


"Nevím," kroutila Alex hlavou, "zapomenem radši na to. Ty Štěpáne, jestli je pravda, co řikáš…"
"Jo je!"
"Nech mě domluvit! Jestli je pravda, že vládneš větru…"
"Tak se ukaž!" navrhla Elis. A hoch se činil. V tu ránu jim totiž před očima zmizel a mezi děvčaty se prohnala vlna vzduchu.
"Ty bláho!" vyjekla Elis.
Průvan se vrátil a Štěpán stál zase u nich. "Tak co? Věříte?"
"Jo jasně!" kývala Elis horlivě, "Myslim, že víc vědět nepotřebujeme."
"To si nemyslim," namítla významně Memory, "Andreas o ničem takovém nemluvil. Máme být tři živly a né čtyři. Jak on může vládnout větru?"
"To se už asi nedozvíme," povzdychla si Alex, "každopádně tady Štěpánovi bychom měly být vděčné, že nás dostal do Francie."
"Jak víš že…"
"Klídek hochu - nejsem tak blbá, aby mi nedošlo, že tak silný vítr od pobřeží normálně nevane. Zvlášť když okolní lodě mají téměř bezvětří," ušklíbla se Alex.
"Co? Takže tys nás celou cestu…" zatajila Memory dech.
"No snažil jsem se vám pomoct, ale myslim, že když vládnete těm živlum, zvládly byste to levou zadní."
"Tak to seš hodně skromnej," uznale odvětila Elis.
"Dobrá ale příště mi nemluv do ucha," odvětila Alex, "docela slušně jsem se lekla." To už Elis s Memory nebyly úplně sto pochopit, ale přešly to během chvíle.
"Hele, můžu se vás teda jen na něco zeptat?"ozval se váhavě Štěpán, "Neprozradíte mi, co jste zač vy?"
"Nevim jak ty," chopila se toho Elis, "my jsme zdrhly z kláštera a čeká nás zajímavej výlet do exotických zemí a přitom bychom měly stihnout zachránit svět nebo co, protože nám to někdo nakázal."
"Ten Andreas?"
"Jo, ten."
Štěpán překvapeně stál a poťouchle se usmíval. "No to je zajímavý."
"Vypadám, že si dělám srandu?" namíchla se Elis.
"Elis, myslím, že mu to fakt nemůžeš vyčítat," odvětila Alex, "nebo co si jako myslíš, že by ti na tohle řekl někdo jinej?"
"Je to kouzelník sakra, to tomu nerozumí? Všichni ti cvoci jsou tam přece stejný ne?"
"Hele," zamyslela se Memory, "tak když je to teda taky kouzelník, co kdyby šel s náma?"
"Co? To nejde!" vybafla Elis, "Nikdo o nás ani neměl vědět ne? Právě jsme se prozradily a ty mu ještě nabízíš, že ho vemem sebou."
"Prozradila si mu to ty, tak co chceš dělat? Zabít ho?" odvětila Alex, "Je to další živel, je jedno, co říkal Andreas, tohle jsou fakta. Měl by jít s náma, protože k nám očividně patří, je fuk, kde se vzal nebo co je zač - ty schopnosti nejsou normální."
Štěpán je sledoval a v duchu přemýšlel. Byla to opravdu zvláštní náhoda. Důvod, proč byl tady, neměl s ničím takovým nic společného. Hledal osobu, která rozhodně neměla být ani jednou z těch tří, které potkal. Co to bylo za náhodu, že nakonec natrefil právě na ně a jaktože existuje někdo, kdo umí něco tak podobného tomu, co dokáže on. A proč je poznává teprve teď? Ještě před pár dny se už chtěl vrátit domů, věděl, že si o něj už dávno dělají starosti, ale tohle situaci měnilo.
"Zkusíme to," navrhla Memory, "jen to zkusíme a když to půjde, zůstane s námi."
"Tak fajn," zamručela se Elis, "Když už ve štychu, tak alespoň ne sami. Tak co ty osobo na Š - máš dost volnýho času nebo jen trávíš nějakou omezenou dovolenou?"
Štěpán pokrčil rameny. "Jste kouzelnice, já asi taky… Nakonec je to vlastně jedno, třeba mi s něčim pomůžete."
"Ho ho, chlapče, to chcem spíš my od tebe," odvětila Alex, "Takže to bereš?"
"Ale jo, kam vyrážíme?"
"Tam, kam vítr vane," ušklíbla se Alex, "na východ, Karpaty, upíři a vlkodlaci. Samý hezký věci. A pak ta záchrana světa - údajná."
"Vy jste teda vážně divný," odvětil Štěpán a dívky tím nesmírně pobavil, "Ale to bychom si mohli docela rozumět. Takže kdy vyrážíme?"
Na to byla odpověď jednoduchá. Hned!


čti dál: Jedenáctá kapitola - Velká zkouška malých dětí

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 10. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 15. června 2013 v 12:32 | Reagovat

Takže, 8 řádek ze zdola, Štěpán pokrčil rameny, tak jak říká "Třeba my s něčím pomůžete," tak tam by mělo být spíš asi mi, než my, ne?
Jinak, celkově, konečně jsem něco pochopila. Teda, alespoň myslím. To se jako Štěpán umí transformovat ve vítr? Heh... :D No nic. Jsem ráda, že se našli čtyři živly, a bude celkem zajímavý, jak si klučina zvykne na jejich způsob života. :)

2 Lukáš Lukáš | Web | 15. června 2013 v 12:37 | Reagovat

ahoj... docela zajímavé seznámení se světem "mořských vlků".

[1]: určitě "mi". :) )

3 Babe Babe | Web | 14. července 2013 v 12:53 | Reagovat

muj
dolu
sto (správně s to)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama