6/ Kdo vyletí z kola ven?

11. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
"Tak dělej Memory!"
"Áááá, to nejde to okýnko je strašně malý!"
"Bodejť, když je od záchoda," zahučela Elis opírající se o stěnu domu.
"Áááá!" křik a posléze tupá rána. Vloupání k Milesovým zatím neprobíhalo příliš dobře.
"Už je tam. Tak já jdu," prohlásila Alex a vyškrábala se do okýnka, ze kterého ještě před chvílí trčel Memoryin zadek. Za ní dovnitř ladně vklouzla Elis. Dotkla se dlaždiček na podlaze tak zlehka, že ani nedupla. Memory se na ní od dveří koupelny nenávistně podívala, jakoby chtěla říct: Moc si o sobě nemysli, tohle umim taky. Konečně se dívky sešly na chodbě. "Fajn," začala Alex, "takže Elis najde ty hadry, Memory proviant a já nějakou mapu." Holky kývly a v mžiku se rozlezly po domě jako švábi - každá jiným směrem.


Alex vkročila do obýváku. Posmutněle pohlédla na prázdnou pohovku uprostřed místnosti. Bylo to divné, ještě včera tu tak pokojně seděli a teď? Potřásla hlavou a raději se vydala ke knihovně. Letmo si jí prohlédla, ale vzhledem k množství věcí v přihrádkách bylo jasné, že se do toho bude muset pustit mnohem podrobněji. Vysoké police byly plné různého materiálu od vinylu po papír. Mezi starými časopisy o vědě a technice se míhaly nové National Geographic, vedle nich byla rozličná hudba 80. let a to vše bylo obklopeno různými knihami od kuchařek po zahrádkářské příručky až k sci-fi románům. Alex se mezi tím vším podařilo objevit onen atlas světa, který tam včera Andrea vyštrachal. Ovšem z atlasu světa se obyčejný turista moc nepoučí. "Ach jo, nemá alespoň autoatlas?" bručela Alex a hrabala dál. Kupodivu nenašla žádný a tak se dala do hledání turistických map a plánků.
Mezitím se Memory nejistě dívala do velké lednice. Moc tam toho nebylo. Jako by se Milesovi připravovali na opravdové stěhování. Připadala si najednou příšerně, jako nějaký prachsprostý lupič. Zrazovala lidi, kteří jí za velice krátkou dobu přilnuli k srdci jako nejbližší příbuzní. Nervózně svírala dvířka lednice a najednou nevěděla co dál. Stroj tiše vrčel a Mem do něj tázavě zírala, jako by chtěla odpověď od křišťálové koule. Ještě dlouhou chvíli jí ovíval chlad, dokud se nerozhodla. No dobrá, ale nemáme na výběr, přemlouvala své svědomí. Ještě je tu někde ta špajzka.
Elis zatím vyprazdňovala jejich kufry a vybírala oblečení vhodné na cestu. Pracovala hrozně rychle, až jí to udivovalo, nějaká nejistota jí hnala z domu ven. U Zeda si vypůjčila batoh, taktéž prohledala i Kiry pokoj. Servítky si tedy vůbec nedělala - narozdíl od Memory. Prodírala se všemi skříněmi, které jí přišly do cesty. Potřebovala zkrátka něco menšího a skladného, co se dobře přehodí přes záda. Do chodby vletěl další prázdný ruksak. Elis vyhlédla z pokoje, ve kterém právě brouzdala, a rychle spočetla množství zavazadel. Konečně nashromáždila potřebný počet batohů. Naházela vybrané oblečení do nich a seběhla ze schodů.
Alex zběsile vytahovala jednu knihu za druhou, přesto stále nemohla najít nic kloudného. "Co je zas tohle?!" naštvala se, "Národní parky světa? Mě nezajímá, kde žije bobr usurijský!"
"To je tygr," zakroutila očima Mem, "hele něco mám, ale nevim, kolik toho bude třeba. V tom sklepě mají třeba celou kýtu…"
"A co?"
"No já pochybuju, že se mi to i s kostí povejde do toho batohu, co přinesla Elis."
"Prostě něco vemte!"
"No dobrá," pokrčila rameny Mem a odkráčela.
Alex už toho měla dost. Jak se má dostat někam do Bulharska, když ani neví, kde je teď. A co tam vůbec budou dělat? Pořádat hony na čarodějnice? Naštvaně si sedla pod knihovnu a rozhlížela se po místnosti. Působila prázdně. Všimla si, že z krbu zmizeli rodinné fotky a i spousta dalších věcí byla pryč. Buď je ukryli, nebo zničili, pomyslela si. Najednou se ozval třískot skla. Alex se vyděšeně vyřítila do chodby. Ve dveřích do špíže stála Elis s plnou náručí rozličných potravin.
"Hups."
"Elis, to byla sklenice s broskvema," zalitovala Memory.
"Vykašli se na rozlitý mlíko a poď mi to pomoct zabalit. Hele, Alex, jestli chceš něco extra, jdi si vybrat."
Alex zakoulela očima a vkročila do tmy za dveřmi. Memory jí zmáčkla skrytý vypínač a Alex s díky začala scházet ze schodů. Sklep nebyl příliš velký, ale byl dost hluboko pod zemí, alespoň to Alex tak přišlo. Bloudila beze slova mezi poloprázdnými policemi a zkoumala jejich obsah. Pod nohama měla jen udusanou zem a z cihel na stěnách byla cítit vlhkost a nesmírné stáří. Alex napadlo, že vlastně nepřemýšlela nad tím, kdy tenhle statek postavili. Každopádně to muselo být již dávno předtím, než se sem nastěhovali bývalí majitelé. Zkoumavě pohlédla na zeď. Cihly byly místy lehce nazelenalé od zatím ještě přeživších řas a mechů. Přejela prstem zkusmo po jedné z nich a náhle ucítila, že bříško prstu se propadlo do úzké drážky. Luskla a v druhé ruce se jí rozsvítil malý ohníček. Přiblížila ho ke stěně. V cihle bylo cosi vyryté. Malý kruh s vydlabaným puntíkem uprostřed, po jeho vnitřním obvodu kruhu byly vyryté 4 půlkruhy, které kolem puntíku vytvářeli jakýsi květ.


Alex přejela po cihle a pak do ní lehce zatlačila. Cihla se trochu posunula. Sklopila ruku, aby zhasla oheň. Oběma rukama teď zabrala, až cihlu odtlačila kamsi do zdi. Za ní se skrýval docela velký otvor. Alex cihlu pootočila a vytáhla ze zdi. Snažila se vyndat i ostatní okolo, ale ty pevně držela malta. Znovu luskla prsty a posvítila si do otvoru. Na jeho konci byl vidět jakýsi zaprášený předmět. Hrábla tedy do otvoru rukou, na onu věc ale nedosáhla. Znovu zhasla a ponořila do otvoru ruku až po rameno a konečně předmět zachytila a pomalu vytáhla. Celý byl obalený ve starém špinavém hadru. Alex ho odmotala a zjistila, že to co našla, je kniha. Dívka pohlédla na obálku. Byla z podivně jemné tmavé kůže a vyhlížela velice starobyle. Alex na chvíli napadlo, kolik by za ní asi dali v muzeu. Když knihu sklonila, všimla si, že na obálce se cosi zatřpytilo. Byl to téměř nenápadný nápis velice úzkého písma, který Alex nic neříkal. Na hřbetě knihy byl malý symbol. Alex čekala, že bude stejný jako na cihle, ale nebylo tomu tak. Tenhle zobrazoval cosi, co jí připomínalo oko, nad ním obočí a to malé pod ním vypadalo jako slza. Upřeně na něj hleděla a najednou oko mrklo. Alex vyděšeně knihu upustila. Ta se dopadem otevřela. Její stránky byly pokryty spoustami podivných znaků - písmo rozhodně nepatřilo mezi nějaké světově známé, jestli vůbec existovalo, a jazyk se odvodit už vůbec nedal. Alex si klekla na zem. Kromě vzdáleného hluku, který dělaly její přítelkyně, byl v domě klid a Alex jakoby čekala, co se stane. Snad chtěla, aby knize narostly nožičky a utekla…
Z jejího mlčení jí vyrušila Elis: "Hotovo! Není toho moc ani málo. Jídlo na moc dlouho asi nebude, ale to nevyřešíme líp. A vůbec s tím oblečením - vůbec nevim, kde to jako budem prát a tak…Hm, co je to?"
"Kniha," ušklíbla se příchozí Memory odvetně.
Elis pěkně zhořkl úsměv: "Fajn a jinak?"
"Via libris se tu píše," odvětila Alex.
"To by mělo znamenat něco jako Kniha cest, je to z latiny," přeložila nadpis obálky hbitě Memory.
"Co?", zkřivila obličej Elis, "hledaly jsme snad mapu ne?"
Alex nalistovala, cosi jako úvodní stranu a mluvila dál jako by ty dvě neslyšela: "Je stvořená k tomu, aby pomohla lidem nalézti cestu, cestu, kterou mají se vydati, cestu, která dovede je k cíli. A jen ten, kterýž v ní dokáže číst, jí může používati. A je vidmo, že ty to dokážeš, proto právě tobě odhalím tajemství. Tajemství téžto knihy. Čti tedy, abys věděl, jak svou cestu najísti…"
"Alex, co to meleš?" vybafla Elis.
"Čtu," odpověděla klidně.
"Jakže? To, co si řekla, je tam napsané," vydechla Memory.
"Jo."
"Ale jestli v ní teda umíš číst…"
"Čti dál sakra!" vyjekla Elis a svezla se k Alex na zem a přilepila oči ke knize. Memory se k nim bez otálení přidala.
"Tato kniha zná všechny cesty. Nemysli však člověče, že jest to prostá mapa. Chceš-li cestu najísti, pomysli na její cíl. Cesta bez cíle jest toulkou. Tato kniha zná jen cesty! Pamatuj na to. A ať už bude cíl jakýkoli, pak věz, že tato kniha zná jen místa. To co dýše a chodí, jest jí zapovězeno. Najde jen věci života od matky přírody pozbylé. Věz též, že místa zůstávají, jen jejich tvář se mění. Kniha nikdy nelže a vždy ukáže, co hledáš. Pak neděs se tedy, když to, co uzříš, bude snad jiné, než jaké si to pamatuješ."
"To je nám ovšem momentálně k ničemu, ne? Nevíme, kam jdeme. Neznáme náš cíl, tak nás tam kniha nemůže dovézt," odvětila Memory.
"Bylo by to příliš snadné, kdyby ta kniha našla hned naše rodiče nebo tak," povzdechla si Elis.
"Život nebývá jednoduchý," zamručela Alex, "tak tedy, pro knihu je důležitá každá myšlenka, tvoje city, vzpomínky - to vše tvoří společně obraz místa. A ještě něco, co věděti musíš - kniha sic beze jmen obejde se, ale rozumí jim. Ať už snad lidový, zeměpisecký či jen tebou přezdívaný, věz, že knize to nevadí neb zná všechny. Ač sama o sobě jména nikdy nestačí. Na to také pamatuj. Myslím, že jest to všechny rady, jaké ti můžu na cestu dát. Ať už jsi kýmkoli, odkudkoli, jedno v jaký čas a jaký prostor zemský - pokud čteš tyto řádky, kniha ti pomůže. Ona ví, že jsi správný člověk a jinému než správnému se nesvěří."
"To je vše?"
"Vypadá to, že jo, Elis."
"No je ale pravda, že se nám to bude hodit, až budeme teda nějaký cíl znát", poznamenala Memory.
"Jo, ale jak to ty cíle vlastně hledá? To nějak nechápu," odvětila Elis.
"Musíme to vyzkoušet," řekla Alex, "Tak dejme tomu, že chci do… Paříže? Ne tam jsem nikdy nebyla, třeba to nepoznám. Tak prostě… k nám do kláštera!"
Vybavila si tedy klášter. Ty šedé zdi z omšelých kamenů, dlouhé chodby a stará vitrážová okna v kaplích, velkou bránu, všechny stromy kolem ní… natáhla ruku před knihu. Ta v sobě náhle sama od sebe začala listovat. Dívka stále držela v mysli obraz toho místa, kde tak dlouho žila. Stránky se převraceli jako o překot, až se konečně zastavily. Alex cítila, že ztrácí pojem o realitě. Svět se zastavil a ona padala kamsi tmou. Matné světlo rozjasňovalo její okolí a náhle viděla knihu přímo před očima. Byla zavřená. Držela jí pevně v rukou a dívala se na její hřbet. Pohlédla na symbol na jeho vrchu. Byl z dokonale vybroušeného drahého kamení a působil podivně živý. V oku jakoby se náhle rozžehl malý plamínek, slza stekla po hřbetě dolů a obočí se vlnilo jako listy ve větru. Oko mrklo. Náhle se vše dalo do pohybu. Alex byla najednou zpátky ve sklepě, ze kterého vylétla jako šíp, proletěla dveřmi a v obrovské rychlosti se řítila krajinou. Některá místa na cestě jasně zářila jako jakési záchytné body. Alex je bleskově míjela, dál svištěla oblohou, až se vše náhle zastavilo. Byla před vraty kláštera. Alexin pohled spočinul na té ohromné stavbě. Ta zazářila jako hvězda a vše najednou zmizelo. Alex otevřela oči. Bylo to snadnější, než čekala.


"Alex? Si v pořádku?" uslyšela ustaranou Memory.
"Takže takhle to funguje."
"Jak?"
"Dělá to přesně to, co by mělo, ukáže ti to cestu."
"To není moc konkrétní vysvětlení," ušklíbla se Elis.
"Je to jako bys tu cestu absolvovala. Letíš od začátku až dokonce a přitom ti to ukazuje důležité body na cestě, které budou držet tvůj směr a pak hop a si tam. Uvidíš to místo a najednou všechno zmizí."
"Takže ty vidíš přesnou trasu, kterou se máme vydat?" ujasnila si to Memory.
"Jo, je to trochu jako vidět budoucnost nebo tak... teda, vážně jenom jako."
"Víte co, myslím, že bychom si měly nějaký cíl stanovit. Třeba nějaký město. Ta kniha by nám pak cestu do Bulharska našla sama," navrhla Memory.
"Ne, to je zbytečný. Cesta do Bulharska bude hračka, ale musíme jí naplánovat sami. Jedině tak jí absolvujeme bez problémů. Budeme přesně vědět, kudy putujeme a co nás čeká. Takhle je to i tak trochu překvápko," namítla Alex.
"Prosimtě, jak tu cestu chceš plánovat, když na to nemáme čas. Tohle nám ulehčí práci," protestovala Elis.
"No ale rozhodně se shodneme, že tahle věc jde s námi ne?" odvětila Alex.
"Jo!"
"Fajn takže všechno máme a můžem vyrazit."
"A co ta mapa?" ozvala se Memory.
"Mám."
"A kde?"
"Tady," odpověděla stručně Alex a zaťukala na knihu, "Tak jo, to byl vtip, dejte mi minutku."
"Co? Myslela jsem, že jsi jí našla."
"Jediné, co jsem našla, je tohle. Někde je tam ten atlas."
"To byl školní atlas! Co tam chceš najít?!"
"Hele klídek, zatím by nám to mělo stačit, potom někde něco čornem," mávla rukou Elis.
"Co?" vybafla Memory, "Ty chceš krást!"
"No jestli nebudem krást, tak pojdem. Toho jídla tolik není a vůbec…"
"Já krást nebudu! Když něco chci, koupím si to!"
"No řekla bych, že si to časem ještě rozmyslíš. Jelikož jestli o tom nevíš, tak peníze jaksi nikdo nemáme. Bývalí nájemníci si vzali pokladničky asi sebou, jelikož jsem tu nikde nenašla ani libru."
Alex odkráčela ze sklepa zpět ke knihovně: "Tady je to. Není to nejhorší."
"Jo, to jo. Ovšem jak se chceš dostat přes takový místa jako kanál La Manche, to mi není moc jasný. Nehledě na to, že lidi jsou dneska všude. Ohromná kočka a ten náš "pes Baskervillský" nejsou příliš nenápadný. Zvlášť když nemůžou lítat," odvětila Elis.
"No, to je pravda, ale nějak to zvládnout musíme. Potřebujeme se dostat na starý kontinent," řekla Memory.
"No asi takhle - můj drak vás všechny asi neunese. Takže jediná možnost, jak se přes ten průliv dostat, je Eurotunel nebo trajekt."
"A co soukromá letecká doprava? Když chceme letět, tak poletíme," namítla Elis.
"No, to je fajn nápad, ale jak asi?" ušklíbla se Memory, "Nemáme pas, občanku ani nic podobného. Stručně řečeno, myslím, že nejsme ani hlášené na matrice. Nikam nás takhle nepustí a do letadla už vůbec ne. Nemluvě o tom, že nemáme ani vindru, Elis, jak si správně podotkla. A naše zvířata taky schováme dost blbě."
"A já říkám, uvidíme na místě," odvětila Alex.
"Co chceš dělat?" otázala se Elis.
"Dostat se do Londýna - na Heathrow. Odtamtud můžem do Bulharska klidně přímým spojem."
"To je šílenost. Říkám, že do letadla se nedostanem!" kroutila Memory hlavou.
"Do nákladového prostoru propašujem všechno," namítla Alex.
"Ale vždyť to kontrolujou rentgenem a tak," odvětila Elis, "to fakt asi nepude."
"Já říkám, uvidíme v cíli," opáčila Alex, "Tak co, jdete do toho?"
"No, zkazit tim snad nic nemůžem," zamručela Elis.
"No, tak dobrá," rozhodila Mem bezradně ruce.


čti dál: Sedmá kapitola - Cestujeme bez Čedoku (1)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Počítadlo: 6. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 12. května 2013 v 10:54 | Reagovat

Nechci být pruda (:D) ale na začátku máš Konečně se dívky sešl. Nemělo by tam být sešlY? :D A "Jo, to jo. Ovšem jak se chceš dostat přes takový místa jako kanálLa Manche" nemáš ta mezeru mezi kanál a La Manche. :D
Přestanu prudit, a raději napíšu něco příjemného. Tak, ta kniha je hodně zajímavá a jak vidno, tak i neobyčejná. Překvapivě. Musím říct, že nemám nejmenší tušení, jak je chceš dostat do Londýna a pak do Bulharska. Tož, to bude ještě... ne, nebudu se opakovat. Prostě, bude to neobyčejné. :D
Docela mě rozesmálo to, jak tam Alex hledala tu mapu, a místo toho našla Národní parky. XD Bobr usurijský... XP

2 MAKY.OREL MAKY.OREL | E-mail | Web | 12. května 2013 v 14:28 | Reagovat

[1]: V pohodě :D Jsem ráda, že moji čtenáři používají hlavu na místech, kde moje už selhává. Moc děkuju za korekce! A vskutku to bude ještě pořádně zajímavá a divoká jízda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama