7/ Cestujeme bez Čedoku (1)

18. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
3 napěchované batohy vyplnily chodbu. Přípravy na odjezd byly dokončené. Alex do toho svého ještě nasoukala Knihu cest a mohlo se odcházet.
"Uf, a je to," oddychla si Elis. "Takže můžem?"
"Já myslim, že jo," kývla Memory, popadla batoh a vykročila k toaletě, kde na ně čekalo otevřené okno. Alex totiž rozhodla, že stávající cestu do domu a z domu zachovají, aby nebylo podezřelé, že jsou tu všude otevřená okna.
"Počkat, hele, ještě by mě něco zajímalo," ozvala se Alex a s tajemným výrazem vkráčela do obýváku.
"Co je?" opáčila nepříliš nadšená Elis. Její myšlenky už byl totiž nejmíň půl hodiny ven z domu.
Alex ostražitě procházela obývací pokoj. Vypadalo to, jakoby něco hledala, ale přitom to stále nemohla nalézt.
Memory došla za ní; "Alex? Já vím, že asi nemusíme tolik spěchat. Nebo asi jo. Nechci tě honit, ale..."
"Andreas říkal, že je tu bomba."


Memory vzpomínka na slova pána domu notně poděsila. "É, no jo, tak to bychom asi měly radši už jít, né?"
"To jo, jo. Ale mě docela zajímá, jak vypadá kouzelnické TNT." Na Alex bylo vidět, že i kdyby tu odtikávala rozbuška, vesele by se tu dál procházela. Memory byla opačného rozpoložení mysli a couvala z pokoje na chodbu.
"O co jde?" připomenula jí svou existenci bez otálení Elis.
"Víš, co říkal Andreas?" otočila se k ní nervózně Memory.
"Samý šílenosti! Mám z toho hlavu v pejru. A jinak?" pokrčila Elis rameny. Bylo vidět, že i ona jaksi pominula jeden důležitý fakt.
"Je tu bomba," Memoriin pohled byl skoro hysterický.
"Ty vole!" neudržela se Elis, "Co tady ještě děláme!? Dělej, dělej, musíme přece vypadnout!" Zpanikařila a začala sbírat všechny batohy a řítila se do koupelny.
"Alex si to nemyslí," volala za ní Memory.
"Tak jí řekni, že je buď cáklá nebo úplně natvrdlá!" štěkla Elis ze dveří koupelny.
"Tak nevím, nic tu není," odvětila nechápavě Alex, která vyšla z obývacího pokoje.
"Joo joo, super, tak už jdeme!" vrčela Elis a rozčileně podupávala nohou.
"Není ňáká nervozní?" otázala se Alex nevinně Memory. Ta se chytla za hlavu a vydala jakýsi nesrozumitelný kňouravý zvuk.
Obě došly do koupelny. Elis už obratně vyhazovala batohy z okna. "Tak a padáme!" vybafla, chytla se okenního rámu a už se soukala opatrně ven.


Memory okamžitě ohnula hřbet a udělala zdvořile z rukou schůdek pro Alex.
"Ehm, vím, že jsem malá, ale ne nešikovná," odvětila Alex poněkud uraženě při vzpomínce na to, jak se jediná Memory nemohla dovnitř okýnkem dostat. "První pudeš ty, aby tě měl zezadu kdo strkat."
Memory kupodivu nic nenamítala. Asi si byla vědomá své nepříliš dobré ohebnosti. Už od malička trpěla typickým problémem lidí s její postavou - váhově tak akorát, výška mírně nadprůměrná a na pohled sportovní typ. Jenže právě takoví lidé nemají se sportem nic společného. Dlouhé nohy pro ně nikdy neznamenali to, že umí běhat. Postrádají ohebnost, dynamiku a pořádné svalstvo. Nikdy toho nelitují, ale štve je, když okolí počítá s tím, že jim pohyb nedělá nejmenší problém. Memory, stejně tak jako oni, uměla leccos jiného a byla velice chytrá. Její kamarádky jí za to byly vděčné, ale občas potřebovaly, aby se taky trochu hnula.
Když se podařilo vysoukat Memory ven, prolétla okýnkem, jako dobře mířená střela Alex. "Tak a teď pryč, než to bouchne," vydechla Elis a už už chtěla vykročit. Alex ji ale zastavila.
"Ne." Bystře si prohlédla dům a pak poprosila Memory o čas. "Hmm, takže... Máme ještě půl hodiny, než se něco stane. Navrhuju..."
"Utéct!"
"Néé! Zůstat a schovat se kus odsud tak, abychom měli výhled na dům." Už jí to neustálé Elisino "utíkání od všeho jak jen to jde" lezlo a nervy. Všechno jí bylo jedno, nic jí bůh ví jak nebavilo. Dělala věci jen proto, aby je měla brzo z krku a mohla začít dělat něco jiného, co by teoreticky nemuselo být tak hrozné. Alex vždycky nabývala dojmu, že tahle holka snad není člověk. A když už se občas někde zainteresovala, zase to rychle přebyla tím svým stým "to je fuk".
Ještě, že tu byla Memory. "A na co budeme čekat?"
"Andreas nemluvil nic o tom, že ten dům vyletí jen tak do povětří. Spínač se sepne, až mu někdo vnikne na pozemek. Navíc říkal, že počítá s tím, že někdo takový se tu objeví velice brzo. Zajímá mě prostě jen to, kdo jde vlastně proti nám. Kdo jsou ti Černí, o kterých se tu pořád tak prázdně bavíme."
"No a kam se chceš schovat?" zamručela po chvíli ticha Memory.
"Ne! Já říkám, ne! Zrdháme odtud nebo budem na maděru!" protestovala hlasitě Elis.
"Elis, ta bomba je kouzelnická. Neni to žádný kilo semtexu," zařvala Alex už unavená tím neustálým oponováním.
"Co ty víš, co je kouzelnická bomba?!"
"Já to nevím a ty taky ne, tak mlč!"
"Támhle," odvětila Memory, která je očividně neposlouchala, "když přejdeme přes pláň, dojdeme k dalšímu lesu. Odtud je to dost daleko. I kdyby měl ve sklepě vážně semtex, nemělo by nám to nic udělat. Přinejmenším nás to nezabije."
Elis obrátila oči vsloup a těžce oddechla. Dala tak ostatním signál, že porážku uznává.
"Fajn, teď už chybí jen jedno," usmála se spokojeně Alex, "najít naše zvířata."
To ani nemusely. Okamžitě jak to Alex vyslovila, sedla jí na rameno Gina. Tera a Aqua se vylouply téměř z ničeho.
"Bože, já se tak těším na to, až budu od tohodle pekelnýho baráku nejmíň 100 km daleko," vrčela Elis, když nasedala na svou kočkodlačici.
Za chvíli už tiše seděly na kraji lesa za křovím, které nechala Elis mírně povyrůst, aby je opravdu nikdo neviděl. "Myslíte, že někdo příjde?," zamručela Elis skepticky, "už mají zpoždění."
"10 minut, není to jedno?" protáhla zmučeně Memory.
"Jen chci upozornit na to, že tu takhle můžeme čekat třeba i měsíc a ono nic," opáčila a hrdě zvedla nos.
Alex se zatím dívala k domu. Zdálo se, že i přes vypršení limitu pro spuštění bomby, se vážně nic nestalo. Memory se k ní otočila, "Tak co?"
"Nic se tam neděje," odpověděla Alex stroze.
"Co jsem říkala?" rozmáchla Elis vítězoslavně ruce.
"Moment! ... Myslím, že sem něco letí."
"Co?!" zavrčela Elis zatímco Memory jí s úšklebkem strouhala mrkvičku. "To bude... hejno holubů!"
"Žádný hejno holubů. Tohle je ňáký velký...," mručela Alex.
Dívky se otočili směrem, kterým koukala, a opravdu. K domu se snášelo malé hejno dosti podivných tvorů. Na dálku se nedalo přesně určit, o co jde. Ale na ptáky to bylo až příliš velké. Jejich postavy byly křivolaké a shrbené, křídla vypadala kožovitá a značně potrhaná. Přistáli u dveří, a zatímco někteří klesli na všechny čtyři a nejistě couvli, další se po dvou dobývali dovnitř. Bylo slyšet podivné chrčivé a vřeštivé zvuky, pak rána jak vylomili těžké dubové dveře z pantů. Tvrdé žuchnutí napovědělo, že se asi moc nenamáhali s jejich odstraněním a nechali je jednoduše spadnout do chodby.


Tvorové se opatrně soukali dovnitř. Alex jejich nejistotu cítila až sem. Ať to bylo cokoli, tušilo to, že tenhle dům nepatřil jen tak někomu. Dívky se tiskly ke křoví. Žádná z nich neměla ve skutečnosti ani tušení, co se stane. Mezitím se všichni ti podivní tvorové nasoukali do dveří. Alex si představovala, jak bloudí po domě. Jak prochází všechna ta místa, kde ony byly ještě včera vítanými hosty. Cítila, jak jí zpomaluje dech napětím. Začínala mít pocit, že se udusí, když se co nejdřív nenadechne. A zničehonic dům zmizel. Dívky vytřeštily oči. Na místě, kde stál, byla jen čerstvá zelená tráva. Všechno bylo pryč. Dokonce i stodola a s ní zvířata, která v ní zůstala.
Memory si vyděšeně kryla ústa rukou. "Jak?" vydechla skrz prsty, zatímco Elis jen nechápavě kroutila hlavou.
Z nebe se náhle sneslo další zvíře. Dosedlo na místo, kde ještě před chvílí stálo staré stavení, a z jeho hřbetu seskočila vysoká postava. Rázně procházela po trávě a pak zařvala. Šílený zvuk rval dívkám uši. Byla tak daleko, a přesto hlas zněl jako by stála vedle nich. A pokud se tomu vážně dalo říkat hlas, pak zněl žensky. V postavě se očividně vřela krev. Hlasitě nadávala, ale tomu už nikdo schovaný za křovím nerozuměl.
"Musíme pryč," vydechla Alex vystrašeně. A všichni bezeslova kývly a opatrně se začali vzdalovat ze své pozorovatelny do hlouby lesa. Čím dále byli od světlé louky, tím víc zrychlovali. Hnal je strach. Strach z toho, co se stalo. Strach z toho, že mohli dopadnout stejně.
Dračice se okamžitě zvětšila a Alex na ní svižně vyskočila. "Leť, leť!" křičela a zvíře se vzneslo do vzduchu. Alex zapomněla dokonce i na své kamarádky tam dole. Něco jí hnalo pryč. Byl to nezměrný děs a Alex si ani nebyla tak docela jistá z čeho. Drak stoupal svižně k obloze. Pod ním se lesem řítily dvě ohromné šelmy. Dýchaly tak rychle jako nikdy předtím, u huby se jim tvořila bílá pěna, která skapávala se svistotem na jehličím posetou zem. Postava na louce zvedla hlavu. Zahlédla vychrtlé dračí tělo nořící se do mraků.
"Vypadá to, že tu byl někdo navíc," kývla směrem k podivnému kostnatému zvířeti, na kterém přiletěla. To na ní obrátilo svou křivolakou hlavu posetou ránami a hnisajícími boláky a v prázdných bílých očích se mu blýsklo. "Ty moc dobře víš, co s takovými tvory děláme," sykla a divoce se zašklebila, "Běž a najdi něco živého!"
Zvíře roztáhlo blanitá téměř průsvitná křídla, aby si je lépe složilo do prohlubní kolem vystupující páteře, která na některých místech vypadala jako přeražená, a pak se plíživým během vydalo přes louku. Brzo bylo zpátky a v tlamě svíralo kroutícího se kosa. Vyděšeně hleděl na ženu, která ho pevně chytla do ruky. Její dlouhé nehty mu sevřely tělo a palec mu lehce zlomil vaz. Tiché křupnutí a ptačí hlava bezvládně klesla. K ženě ze zadu tiše přistoupila malá dívenka.
"Ten parchant na nás připravil překvapení," promluvila žena směrem k dívce, "ale já nejsem tak hloupá, abych se nechala chytit do pasti. Navíc mám tebe zlatíčko." Usmála se a podala dívce kosáka.
Jeho černé lesklé peří dokonale kontrastovalo s bledou pletí a stejně bělostnými šaty, které dívce splývaly až ke kotníkům. Dívka se na zvířátko usmála a pohladila ho po hlavě. Kosák sebou škubl a okamžitě se probral. Lesklé černé oči mu zbělaly.
"Jdi a sleduj ty, co sledovali nás," zašeptala dívka sladce a ptáček se vznesl do vzduchu a zamířil směrem, kterým zmizela Alexina dračice.


čti dál: Sedmá kapitola - Cestujeme bez Čedoku (2)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 19. května 2013 v 15:21 | Reagovat

Ten nadpis je dobrej. XD
Ale ta ženská s tou dívenkou mně taky upřímně děsí. A, bohužel, zase mám prudu. :D To, jak Memory vyhrkla "Musíme pryč," tak tam až na jedno sloveso máš všude měkké I. Nevím, pokud počítáš ty holky, nebo i zvířata, takže tě jen upozorňuji. :D
No, a Alex asi neměla zrovna geniální nápad. XD Jsem zvědavá, co se stane, až je ten kosák najde a co je to za ženský. XP

2 MAKY.OREL MAKY.OREL | E-mail | Web | 19. května 2013 v 20:48 | Reagovat

[1]: Jo, jo - jak holky tak zvířata. Otázka je, jestli mám brát všechny jednotlivě nebo prostě zvířata... :D Ačkoli v závěru se asi dobereme k tvrdému Y - vlastně jsou tam jen samice :D  Tak já to prokonzultuju s hrdiny, jestli si připadají na Y :D

3 Babe Babe | Web | 13. července 2013 v 23:11 | Reagovat

Nebylo by lepší napsat 3 slovem?
Ta ilustrující fotka holubů je strašidelná :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama