7/ Cestujeme bez Čedoku (2)

25. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Konečně se po zběsilém útěku kouzelní tvorové zastavili a alespoň v Alexiném případě, klesli k zemi.
"Božé můj!" řvala udýchaně Elis. "Co to bylo!?"
"Tak to nevim, ale radši bych na to co nejdřív zapomněla," vzdychla Memory.
Alex vytáhla z batohu Via libris. "Uf, tak chtěly jsme do Londýna, ne?" Elis a Memory kývly. Alex se zadívala do knihy a zhluboka se nadechla. Po chvíli zvedla oči. "Mám to."
"Zvládneš nás ze vzduchu navigovat?" promluvila k ní Memory nejistě.
"Myslím, že jo. Budu se snažit, abysme se cestou vyhnuly lidem, ale nebude to tak jednoduché."
"Fajn," kývla Memory. "Hele, tak mě napadá, když už chcete dál letadlem, proč nejet místo toho třeba stopem? Stačí zalízt do nějakýho náklaďáku."
"No, to by šlo," zamručela Elis, "ale byl by tu problém s vystupováním."
"To neřešte," zakroutila hlavou Alex, "pro nás je teď základ, že musíme putovat na jih, dokud nenajdem Londýn."


Dívky na sebe posmutněle pohlédly. Věděly, že pokud tuhle situaci mělo něco vystihnout, pak jedině nový začátek. Něco se změnilo - nejen kolem nich, ale i uvnitř. Věci, kterých se dřív bály, je nechávaly chladnými, protože poznaly věci mnohem horší. A čert ví, jestli to bylo dobře nebo ne. A tak započala jejich cesta na světoznámé letiště Heathrow.
Všechny věci nacpaly do batohů a obtěžkaly jimi Ginu. Ta sice zprvu uraženě protestovala proti snížení své hodnosti z kouzelného tvora na obyčejnou nosnou mulu, ale nakonec jí nezbylo než na to kývnout. Memory a Elis nasedly na své čtyřnohé miláčky, pevně se chytly jejich srsti a počkaly, až se Gina odlepí spolu s Alex od země. Drak se vznesl do oblak a zvířat se rozběhla. Opět dívky putovaly napříč ostrovní krajinou ve skrytu duše doufající, že je nikdo nepatřičný nespatří.

Počasí na britských ostrovech je často proměnlivé a i v letních měsících stojí v mnoha případech za starou bačkoru. V centrální Anglii se počasí dovede měnit z hodiny na hodinu (ne-li z minuty na minutu) a jeden si není nikdy jistý, co si vzít na sebe. Chvílí svítí sluníčko, hned se zase zatáhne a odpoledne prší. S tímto nemilým jevem se holky učily bojovat už od malička. Ovšem tenkrát nikam nepospíchaly, a když to bylo nutné, schovaly se pod střechu kláštera. V téhle situaci už ale kam se schovat neměly.

Kdesi mezi poli, loukami, pastvinami a zbylými remízky se pod několika málo stromy, daleko od silnic a veřejného osvětlení, choulili 3 dívky. "Je mi zima, jsem mokrá a vzdálenost, kterou jsme urazili je zanedbatelná s tím, co nás ještě čeká," nadávala výjimečně Alex, "Co je horší, že jsem tuhle cestu vymyslela já!"
"Už tu sedíme dvě hodiny a akorát mokneme," rozhodila Elis naštvaně ruce, "Tohle nemá cenu!"
"To je pravda," popotáhla Memory a poté ostře pšíkla, "Navrhuju pokračovat v cestě, jelikož horší už to, myslím, být nemůže. Navíc je šero, takže brzy bude tma. Máme menší šanci, že nás někdo uvidí."
"No, zrychlit bysme teda měly určitě. Stláskaly jsme už tolik jídla, že budem mít opravdu velké štěstí, když nám to vydrží až do Londýna," zamručela kriticky Elis při pohledu na zbylé zásoby v batohu.
Alex vstala a nadechla se chladného vzduchu, "Tak jdeme."
Vlk i kočkodlak vstali a oklepali se. Pak se zvětšili a pustili své paní sednout. Totéž udělala ušmudlaná dračice. Špína se na ní přímo lepila. Alex si v duchu propočítala, že zbylé zásoby, které mají, jim vydrží zhruba tak tři dny při stále stejné spotřebě. Nechtěla odhadnout, jak dlouho bude cesta do Londýna trvat. Nikdy si nemohla být jistá, co je cestou potká. Zvláště potom, co viděla to, co se stalo s Andreasovým domem. Jedno ale věděla - zvířata zvládnou víc než ony. Takže poletí pokudmožno celou noc. Tedy poletí a poběží, což bude složitější. Tenhle fakt je už teď dost zpomaloval. Prozatím to ale byla nejrychlejší cesta.


Všude zavládla tma. Dívky se snažily usnout, ale na hřbetě putujících zvířat to šlo jen těžko. Pevně svíraly kůži kouzelných tvorů a snažily se držet v jakémsi mikrospánku. Zvířata na zemi navigovala teď už pouze Gina, která si vytáhla obraz cesty z Alexiny mysli. Dívka jí byla nezměrně vděčná, že jí nechala na chvíli vyspat. Vlčice s vrčením zastavila. Před nimi byla další silnice. Přikrčila se a s unavenou Memory na zádech se plížila k temné řece asfaltu. Nikde nikdo. Překonala cestu jediným skokem a pádila dál. Tera s Elis vyrazila za ní. Dračice zaslechla v hlavě hlas: Další silnice. Gina netušila, jak moc daleko už jsou. Ale komunikací přibývalo a ona začínala být neklidná. K zemi musí sestoupit dřív, než se tam objeví lidé a hlavně dřív, než na obloze začnou svištět Boeingy.
Slunce putovalo po obloze dál a dál nekonečně stejně, aby se vystřídalo s měsícem. Čas plynul, ale nikdo už ho nesledoval. Alex už neměla radost z pohledu na malé domečky pod ní ani na mraky kolem. Jídlo začalo docházet. Přestávky se kvůli únavě musely prodlužovat. A pak se stalo to, čeho se všichni nejvíce obávali. Narazili na civilizaci, ale ne jen tak ledajakou. Před nimi se rozprostíralo ohromné město, jaké se nezdá malé ani z letadla. Byli tady. Po třech dnech cesty se jim dalekou vzdálenost podařilo překonat a dosáhli okraje Londýna.
Vzduchem svištěla letadla. Na zemi putovaly armády aut a silnicím se téměř nebylo možné vyhnout. Gina tedy v noci zahájila nejistý sestup na zem. Konečně se její pařáty dotkly země a mohla se zmenšit. Totéž museli udělat i Tera s Aquou. "A jsme tady," vydechla Alex a v jejím hlase byla cítit hrozná únava, "nemáte radost?"

A teď bych dovolila malé shrnutí cesty v číslech a faktech. Délka je dobrých 200 km, což se dá zvládnout za den v autě - my ale bereme vzdálenost vzdušnou čarou. Jelikož se však skupinka musela vyhýbat komunikacím a obcím, tak je jasné, že průtahy jsou na místě. Gina sice může letět až 140 km/h, ale pokud má navigovat přátele dole a držet s nimi tempo, je nucena zpomalit. Proto se cesta vyšplhala z časového hlediska až na 3 dny a 3 noci. Křivdila bych jim, kdybych řekla, že se to obešlo bez problémů. Ale teď byl před nimi ještě těžší úkol. Najít letiště a napasovat se do jednoho z letadel.

"Takže, najít letiště je pro nás teď priorita," pronesla Memory významně.
"Ne, priorita je se vyspat," zaprotestovala Elis.
Memory její poznámku opět ignorovala. "A pak musíme obstarat falešný doklady nebo se nějak nacpat do nákladovýho prostoru... Bože muj, já vůbec nevim, jak to uděláme," vzdychla a zabořila hlavu do dlaní.
"Zatím toho o celý tý procedůře víš asi nejvíc," opáčila Elis a na chvíli se odmlčela, "Poslyšte, neni to tak trochu jedno?"
"Co? To mi řekni, co tady teď neni náhodou jedno?"
"Memory, nedělej z toho drámu," zamručela Alex.
"Já myslím to shánění letadel aaa… bůh ví, všechno okolo. Hele, konečně jsme vytáhly paty z kláštera a jediný, o co nám jde, je lítat z místa na místo, kvůli někomu koho ani pořádně neznáme."
"To je pravda," vydechla Memory, "Londýn je hrozně krásné město, vždycky jsem se sem chtěla podívat. A je to taky hlavní město, tak myslím, že by bylo dobře ho znát."
"No ... Memory, jak můžeš vědět, že Londýn je krásný město, když si tu v životě nebyla," zvedla Alex uštěpačně obočí.
Memory to namíchlo: "Tak se to asi říká, ne?!"
"Dobře, dobře, nejsem proti malýmu výletu, ale děláme, že spěcháme ano?" odvětila Alex.
"Jak jako děláme?" zakroutila hlavou nechápavě Elis. "Nikdo nám život nestopuje."
"Já vím, ale Andreas říkal, že se nemáme zdržovat."
"Kdyby chtěl, abychom spěchaly, do Evropy by nás dostal sám," založila Memory protestně ruce na prsou.
Alex pokrčila rameny a Elis jen souhlasně kývla. Šli spát. Ač se pro ně stal svět najednou něčím jiným a zvláštním, stále postrádal ten slibovaný náboj boje o život. Dívky ale tušily, že překročením kanáluLa Manchedojde i na tuhle stránku celé věci. Musím potvrdit, že tuší správně. Na starém kontinentu se opravdu nedělo nic dobrého. Mezi vysokými představiteli Černých to začínalo vřít. A dokonce se zdálo, jakoby kvůli něčemu uvnitř polevily i jejich boje s povstalci. Bílí netušili, o co jde, ale dobré znamení to pro ně nebylo.

Z hloubi lesa se s klapotem vynořil otevřený kočár tažený dvěma teplokrevnými koňmi. Mířil směrem k zámku, který stál na konci dlouhé dobře udržované aleje. Kola rachotila ve štěrku a muž na kozlíku přitahoval koně, aby je zpomalil. Když kočár projel kovanou bránou, na nádvoří už se to hemžilo lidmi a nejen lidmi. Mezi dvěma podivnými stvořeními, která připomínala bájné minotaury[1] v plné zbroji, stál muž v perfektně střiženém kabátě, ulíznutými vlasy a tmavýma očima. Jeho zrak probodával kočár, který zastavil vedle něj. Jeden z minotaurů postoupil na svých dobytčích nohou vpřed a pařátem otevřel dvířka kočáru.
Po krátkých schůdcích se z něj vybatolil postarší obtloustlý muž a s úsměvem se obrátil na značně mladšího kolegu, který na něj čekal. "Pane Luare, jsem nesmírně rád, že vás vidím."
"Drahý pane Georgiani, já samosebou též."
"Nemusíte se bát, předmět naší dohody vezu sebou," ošíval se tlouštík a ledabyle pokynul kočímu, aby tu na něj počkal.
Luar se pousmál a odvětil: "Račte mě prosím následovat do mé pracovny, v obchodních záležitostech preferuji soukromí."
V doprovodu dvou uslintaných a těžkopádných minotaurů prošli branou do auly zámku a z ní nahoru po schodech do patra. Jedno ze zvířat otevřelo velké křídlové dveře na konci chodby a oboum pánům se naskytl pohled na velkou oválnou místnost s psacím stolem v čele a knihovnami po stěnách. Vybavení bylo působivé z drahých materiálů a okna zdobily těžké sametové závěsy. Luar pokynul svému hostu, aby se posadil do jednoho z křesel, které stály v kruhu kolem stolku vykládaného slonovinou pod jednou z knihoven. Sám zaujal místo v křesle naproti němu a začal mluvit.
"Takže, má nabídka stále platí. Postoupím vám značnou část území ve vašem těsném sousedství, výměnou za ten drahý kámen."
Georgiani se ošíval a hrábnul do náprsní kapsy své vyduté vesty. "Zajisté, smlouvu máte připravenou?"
"Ale příteli, nač takové formality - mezi důvěrníky přece stačí dobré slovo," usmíval se Luar.
"No jistě, jistě," mručel Georgiani a na čele mu vyrazil pot, "Nuže ty pozemky na mě přechází s okamžitou platností?"
"Ano, jak jsem řekl."
"Dobrá." Georgiani opatrně otevřel kožený váček, který svíral v ruce a na stůl vysypal jeho obsah. O desku cinkl droboučký lehce namodralý kamínek. Zdálo se pošetilé chtít dostat tak moc za něco tak nepatrného, ale Luar tušil, že ten kámen, je něco víc.
Georgiani poté vrátil obsah do váčku a Luar lusknul na své poskoky. Houpavým krokem k němu došel jeden z minotaurů. "Přiveďte mi to zvíře," řekl panovačným tónem a během chvíle se býk objevil, vedouc podivného křivolakého a velice mohutného tvora. Byl to podivný ohromný pes. Černá srst na jeho těle byla, jakoby ji potkal bláznivý kadeřník - všude jinak dlouhá, načepýřená, místy chyběla. Zvíře se podivně pokyvovalo v chůzi, což jeho nezdravé vzezření ještě umocňovalo. Obě oči byly různé, ohromná morda a zvláštní tupý výraz. Stvoření došlo až ke svému pánovi a položilo mu velikánkou hlavu na koleno. Luar zálibně přejel dlaní mezi jeho ušima a převzal si od Georgianiho malý kožený váček s kamenem. Pokynul zvířeti k jeho boku, pes si sedl a Luar mu na těsný řetízek kolem krku váček uvázal.
"Bude o něj dobře postaráno," ušklíbl se a nechal minotaura zvíře opět odvést.
"Je to rodinné dědictví," zmínil se Georgiani, "Pro mě má nakonec větší cenu než pro vás."
"Na to se ho tedy až příliš snadno zbavujete."
"Nic z něho nemám," zamručel Georgiani.
Ale Luar moc dobře věděl, že tahle věc se jen špatně sází v kartách a zastavuje za peníze u lichvářů. Georgiani pil a kdyby jen to a finance mu docházely. Bylo snadné z něj za jakýkoli výhodný příslib dostat cokoli, co se mu zlíbilo. A on věděl, že už nebude dlouho trvat, než tahle opilecká postavička zmizí ze scény spolu se všemi svými závazky a domněle nabytým majetkem, na který nemá žádný doklad o vlastnictví.
O tom kameni slyšel Luar hodně. Italský rod, kterého byl Georgiani jedním z posledních pokračovatelů, ho vlastnil už několik generací. Ale nikdo nevěděl, jak přesně dlouho ho mají a o co je kámen vlastně zač. Podle nich šlo o významný magický předmět, jehož magii ovšem nikdy nikdo neprokázal. Luar znal dávnou historku o tom, kdo kámen uložil v jeskyni na mořském pobřeží, ale příliš do ní neviděl. Byla to moc vzdálená minulost na to, aby ji stihl poznat. Zvlášť on - historicky nejmladší Černý lord, jak mu bylo přezdíváno.
"Patřila mu?" zeptal se, "Skutečně mu ta věc patřila?"
"Byl to můj vzdálený příbuzný, kdo si nechal od jednoho rybáře, který mu sloužil, vyprávět ten příběh o starci, co zanesl kámen do jeskyně. Nikdo ho kromě něj ale neviděl, nikdo neví, jestli je to pravda. Kdo ví, jestli si to celé nevymyslel - třeba ho sám vlastnil a chtěl nás podvést. To si dneska myslím."
"Skutečně?"
"Vy ale máte v ten kámen víru, tak nechť vám slouží."
Luar přemítal. Ten kámen bude nutné dát zhodnotit a prohlédnout. Jedním si byl ale jistý. Georgianiho rod by ho tak dlouho nedržel u sebe, kdyby byl bezcenný. Někdo věděl, že je to poklad. A bylo jediné štěstí, že právě Georgiani si tohle nikdy tak docela neuvědomoval.
Když obtloustlý Ital nasedal do svého kočáru, Luar se za ním ještě díval z okna své pracovny. Na kozlíku opět seděl jeho tichý kočí s unavenýma očima a zašlým kabátem. Luar netušil, kde k němu Georgiani přišel. Byl už tak zchudlý, že si sám nemohl dovolit nikoho platit. Pokud to však nebyl zaměstnanec, kdo tedy?
"Dělají s nimi obchody," ozval se mu za zády pisklavý hlas.
Luar sebou znatelně trhnul, ale snažil se nedat na jevo překvapení. Otočil se a spatřil za zády drobnou postavu jeho trpasličího podkoního. Nenávistně si ho změřil. "Co tu chceš, ty odporný skřete, a jak se opovažuješ mě rušit?!"
"Přál jste si připravit koně, až pán odjede."
"Nikam zatím nepojedu." Skřet zaskřípal zprotiveně zuby a chystal se odejít. "Co si to říkal předtím?"
Podkoní se zastavil a pokračoval: "Zajatci. Z bitev, který vy si sotva pamatujete."
"Bacha na jazyk, ty škvrně!" odsekl Luar.
"Sbírali si je po bojištích jako třesně," šklebil se trpaslík, "Umlátili je, začarovali, kdo ví co s nimi prováděli. Pak ty živé a schopné nabízí mezi sebou jako levnou pracovní sílu. Černý pán ale moc toho nevíte - to je jenom tím věkem?" Ošíval se na něj v divokém šklebu.
Luara vždy děsila představa, že ten člověk ví víc, než kolik se mohlo zdá. Byl nebezpečný, ale nikdy neměl jistotu, zda ví skutečně vše. Luar počítal s tím, že pokud jednou zjistí, že tomu tak skutečně je, že je pro něj reálnou hrozbou, nechá ho odstranit. Pro své bezpečí musel. On sám měl totiž tajemství, která se nesměla dostat na povrch.
"Byli to Bílí?"
"A jací jiní?" usmíval se trpaslík.
"A on k nim patřil?"
"To nevím, jen říkám, co se tenkrát dělo. Spousta těhle šedých duší se toulá po světě. Nikdy nevíte, kdo je kdo," zašklebil se a odešel.
Luar se otočil. Na dlouhé stěně za jeho zády visel ohromný obraz. Malba, která stejně jako všechno tady, staře pouze působila. Vybudoval si své království v tomhle světě během chvíle. Dostal se mezi lidi, které ještě nedávno neznal. Nejmladší a nejambicióznější Černý lord. Ale jak moc jím ve skutečnosti byl? Fakticky méně než na kolik se dnes cítil.
Na plátně před ním byla skála. V jejím čele stála postava v bílém plášti a kolem ve stínu hory probíhal boj na život a na smrt. Pláště lidí pod skalou zdáli se ve stínu šedé. Zem byla potřísněná krví a nad bezvládnými těly všude kolem stály postavy v černých pláštích temnějších než noc. A na posledního kouzelníka stojícího na vrcholu se řítil ohromný drak. Poslední. Sen a noční můra zároveň. Výjev, který děsil a přitahoval zraky všech kouzelníků. A přitom ti, které děsil nejvíc, odtud nebyli ani příliš daleko.

"Georgiani dnes opustil sídlo - proč si nám nic neřekl!" obořil se mladík na postaršího muže v klobouku sedícího na pařezu mezi vzrostlými stromy. Ten se pomalu otočil, pohlédl na něj a otočil se zase zpátky.
"Bylo to překotné, nevíme, kdy se vrátí, a nemáme nic připravené."
"Zvládli bychom to, čekáme tu už dost dlouho!"
"Cartere," zamručel muž a unaveně kroutil hlavou, "nemáme dost lidí. Nejsme připravení na nic takového. Ne teď. Budeš si muset ještě počkat."
Z lesa se tiše vynořila žena s dlouhými hnědými vlasy a podala postaršímu muži balíček.
Carter se na ní otočil: "Tys to věděla?"
Jen si povzdechla a odvětila: "Tu máš oběd."
"Takže si to věděla!" hartusil mladík, "Víte všechno, ale nám nic neřeknete. Jak tu máme sakra fungovat, jak chcete bojovat, když nám všechno tajíte?" Odpovědi se nedočkal a tak rozezleně odešel.
"Nevydrží to dlouho," řekla žena do nastalého ticha, "Musíme něco udělat - společnost se rozpadá a ty to víš. Potřebujeme něco, co je stmelí, něco co jim dá důvod zůstat. Ale oni nemají nic, už příliš dlouho jen sedíme a vyčkáváme. Carter má pravdu."
"Já vím," zamručel muž, "ale dej tomu ještě chvíli. Ještě malou chvíli. Cítím, že něco příjde."
A možná že cítil správně. Oni nebyli připravení. Ani oni, ani jiní. Dlouhá léta neshod a útlumu po té promarněné snaze to vše zastavit vrásnila vztahy ve společnosti a trhala ji na kusy, které válčily sami za sebe. Zoufalé opuštěné skupinky jako majáky, které nalomil zub času. Staří členi stárli, mladí nepřicházeli a nebylo velení. Všechno se řítilo pomalu do záhuby. Čekali na spásu. Možná ji cítil, právě tu možná cítil. Jenže jen málo maličko Bílých skutečně vědělo o tom, co se vlastně děje. A vy už možná tušíte, kteří to jsou.


V malém domku v horách seděla u stolu skupinka lidí. Dva muži a žena. Jeden z nich byl šedivý starý kmet, zatímco druhý měl odhadem něco kolem 30-40 lety a šedivý rozhodně nebyl. Žena s namodralými vlasy ťukala nehtem do hrnečku s čajem a dívala se kamsi do desky stolu. Podobně na tom byli i dva její druzi.
"To je hrůza," vypadlo po dlouhé době mlčení z kmeta, "úplně jí přeskočilo."
"To říkají všichni," opáčila žena.
"Ale kvůli tomu né," mávl vetchou rukou stařec, "Já jen nechápu, proč zase někdo píše o dědkovi, co má dlouhý stříbrný plnovous až někam na zem. Vždyť to neni pravda!"
Mladší z mužů unaveně povzdechl a nechápavě zakroutil hlavou, "Ale prosimtě, tati, snad vážně nevěříš, že jsi to skutečně ty? V životě tě neviděla a…"
"Ale ty mlč! Vůbec tady nikde nejsi," bručel kmet nerudně a pohazoval rukama směrem k hromadám knih v policích za ním, "Může ti to být celé jedno... No nebo tady. Podle ní mám vlasy jak ňákej... no ten..."
"Hipík?"
"No... né... něco hodně chlupatýho."
"Stejně máte ale vlastně docela štěstí, že se to zase tak převrtalo," promluvila žena, aniž by zvedla oči od stolu, "Kdyby tam napsala všechno, tak je už nejspíš po nás."
"No, to máš pravdu Jess," kývl mladší muž, "Kdyby všem napráskali i to, že andělé existujou, tak máme za chvíli u baráku hromadu Japonců a bandu podpisu chtivejch fanatiků."
"A jeptišek..." zabručel kmet, "Četl si už poslední díl?"
"Co? On je poslední díl? Už?"
"Jak už? Spíš konečně!" podívala se Jess nechápavě po sousedícím. "Úřady se celou dobu třesou, až si to budou moci přečíst."
"No jo," kývl stařík.
"A hele, tys to čet?" Děd opět kývl. "Jak to teda dopadlo?"
"To vás zajímá, co?!" vybafl náhle stařec a hlasitě se rozchechtal.
Muž se ušklíbl, jeho otec už mu dával léta pěkně zabrat, "A co čekáš?"
"No tak jo..." zamručel stařec, když nezaznamenal u svých posluchačů žádné viditelné nadšení. "Je to tak 50 na 50. Ale vcelku happyend."
"Kdo umře?" vyzvídal muž napnutě.
"Těch je..."
Muži hlava okamžitě zničeně klesla na prsa. "Co třeba jmenovitě?"
"Ááá, to bychom tu byli léta..."
Zatímco mladší muž tiše hrál, že skuhrá, Jess ho poplácala po rameni a pokračovala, "No a nepráskla zas něco důležitého?"
"Víte co? Teď vám něco řeknu," zamručel náhle stařík a obrátil. "Neměli bychom to brát tak vážně. Ono to má i druhou stránku. Je sice fakt, že lidé od té doby mlátí hlavou do zdi toho nádraží Kings' Cross, že si kupují bílé sovy, vyrábí klobouky a nosí kulaté brýle, ale přesto vám říkám, že vlastně není, co prásknout. Není to kouzelnice. Stejně jako její kniha neni dokument."
"No ano, my víme, že je to jenom smyšlený a že..."
"A že všechno to ostatní, co už jsem říkal a stejně se na to ptáte!"
"A ty to stejně čteš!" štěkl mladší muž, "a pak nadáváš, že dělá debila z tebe - ne z nějakýho vymyšlenýho dědka!"
"Nemám, co dělat! Chceš mě obviňovat z toho, že mě zajímá, jak skončí jeden z nejslavnějších best-sellerů světa? Hele, to si budeš muset vymyslet něco lepšího..."
"Dědečkuuu. Prosíííím," kulil muž zoufale psí oči. "Ano, je to blbost, ale přeci…"
"Nic nějak důležitýho jsem tam nenašel... Píše o samých blbostech. Samý banky s especiální měnou a starý draci, pak nějaký tři relikvie. To je totální hovadina. Ani jedna z nich neni... V tom je naše chyba, víš?"
"V čem?"
"Nedělej na mě tuponě Andreasi - vím, že to víš!" Kmet se chvíli odmlčel. "Na každé pověsti je trocha pravdy. Nemůžeme naše lidi dosazovat do tohohle ani žádného jiného příběhu. Je totiž stejný, ale přesto jiný. Je jako život sám. Všechno, co existuje, se dá zaškatulkovat - roztřídit na hromádky. A všechny budou stejné. Jenže jen ve své podstatě - v tom, co doopravdy je každá jednotlivá část té hromádky, se neshodneme. Chápeš? Vím, že chápeš... jen se tak ptám. Minulost se opakuje. Lidé se opakují. Nepřestaneme se opakovat. Všechno, co je originál, je jen nahodilá složenina existujících skutečností, která dává dojem něčeho nového. Těch kombinací je nesčetně. Jenže stejně jako telefonní čísla jednou dojdou."
"Já vím, ale teď by mě zajímalo..."
"Nepovim ti to!" rozkřikl se kmet. "Na to si až příliš vážím svých pravd o životě. A vůbec, nauč se už konečně taky trochu číst něco jinýho než jen komiksy."
To Andrease očividně dost urazilo, zmlkl a nabubřele seděl na židly s aristokraticky zdviženým nosem.
"Dědečku, aspoň kdo to vyhrál?" naklonila se Jessica s jemným hláskem trochu blíž.
"Ten spratek!" zahučel děd nerudně, až se Jessica nervózně otřásla. "Dalo se to čekat... Nemůžeš nechat desetiletý děti číst o tom, že zlo zvítězí, svět pohltí temnota a cá-ra-rá. Vždycky to musí dopadnout dobře. Řekni, četla bys takovou knížku?"
"Nevím, pro změnu možná…"
"Nečetla! Ti řikám, nečetla! Protože já bych ji taky nečet. Byl by to konec na houby, svět pohltí zlo a co jako dál? Co z toho mám mít no, co?"
"Neříkej, že tě baví číst jen pozitivní konce," namítl Andreas, "Vždyť čteš snad od té doby, co ses narodil. To už je přece trochu nudné, ne? Pořád jen vzali se a žili na růžovým zámku s bílejma pudlíkama a tolika dětma, že si založili vlastní soukromou školu."
"Kdo říká, že je to nuda," odfrkl si kmet, "Všude se vraždí, fetuje a unáší… Ale já přece nechci konce jak z brazilský telenovely, ale řekni mi, co bys dělal s mrtvým hrdinou, znásilněnou a rozpáranou princeznou a drakem, co sedí na trůně? To nedává smysl, něco tomu chybí."
"Mimochodem, už jsi přišel na to, kde to ta ženská splašila?" zvedl Andreas hlavu.
"Nemám čas to zjišťovat," odsekl stařec a Andreas se na něj v zápětí výhrůžně podíval skrz hrnek, ze kterého upíjel. "Dobře, nebudu to zjišťovat. Nikdy jsem tyhle věci nezjišťoval ani v padesátým čtvrtým, když mi začali říkat Gandalfe, ty zašedlý prase. Jakoby za všechno mohlo jenom to, že jsem se neholil. Jak říkám - náhody se dějí. Já se od té knihy vlastně distancuju - nemám fénixe a ještě nejsem mrtvý - nesedím tam. Stejně jako ostatní. Říkám vám to celou dobu. Nechte řeky téct do moře - tohle neovlivníte. Je tisíce knih, spisů, básní, myšlenek a lidí, které je tvoří. V každém příběhu se můžeme shlédnout. Tak třeba... Eragon. No tam je věcí. Já to čet, nemyslete si! A takovejhle románů bych vám mohl vyjmenovat panečku, jéjé těch by bylo."
Nastala chvíle ticha. Všichni v duchu přemítali o tom, čemu věřit, jenom kmet si byl svými tvrzeními naprosto a neochvějně jist, i když se zdálo, že si každou chvíli myslí něco jiného. A tak jen s úsměvem vyhlížel z okna, za kterým se mu naskýtala sic drsná, ale krásná horská krajina. Také pak jako první promluvil: "A co ty tři? Jak se mají?"
Žena se hned ujala slova: "Chvíli jsem je sledovala. Jsou teď v Londýně."
"Hm... tušíš, co tam dělají?"
"Ne tak docela."


[1] Minotaurus - Bájná bytost řecké mytologie s hlavou býka tělem člověka uvězněná v labyrintu, který vybudoval athénský stavitel Daidalos na Krétě.


čti dál: Osmá kapitola - Za kulturou a ještě dál

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Počítadlo: 7. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 26. května 2013 v 18:15 | Reagovat

Gandalfe, ty zašedlý prase. XD Bože, to mě dostalo!
A, jaksi jsem nepochopila, kdo je ten dědek, který si stěžuje na Harryho Pottera. Jinak Andreas a Jess jsou známá firma.
Chudinky holky. V Londýně jsem byla, takže dokážu uvěřit, že tam musí být pořádně proměnlivé počasí. Zmokla jsem tam jako slepice.
Ale to je jedno. Kapitola, jako vždy, je úžasná. :))
Stejnak je konec nejlepší... :D

2 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 26. června 2013 v 22:21 | Reagovat

To je roztomilej díl =D
Starešina čte knížky pro děti ^^

3 Babe Babe | Web | 13. července 2013 v 23:24 | Reagovat

kanáluLa Manchedojde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama