5/ Život v rodinném kruhu (2)

4. května 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
"Tak děcka," otočil se Andreas, "Co potřebujete?"
"Ty tři se domnívají, že si znal jejich rodiče," shrnula to Kira.
"No to jsme znali a dobře," řekla Jessica. Tváře dívek se okamžitě rozjasnily.
"Ježiš, na to jsem včera nějak zapomněl, pardon," omlouval se Andreas, když viděl jejich omámené obličeje, "Tak s kym začnem? No tak třeba s panem Správným, to je tady Memoryiin táta. No příště si budu muset některý věci psát na čelo."
"Správným?" šklebila se Elis a neměla daleko ke smíchu, za což ji Memory odměnila pekelně zlým pohledem.
"No jo," kývl Andreas. "Já mu tak říkám poslední dobou. Jak se k tomu zpětně vracím, tak mi dochází, jaký to byl vlastně člověk. On si zkrátka potrpěl, aby jaksi... jak to říct, všechno bylo podle etického kodexu. To se ve světě kouzelníků ovšem dělá dost těžko."
"Takže?" ozvala se Memory nedočkavě, "Co dál?"
"Jo, tak je to snad ještě tvůj otec…"
"Jak snad ještě?"
"No co já vim, kde je?! Myslel jsem, že na tenhle fakt jsme vás už upozornili."
"Kroť se," napomenula ho žena.


"Hmm, takže jak začít? No byl to odmalička můj nejlepší kamarád. Fakt! Bydleli jsme tenkrát ještě na předměstí Londýna tam za tím tam… to vy vlastně neznáte. Byl to fajn kluk, tedy dokud se náhodou nezjistilo, že se narodil jako vlkodlak. Podotýkám, narodil. Bylo to celý takový hodně blbý tedy nešťastný - to je asi lepší slovo. Nikdo nebyl schopný říct, jak k tomu došlo. Pokud je nějaká nebrobádaná krajina kouzelnického vědění, je to vtělování zvířecích duší do lidského těla." Andreas posmutněle pokrčil rameny a na chvíli se odmlčel.
"Bylo to někdy jako by bral drogy. Byl prostě mimo. Byly období, kdy se ani nepostavil na nohy - chvílemi z něj byl naprostý lazar. Nejdřív byl na všechny naštvanej. To ho pak přešlo a čím byl starší, začínal být … nevim, jestli mám říct horší, každopádně se z něj stal sluha lidu. Asi měl pocit, že když on musí trpět, tak všichni ostatní se nutně musí mít lépe a on se o to postará. Všem pomohl, co kdo řekl, to pro něj udělal. No prostě vlastnost jaká v dnešní době zabíjí. Na všechny byl milý, hodný... Nakonec byl u ženských oblíbenější než největší borci a prachatí floutkové té doby, protože on měl charakter a byl pozorný, staral se o sebe alespoň v míře, protože byl odmalička veden ke slušnému životu a hygieně. Ideální partie. Byl to takový ten případ životem zničených hrdinů, kteří hledají osudovou lásku. No na to se dneska chytí každá, co si budem povídat."
Jeho žena souhlasně zakývala.
"Hele? Co je?"
"No máš pravdu," kývla Jessica.
"No tak co tady děláš? Utíkej si za ním. Šup!"
"Ty si prdlej," rozesmála se. "Náhodou je už dávno a taky šťastně zadaný."
"Jo, ale jsem trochu předběh s tou jeho kariérou Don Juana na vlčí noze, co? Tak zpět. Pak jsme šli do školy, myslím kouzelnický školy - to jsme pořád ještě jakž takž drželi pospolu. Tady v Anglii je to tak, že v 11 letech za sebou máme polovinu základního vzdělání - umíme číst, psát, počítat atd. Povinné vzdělání tu totiž končí až v 16 letech. Ale kdybyste byli středoevropští kouzelníci, tak máme za sebou 5. třídu a jdete jakoby na osmiletý gympl. Je to skvěle vymakaný! Akorát v některých zemích je to jinak. Ono to školství je rozličné."
"Takže zase něco už objevenýho?" napadlo Alex. Memory se na ní nevraživě podívala. Byla na ní vidět výčitka, jak se Alex vůbec opovažuje přerušovat referát o jejím otci?!
"Jo přesně tak, tohle se v literatuře hojně rozebírá. Prostě vám příjde domů taký ten hezký dopis nebo tak něco a jste přijati. Kouzelníky, jak jsem říkal, eliminují ty správní střediska a informace o nich se pak dostávají na jednotlivé školy. Je neuvěřitelné, že je tenhle systém naprosto bezchybný. No a tak chodíte do kouzelnické školy, protože tam vlastně skoro musíte nastoupit, a ta zároveň posílá vaší rodině údaje o studiu kouzel a falešné údaje, co se normální výuky týče. Jednou za rok se z toho "normálního" dělají testy a z těch se vám pak napíše falešné vysvědčení, které máte doma pro případ, že přispěchá nějaký městský úředník a bude ho to zajímat. Tady v Británii se školní docházka sleduje velice ostře, nemyslete si! No a když školu dochodíte, dostanete dvě maturity nebo jak to nazvat - kouzelnickou a falešnou pro zbytek světa. To je taky důvod, proč tolik lidí nespočítá kvadratické rovnice."
"Chcete říct, že kouzelníka poznáme podle toho, že vynechal nějakou část učiva?" zvedla Memory obočí.
"No jasně. Každý blbec si z gymplu něco pamatuje, jen kouzelníci ne. Až budete v nouzi, zkuste to," ušklíbl se Andreas, "No nic, zpět k tématu. Takže jsme šli do školy a pan Správný se tam časem poznal s tvým fotříkem Elis, Quentinem Falsem," prohlásil Andreas s jistou antipatií, "Byl to hoch z dobré rodiny, můj táta se dokonce znal s jeho otcem, ačkoli u Falsů to nebylo nic výjimečného. Hugo Fals byl totiž jeden ze starých dobrých kouzelnických mistrů magie. Učil po starém, a tak ho ani táta nikdy nezlanařil, aby učil na jeho škole.
Jenže učitelský synek se nějak vymkl kontrole. Spousta lidí ho mohla nesnášet, ale díky tomu všemu, co byl, se po nějaké době stal vlastně nedotknutelným pánem studenstva. Byl to on, za kým se otáčely holky. Ten frajer, co všechno zná, všechno ví, má peníze a nebojí se je vydat za věci, který jsou mu zakázaný. Hlavně cigarety a alkohol… Ale vyloupl se z něj nadaný kouzelník. Hrdý, silný ale vznětlivý. Tak jako tak já jsem nechtěl svýho nejlepšího kamaráda ztratit, ať už se měl dát do kupy s kýmkoli, ale táta mi prostě nakázal, že se musím chovat, jako bych neexistoval. Takže se ke mně pak takhle začali chovat i druzí.
No on táta byl totiž zakladatel školy, do které jsem chodil. Měla příšerně dlouhý název - Schola ars magica Britannicus. Když to přeložím, znamená to Škola kouzel Británie. Je to z latiny. Z ní to pak vznešeněji," zašklebil se zhnuseně Andreas. "Dělám si z táty doteď srandu, že je jak ten Masaryk. Velký učitel národů, co chce rozsévat po světě inteligenci a dobro. Hehe. Ale je to tak. Směju se mu, ale ve skutečnosti je to právě tohle, co mě na něm tak fascinuje. No a víte, že jsem měl na škole dokonce falešnou identitu?"
"Jo, to už víme," opáčila Elis a kývla k Zedovi.


"Jo, no, tak to víte, táta mi dal jiné příjmení, aby mě ochránil od těch, kdo by mohli nabýt dojmu, že mám protekci. Tady v Anglii jsou lidi hrozný potvory. Chtěl jsem se přestěhovat do Český Republiky, tam si kouzelníci žijou v klídku a úřady je neřeší ani za mák. To spíš oni musí kontrolovat úřady, jestli jim nenapsali něco blbě. Ale situace mi v tomhle plánu zabránila…" zavzpomínal posmutněle Andreas a trochu se zasnil jako by se už radši viděl někde úplně jinde.
"No a tati, děda ještě žije?" zeptal se opatrně jeho syn.
"Ehm, no… To nevim tak úplně jistě, Zede. Já jsem se kdysi rozešel úplně se všemi, takže dneska nevim o nikom nic. Ale byla to výhoda, myslím, že žiju o dost klidněji než oni. Víte, jsem rebel, ale ne cvok." Ušklíbl se a zahleděl se zálibně na obzor.
"Rebel? Proti čemu vlastně bojujete?" ozvala se Elis.
"Každá fantasy je založená na konfliktu dobra a zla," odvětil Andreas, "My to máme podobné, ale přece jiné. Trvá to už nespočet let. Boj dobra se zlem je tu odjakživa, ale boj černé magie s bílou tu není tak dlouho, ale je to, jak říkám, dost. Vyprávěla mi o tom moje teta kdysi takovou hezkou pohádku. Že prý byli dva bratři - jak typické - ti studovali kouzla, hrabali se v magii černější než uhelná sloj a probádávali svět kouzel celý bez výjimek. Jenže to prý zaujalo ďábla a rozhodl se, že bratry získá pro práci ve službách zla. Bratři odmítali, ale nakonec jeden z nich podlehl - ten starší prý. Stal se z něj ďáběl. Jenže ten mladší to tak nechtěl nechat. Poprosil vyšší mocnosti, aby stal se andělem a mohl tak svého bratra zastavit. Od té doby tito bratři svádí souboj o to, kdo je lepší kouzelník. Jestli ten, kdo věří v sebe, nebo ten, kdo věří ve zlo. Je to něco jako budhismus. A od té doby se prý kouzelníci začali dělit na ty špatné a dobré."
"Co se stalo s těmi bratry?"
"Ježíš, Memory, to je tak dávno, že si to nikdo nepamatuje, navíc je to jen legenda," kroutil hlavou Andreas a zamyšleně dodal, "Pak že dneska se neklade důraz na rodinu - všude samý příbuzný."
"Tohle je ale přece něco úplně jiného," namítla jeho žena a se skloněnou hlavou se zamračeným výrazem hleděla mezi stébla zelené trávy pod nohama.
"Jo, to jo no. Ale abych vám ten konflikt přiblížil z hlediska dnešní doby. Jsou tu pořád dvě síly dobra a zla. A ty spolu soupeří. Jenže před nedávnem to nabralo obrátek. Černí začali posilovat nabyté pozice, vzniklo spoustu nových odnoží, víc lidí se k nim přidávalo. Stali se vlastně právoplatnými členy společnosti, už se s nimi muselo počítat, protože byli všude. Těžko říct jestli tušili nebo věděli, že se něco děje. Ale pořád ještě neví o vás. Žádná věštba, proroctví, kecy senzibilů ani klepy nebo něco podobného. A to je vaše plus, které musíte co nejrychleji a nejlépe využít!"
"A co se tedy tenkrát stalo, že jste se všichni odloučili?" přerušila Alex Andreasův výklad o jejich nehezkém osudu.
"No, já myslím, že právě to, že jste se narodili, protože přesně v tu dobu vypukly novodobé hony na čarodějnice a čaroděje. Už to nebylo jen o slovním zápolení a kdo byl jen trochu kladná postava děje, přišel o hlavu nebo utekl, ale už se nemohl zákonitě vrátit. Ono to tak nevypadalo, ale za zády běžných lidí tiše umírali kouzelníci. Jeden po druhé mizeli a zlo si začalo vydupávat cestičku k moci, začalo si svět rozdělovat na vlastní správní oblasti a udělilo si právo zabíjet všechny, co půjdou otevřeně proti proudu. Víte, pár let po tom, co jsem vychodil školu, se, dá se říct, ještě nic nedělo, ale pak začala skutečná jatka. Na všech frontách se tvrdě bojovalo - o území, o moc nad ním. Společnost těch, kdo stáli za Bílými, nabyla v té době největšího rozkvětu a zároveň největšího pádu."
"Kouzelníci chtěli vyřešit ten spor, co tu byl, jednou pro vždy," pokračovala Jessica, "jenže se to nepovedlo. Nevyhrál vlastně nikdo, jen spoustu lidí zemřelo, spoustu zmizelo, společnost se téměř úplně rozpadla a i na straně Černých došlo k mnoha změnám ve vedení, ale co si troufám tvrdit, i filozofii věci. Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. A potom bylo dlouho ticho, což bylo dobře pro vás. Teď se to všechno, co se ve své době nikdy nevyřešilo, ale zase vrací zpět."
"Problémy jsou vždycky jako bumerang," zamručel Andreas.
"A proč se vlastně kouzelníci takhle kastují na dobré a zlé? To neexistuje něco jako neutralita nebo co?" kroutila hlavou Elis. Ona sama nenáviděla, když si musela vybrat ze dvou možností, z nichž ani jedna nebyla úplně v pořádku.
"Neutralita se počítá k dobru, kdo je neutrální, ten nikomu neškodí. Víš, když vyjdeš školu, tak pokud si v něčem opravdu dobrá, tak je dost možný, že dostaneš nabídku od temné strany, zda se k nim nepřidáš. Když řekneš ne, dopadneš jak cíle KGB, budeš sledovaná, kam se hneš, pokud to v tvém případě uznají za vhodné, a jestli se dáš k Bílým a oni to zjistí, si ty i tvoje rodina označena za nepřítele a budeš zlikvidována. Ale ono se vždycky najde pár šílenců, co chtějí ovládnout svět, že. Ti se pak stávají přívrženci černé magie. Tohle nabídkaření je ale záležitostí blízké minulosti. Kdysi to tak nebylo. Ti, co chtěli do klubu, si museli dojít a požádat."
"To je jako sekta ne?" zvedla Elis znechuceně ret.
"To je sekta, Elis. A my jsme vlastně taky. Ani o nás lidé venku vůbec neví. Kdo není členem, tak nemá tušení, že existujeme. Jsme taková neorganizovaná skupina bez oficiálního velení, ale nebývalo to tak. Pamatuju jako kluk časy, kdy se všichni Bílí scházeli u nás doma, páč táta je měl rád a my měli velký dům. Ale potom všem, když se začalo skutečně bojovat…
Víte, jak byli naši členi časem tlačeni do kouta, tak ti slabší mizeli a následně umírali a ti silnější se dál k magii hlásili a nakonec prchali. A jak tak prchali, v exilu dali dohromady pár skupinek, které nazvali Bílí bojovníci. A ti ať už na vlastní triko po skupinách bojují proti černé magii. Je to taková alternativa staré společnosti Bílá magie, která vznikla kdysi dávno v době, kdy byl můj táta ještě mladík. Měla několik málo členů, kteří prý byli v té době nejsilnějšími kouzelníky světa. A měla za úkol udržovat světový mír. Bylo to ještě v té době, kdy Černí byli jen nepatrným zlomkem společnosti a žili v ústraní.
Nikdo neví, kdo do té společnosti dobrodinců tenkrát patřil, ale ví se, že existovala a o tom, co dělala, jsou písemné záznamy ve starých knihách. Tak jsme se po nich rozhodli trochu opičit na počest jejich dobrého jména a skutků."
"To je celý divný. Nemáte už vedení ani jste nikdy neměli vůdce vůdce, jste roztroušený po světě a ani nevíte kde vlastně. Jediné, co vás spojuje, je boj proti zlu."
"Přesně tak, je to něco jako ty holky od Avonu, co prodávaj kosmetiku. Taky jich je hromada, jsou roztroušený všude, ale navzájem o sobě nevědí, ale prostě prodávají kosmetiku a jediné, co je spojuje, je firemní delegátka."
"Stejně mi to příde jako blbost. Nás nikdy žádný zlo neohrožovalo, tak co najednou blbnete s tim, že jsme na prahu smrti a kolem nás bojují stovky lidí o život?" naštval se Zed.
"Je to tak a jestli tu zůstanem déle, tak to pocítíme na vlastní kůži," odvětil Andreas, "A já bych nerad dopadl jako... no."
"Jako kdo?"
"No… Třeba jako Alexin táta. Je jeden z těch, co jsou Černými hledáni nejintenzivněji, ale co vím, ještě ho nenašli. A co nevím, kde je. To nevím o žádném z vašich rodičů. Zkrátím to…"
"NE!" vyštěkla Alex, "Nejdřív chci vědět něco o mym tátovi."
"Nemáme čas."
"Tak si ho udělejte."


Andreas chvíli přemýšlel. "Tak fajn, máš dvě minuty. Je to člověk, o kterém nikdo neví, co si myslet. Já říkám, že hraje na správnou stranu. Tenhle chlap v zásadě nelže, nežertuje a neni blbec. Je to jeden z těch, co bojují do poslední kapky krve. Nikdo mu nevěří, ale jestli získáš jeho důvěru, poznáš člověka, jaký už se podruhé nenarodí. A až ho uvidíš, asi se lekneš. Fajn, nemám čas se dneska vykecávat, omlouvám se za všechno, co jsem vám měl říct a neřekl."
"Vy někam jedete?" otázala se Elis.
"Letím. Pardon holky, jste fajn, ale já mám momentálně problém. Všechno dobro je teď na okraji útesu a bohužel je na vás, jestli spadne nebo shodí zlo, které ho tam dostalo."
"Na nás?!" obořila se na něj Elis, "Jak jako?!"
"Musíte najít členy Bílé magie."
"Cože? Podle toho, co jste říkal, musí být dávno pod drnem!" štěkla Memory.
"Někdo říká, že nejsou."
"Kdo?"
"Tajný zdroj."
"Jste cvok!"
"Cvok, co má strach, protože mu hoří koudel zadku. Počítám, že do dvou hodin tu budou černoušci a já potřebuju trochu náskok. Všechny stopy jsme zahladili. Nenajdou vás ani mě, pokud to vyjde."
"Co?"
"V domě je bomba, kouzelnická bomba, sepne se za dvě hodiny přesně. Pak stačí, aby někdo přišel dost blízko a zbyde z něj mastnej flek. Takže fajn, to jsem vám řekl, takže teď už chybí poslední drobnost…"
"Co bude s náma?!" zhrozila se Alex.
"Musíte utéct, co jiného? A teď mě nechte pracovat, mám pro vás překvápko," mrkl spiklenecky Andreas a sundal si košili. Z jeho zad najednou vyrazila dvě ohromná bílá křídla. Nádherné jemné peří lehce vlálo, zatímco letky pevně odolávaly větru z planiny.
"Tak proto! Proto věříte andělům!" vykřikla Alex, "Protože jste to vy!"
Jessica se usmála. I jí ze zad vyrostla křídla tentokrát lehce modré barvy. Totéž Zedovi i Kiře.
"Vaše cesta bude dlouhá a plná nástrah. Zlo číhá všude, naprosto všude, a proto vám dáme zbraně. Zbraně posvěcené anděly."
Andreas natáhl ruku do vzduchu a objevil se mu v ní luk. "Memory, to je tvoje."
Podal jí luk i s toulcem nádherných jako břitva ostrých šípů. Memory lehce zatáhla za tětivu. Byla pevná, přesto pružná, vypadala jako vytesaná ze stříbra. Toulec s šípy měl krásné rytiny s divokými zvířaty po celé délce a i luk byl plný výjevů z přírody.
"Naučí tě sám mířit i střílet a co se šípů týče, neubývají. K čemu by ti to taky bylo, kdybys střely musela vytahovat z nepřátelské hrudi." Memory se při tom slově pořádně ošila, horší představa už pro ni asi neexistovala.
Další předmět, který se Andreasovi zjevil v ruce, byla dřevěná hůl.
"Vím, že to vypadá jako obyčejný kus dřeva, ale je kouzelný," ušklíbl se a podal hůl Elis.
Nahoře měla vyřezanou širokou ostrou špičku a směrem dolů se dřevo zužovalo do další špice. Doufám, že se na tom dají alespoň opékat buřty, pomyslela si Elis. Zabodla hůl do země a děkovně kývla. Do třetice Andreas zhmotnil katanu. Krásný starý asijský meč s pouzdrem též nádherně zdobeným jako luk.
"Alex, tvoje katana. Je pro boj v otevřených prostorách, ale kdo ví, kde jí nakonec vytáhneš."
Alex ji vzala do ruky, byla lehká jako pírko a působila tak zvláštně křehce. Přepásala si ji kolem sebe.
"Vaše zbraně můžete kdykoli nechat zmizet a kdykoli zpět vyvolat - jsou jako vaše druhá duše," řekl Andreas. Dívky jako na povel pustily své dárky do vzduchu a ty se před jejich fascinovanými obličeji rozplynuly stejně, jako se zhmotnily.
"Dobrá," pokývl Andreas, "víc vám teď nepomůžeme. Ale přeci umíte myšlenkovou komunikaci, takže se s námi můžete spojit. Varuji vás ale, pokud vaší mysl bude někdo sledovat a bude dost šikovný, vystopuje i nás."
"Používejte zatím tuto schopnost co nejméně," upřesnila Jessica, "A teď už běžte."
"Ale kam máme jít?" zeptala se Memory.
"Tam kam vás povedou srdce, ta nikdy nelžou."
"Ale tohle není americkej film," křikla Elis.
"Nebojte, brzo se dílem náhody určitě sejdeme."
"Ale…"
Čtyři andělé bez dalšího otálení vyletěli do vzduchu a zmizeli v oblacích. Dívky omráčeně stály na místě. Do ticha se ozývalo jen spokojené přežvykování stádečka zvířat pasoucího se opodál na louce poseté podzimním kvítím.
Konečně se Memory probrala, "Říkali, že bychom měli jít. Ale kam?"
"To sice říkali, ale já jsem ten poslední, komu by se někam chtělo!" vybafla už pěkně vytočená Elis.
"Měli bychom si zrekapitulovat, co víme," navrhla Alex.
"Není co rekapitulovat! Protože nevíme nic," rozhodila ruce už pěkně dopálená Elis.
"Blbost, Elis!"
"Přinejmenším nevíme nic o tom, co teď," povzdechla si Mem.
"No dobrá, říkali, že máme jít za srdcem ne?" promluvila Alex. "Takže," odvětila a otočila se čelem vzad, kde ve vzduchu poletoval její drak ve zmenšené podobě, "nasedneme na naše miláčky a uvidíme."
"Jo, to jo, to uvidíme - krásnou anglickou krajinu."
"Elis, no tak. Co třeba kdybychom se zkusily řídit rozumem," navrhla Memory, "Co myslíte, máme sehnat Bílé bojovníky, no tak kde asi budou?"
"Sedí někde v chatrči a kují plány na zničení Černejch," pokrčila Elis rameny.
"To jsme si moc nepomohly," unaveně odvětila Mem.
"Tak já navrhuju východní Evropu," řekla Elis po chvíli úvah.
"Co to meleš?" vypadlo z Alex.
"Východní Evropa je plná mýtů o čarodějnicích a upírech a bůh ví čem všem," kývla Memory souhlasně.
"Jo, přesně, a kde byl Van Helsing, co? Ve východní Evropě!" horlivě přitakávala Elis, "Tam musí být kouzel a magie hafo!"
"Jo, ale je tam taky pěkně hnusně. Nemůžeme jet třeba do středomoří? Něco mi říká, že tam je kouzelníků víc," odfrkla si Alex.
"Ale prosimtě, ty si zase zeměpisec," kroutila hlavou Memory, "Třeba Bulharsko je ve východní Evropě a lidi tam jezdí na dovolenou se opalovat."
"Vážně?" podivila se Elis, "Ve Van Helsingovi na tom byli podstatně hůř…"
"No tak jdeme," rozmáchla ruce Alex, která se očividně podvolila většině.
"… zatěžkat hřbety našich zvířátek," štípla si Elis, "ale já nic, já muzikant."
"Ty kouzelník," opravila ji Mem, "tak už nasedej."
"Jo, mimochodem, jak to chcete udělat, aby nás nikdo neviděl?" napadlo Alex.
Všichni se na sebe tázavě podívali.
"O.k., vracíme se k Milesům pro mapu Evropy."
"Šmarjá a jídlo musíme vzít!" zděsila se Memory.
"A co oblečení?" přidala se Elis.
"Sakra… jenže oni nejsou doma," rozpomněla se Alex.


čti dál: Šestá kapitola - Kdo vyletí z kola ven?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Počítadlo: 5. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | 7. května 2013 v 15:37 | Reagovat

Vzhůru do východní Evropy! :)
To je od Andrease hezké, že je tu nechal, a sám si poletěl se svou rodinkou bůhví kam. ALE! Ale, aspoň tam bude trochu vzrůšo, až budou hledat Arieláky. To bude sranda. Doufám. :D

2 Babe Babe | Web | 13. července 2013 v 22:17 | Reagovat

*Memoryiin
*nebrobádaná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama