5/ Život v rodinném kruhu (1)

27. dubna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Ráno byly dívky veselejší. Ze včerejška se vyspaly a nakonec proč si hned po ránu kazit náladu? Seběhly schody a nakoukly do kuchyně.
"Ahoj holky! Říkala jsem si, že vás půjdu vzbudit a koukám, že už nemusím," usmívala se na ně Jessica od kuchyňské linky, "Dáte si mléko nebo čaj?"
"Čaj," odvětily sborově. Zdravé stravě zatím moc nepřivykly.
"To pečivo je čerstvé. Andreas pro něj ráno jezdí a nože tam někde budou, jestli potřebujete."
Ze schodů přišli i Zed s Kirou.
"Dobré ráno děti."
"Ahoj mami. Čau holky."
"Táta už je pryč?" otázal se Zed.
"Jako bys ho neznal. Ten by o víkendu nejradši jen pracoval a vstával v pět," vzdychla Jessica a položila na stůl hrnky s čajem.
"A vy máte nějaká hospodářská zvířata?" zajímala se Memory. "Já jen že máte venku tu stodolu."
"No máme - krávu, kozy, ovce… koně. Taky králíky, morčata a já mám nahoře ještě krysu, leguána mi nedovolili. A chodí sem taková kočka… velká," odříkal Zed postupně vše, na co si vzpomněl.
"Psy nemáte?"
"Ne. Táta tvrdí, že je nepotřebujem," pokrčil rameny Zed a zakousl se do topinky.
"Což v praxi znamená, že ty zvířata z pastvy musíme nahánět my," odvětila Kira.
"Jé a jak to děláte? Honák, to musí být zajímavá práce?" dychtivě se vyptávala Mem dál.
"No po dvou možná, ale když máš čtyři nohy a slintáš, tak teda nic moc," kousavě poznamenal Zed a Memory vykulila oči.


"Andreas je cvičí v kouzlení," objasnila to Jessica, "Nechá je, aby se proměnili ve psy, a pak naháněli stádo."
"Alespoň, že nám ještě nezačal určovat, v jaké plemeno se máme proměnit," zabručela Kira.
"Ale no tak, táta to myslí dobře, chce, abyste trochu trénovali no," snažila se jednání svého manžela ospravedlnit Jessica.
"Já osobně bych se radši měnil v klokana a sváděl s ním pěstní souboje," opáčil Zed.
"No, víte co? Mohli byste tady holky po snídani trochu provést po okolí. Prospěje vám to všem. A alespoň nebudete celý den sedět u počítače. Nehledě na to, že vám to táta pořád zakazuje."
"To ale jenom proto, aby si tam pak mohl stahovat filmy," ušklíbl se Zed. Jessica zakroutila hlavou a odešla ven.
"No tak kam pudem?" odvětila Kira.
"Vim já, co třeba do lesa a tak. Co?" Holky bezeslova kývly.
"Hmm, tak fajn."

Andreas v tichosti vešel do své ordinace. Klíče nechal v zámku a dveře otevřené. Celá místnost již byla po týdnu stěhování téměř prázdná. Všechno veterinární náčiní včetně kovového stolu na vyšetření udal mladšímu kolegovi ve městě. Zařizoval ordinaci a Andreas mu ji tak vlastně celou vybavil. Nebylo to z dobré vůle. Nebo alespoň ne úplně. Andrease tlačil v botě hřebík a bylo nutné začít jednat.
Po dlouhé době příprav mohlo konečně vypuknout všechno to, co bylo naplánované. Dnešní den měl být poslední z těch, jaké teď pár let zažíval. Něco končilo a něco začínalo. Párkrát ještě jeho oči prohlédly místnost. Pobral do náručí posledních pár zbylých drobností a chtěl odejít, než si všiml blikajícího záznamníku.
Natáhl ruku a zmáčkl tlačítko. Byly tam tři nevyzvednuté zprávy. Čekal, až páska popojede dál, a uslyšel naštvaný hlas: "Andreasi! Zvedni to! Musím s tebou mluvit, nejlíp hned!" Opět zmáčkl tlačítko a přerušil monolog postaršího muže vrčícího ve stroji. Oddechl si a tiše řekl: "Už to začalo."
Nadhodil si věci v náručí, vyšel ze dveří a rychle zamknul. Jak vycházel ze staršího nepříliš udržovaného stavení, kde jeho ordinace sídlila, ještě se ohlížel. Měl neblahý pocit, že už není času nazbyt. Možná s tím měl začít dřív, ale to už teď nezmění. Naposled se ohlédl, pak zašel za roh mezi domy do úzké uličky lemované stonky vysokého plevele, a když už ho nikdo nemohl spatřit, zmizel.


Po snídani se všech pět vyhrabalo z domu. Zed prohrabával botník a hledal botasky. Dívky si mezitím nazuly ty jejich jediné kecky, které měly, a Kira koulila očima nad tím, co to má za bratra debila. Konečně se Zed i se zavázanými tkaničkami vztyčil, "Tak jdeme!"
Vyšli z domu a kráčeli po cestě kolem lesa, až do něj nakonec zabočili. Květy čekanky v zápětí zmizely a ve stínu pod stromy obrostlými břečťanem se s nimi vystřídaly netýkavky.
"Tak hmm, táta nám mezi řečí řikal, že prý umíte ovládat živly. To jako fakt?" zkusil skupinu rozmluvit Zed.
"No a proč ne jako?" odvětila Elis.
"Není to úplně standardní vlastnost kouzelníků," zamručela Kira.
"Mně zas nepříde normální mluvit se zvířaty."
"No dobře, to je celkem výjimečný, ale kdo ovládá živly, to je něco jako velkej guru, chápeš? To prostě nejde. Živel se nedá spoutat nebo tak. Teda tvrdí to ty učebnice, co nám táta tahá domu," pokusil se to Zed vyjasnit. "Takže kdo vás to vlastně naučil?"
"Myslím, že tak docela nikdo, ale… Vy máte něco jako nějaký učebnice o kouzlení?" zajímala se Memory.
"No jasně, jinak bysme byli úplně blbý. Navíc možná bysme se ani neproměnili v ty ovčácký psi," odvětila Kira, "Mluvíš, jak kdyby sis je chtěla pujčit."
"No, to bych ráda."
"Ty nejsi normální, že ne?"
"Jen mě zajímá, co takový kouzelník musí umět."
"Jsou to učebnice! Jako matika nebo chemie, tak mi máme kouzelný formule a lektvary. Je to ještě nudnější než normální škola! Samý kraviny, co se musíš učit nazpaměť. Ještě že nemáme opravdovýho učitele, jinak by mě hráblo. Takhle nás z toho zkouší jenom táta."
"Takže kouzelníci vážně mají vlastní školství?" otázala se Alex.
"Jo! Chudák Saxána se měla oproti nám ještě dobře. Já tvrdím, že to, co se učíme my, je ještě horší, ale je zase fakt, že ty učebnice jsou tátovo. Teď už budou nějaký nový, ale táta tvrdí, že se nemůže ukazovat mezi kouzelníky, takže je mít nebudeme."
"Tak to bych měla dvě otázky: proč se váš táta tak bojí lidí a existují Bradavice?"
"No táta tvrdí, že on je něco jako tajná zbraň a my taky. Prostě nechce, aby na něj přišli černoušci - víte, koho myslím, ne?"
"Ehm… ne," odvětila stručně Alex a její kamarádky s ní souhlasně pokývaly hlavou.
"Aha," povzdechla si Kira, "No nic, vysvětlím vám to. Jde o to, že… vlastně je to jako pohádka. Máš ty hodné a ty zlé. A mezi kouzelníky jsou zlí zastánci Černý magie a hodný jsou zase zastánci Bílý magie. Ale nemůžeš to brát doslova, nejde jenom o kouzla jasný? Černí, jak se jim říká, chtěj hlavně zavíst novej řád v kouzelnický společnosti. Takovej, jakej by mohl být nebezpečnej jak pro lidi, tak pro kouzelníky samotný. Neptej se na podrobnosti, prostě jsou to cvoci. A tak vlastně pak vznikla společnost Bílých a ty se snaží Černý zastavit. Jenže dneska už to není jen ve formě proslovů, ale hlavně činů a tím myslím skutečný kouzelnický bitvy. Ale o tom se z učebnice a nakonec ani z novin nedozvíš. Je to tajný - protože Černí nechtěj, aby o nich věděli běžný kouzelníci, alespoň ne dřív, než je ovládnou, a Bílý zas nechtěj být odhalený Černými. Asi to zní složitě. Prostě se tu mydlí dvě party a jedna si myslí, že je dobrá a tý druhý řiká zlá. A my jsme prej ty dobrý."
"Takže jste vlastně členi toho tajného společenstva Bílých? Ale když se tu má válčit a tak, proč je váš táta tady? Vždyť se nic neděje nebo jo?"
"No, vlastně jo, asi jo. Já ani pořádně nevím," zamručela Kira a pokrčila rameny, "Nevidím do toho, je to záležitost našich rodičů. Poslední dobou jsou nějaký nervozní, ale nikdy si nepamatuju, že by byly součástí toho… no těch bitev a společnosti. Vůbec si nejsem jistá tím, jakou roli v tom táta hraje, ale pořád se tváří, že velkou. Zvlášť teď v poslední době, bere ho nějaký strach z Černých, že jdou už i po něm. Já tvrdím, že je to blbost. Taky nevidím, že by se vážně něco dělo, navíc táta dokonce studoval na škole pod falešným jménem, aby se nepřišlo na to, že je syn jejího zakladatele. Těžko na něj teď někdo příde, i kdyby ho fakt hledali, navíc nebyl nijak významná osoba.
Nebyl premiant, neměl žádný funkce speciální ani nic jiného - totální řadovej student. A jestli něco dělal potom, jestli je vážně v kontaktu s Bílými, jestli za ně někdy někde v minulosti bojoval. Nevím, myslím, že ne. To by se asi nějak zjistilo a hlavně by ho už Černí dávno dostali, protože by věděli na čí straně je a co je zač.
No a o Bradavicích fakt nevim, nehledě na to, že název nemoci není moc atraktivní název slavné školy. Ono je škol jako relativně dost, ale o téhle se prostě neví. A jestli to měla být jen přezdívka nějaké jiné školy, to se nedokázalo. A kde ty školy stojí, to neví nikdo, kdo do nich nechodí," ušklíbla se Kira, "Jsou to tajný informace a těch škol je víc. Ale to jenom kvůli novému vzdělávacímu systému, dřív jich prý snad tolik nebylo, magii vyučovali takzvaní mistři. Jako mistr tesař, tak byl i mistr kouzelník."


"Á bože, čím víc mluvíš, tím víc otázek mám," zhrozila se Memory.
"To nic, klidně se taky ptej. Alespoň jednou v životě vypadám chytrá," pokrčila Kira vesele rameny.
"Jo, dobře, takže Bradavice nejsou a tvůj táta oficiálně taky ne a o tom, co se děje, nevíte, ale ten zakladatel, to je teda kdo? Výjima toho, že je to tvýho táty táta."
"Úředně se jmenuje Randolf Miles. Táta tvrdí, že chtěl vybudovat něco jako polosoukromou akademii s nejvyšší prestiží v oboru. Měla to být škola pro vyvolený, ale asi to pak nějak krachlo."
"Černouši mu prej dali přezdívku Našeptávač," šklebil se Zed.
"Proč?"
"No, říká se o něm, že je neprohlášený velitel Běloskvoucích legií, nevymyslel si asi jenom tu školu. Táta vždycky říká, že ta společnost se neorganizovaná jenom zdá. Tak si Černoši myslí, že jí vede náš děda," pokrčil rameny Zed.
"Tak to je z něj asi lovná zvěř, ne?" zapřemýšlela Elis.
"Jo, no v podstatě jo. Někam zalezl a už jsme ho neviděli. Vlastně nikdy jsme ho neviděli. Víme o něm všechno, samá dlouhosáhá vyprávění, ale vlastně nic - víte, jak to myslím, ne?"
"Jo," kývly dívky.
"Hele, já myslím, že Černý jsou cvoci," zakroutila Kira hlavou. "Kdyby děda Bílejm fakt velil, tak by tu Černý už dávno nebyli nebo by se všude válčilo do krve. Všechno je to takový divný. Myslím, že děda už dávno nikomu nevelí. On jenom tenkrát řekl něco o tom, že je tady moc negativní síly v okolí, a že bychom se tomu měli postavit, a z pár kámošů, co našel, si udělal armádu cvoků bojujících za cosi, čemu říkali dobro. Pak to celý nějak padlo a od tý doby se neděje nikde nic. Nebo možná jo, ale nikdo o tom neví. Je to už realtivně dávno."
"S tím souhlasím," kývl Zed, "Je to celý ňáký divný. Já ani nevim, jestli je to tim, že jsme furt tady, nebo jestli to prostě tak je. Naši nám pořád vypráví o kouzelníkách a my ještě žádného neviděli. Teda kromě vás, ale myslel jsem takový ty přívržence Bělošů a tak."
"Nebo třeba s těma střediskama - my ještě nebyli v žádnym. Ale to máme vlastně stejně zakázaný," povzdychla si Kira. "No, až odsud vypadnete, ne, že bych vám to přála, tak doufám, že se s někym takovým potkáte, protože jinak těmhle blábolům přestanete věřit jako my dva."
Náhle se z lesa mezi kapradím vynořila Tera. "Jé helec, čičák je dneska tady!" vybafl Zed.
"Jakej čičák?! To je můj kočkodlak!" štěkla Elis namíchnutě.
"Co? Ta puma je tvoje?"
"Jo!"
"Tak sorry no, ale k nám chodí škemrat o mlíko už nejmíň 7 let."
"Cože? Ona chodí k vám? A navíc na žrádlo?"
"No jo. Fakt už dlouho. Řikám jí Micka."
Elis zakroutila očima nad tím, jak může někdo říkat Micka takové chlupaté příšeře a zatím se z lesíka přišourala vlčice a Alex sedl na rameno dráček.
"Táta si s nima asi povídal, to už by si vás jinak našli," zamručel Zed.
"To je super, takže náš milej strejček nám bude zpovídat kouzlený tvory jo?!" naštvala se Elis.
"No tak, myslel to dobře," pokusila se jí Memory uklidnit, "tedy doufám."
"Moje máma říká, že andělům se má věřit," opáčil Zed.
"Jak to myslíš?"
"No, ale to nic."
"Tak ať nám alespoň Kira řekne, jak to myslela s tím, až odsud vypadneme," řekla Elis, která za tím tušila něco nedobrého.
"Jo, takže vám zas nikdo nic neřek, co? Vy to máte v životě fakt blbý…" povzdychla Kira soucitně a zároveň s politováním nad situací, ve které se tyhle tři nacházejí nejspíš den co den.
"A to myslíš jak?!"
"My dneska padáme pryč, takže vy dete asi taky."
"Počkat, kam?" zděsila se Memory
"To já nevim, to neví ani Zed. Hele, my nikam nechcem, ale táta prostě řekl, že máme nějakou práci a závazky jako všichni, a tak musíme zmizet, prý taky kuli Černochum. Tvářil se vážně, když to řikal. Myslím, že je to kvůli vám."
"To na nás chcete hodit, že příjdete o střechu nad hlavou?!" zapřela Elis výhružně ruce v bok.
"Hele, Elis," vybafl Zed, "mně je jedno, kdo za to může. To se asi nedovíme. Táta řikal mámě něco ve smyslu, že chce zkouknout pár Arieláků…"
"Jakejch Arieláků?" nechápala Memory.
"Ariel ten prášek, co ti udělá všechno bílý ne? Hehe, říkáme tak Bílejm no. A prostě něco o tom, že se chce na ňáký mrknout a poplkat s nima. Asi chtěj dát všechny ty Bělochy zase dohromady. Tuším za tím velkou bitku. A vůbec poslední dobou je táta nějak moc vážnej."
"Velkou bitku? Myslíš proti Černejm?"
"Asi, nevim. Hlavně nechápu proč. Celou dobu klid a najednou by se chtěli mordovat. Už se těšim, až do toho proniknu, a pochopim, proč se musim těch 12 let, co mi je, furt otravovat. Jo a teď mě fakt omluvte, já si už musim odskočit," dokončil svoji řeč Zed a začal hledat, kam si zaskočit, aby nebyl alespoň z větší části vidět. A zatímco se Zed zaplétal do křoví, Alex to nedalo a začala přemýšlet nad tím, co slyšela. Opravdu přemýšlet. Rozebrala si, co vlastně vyslechla a vyšlo jí cosi, co nebylo příliš příznivé. Ale pokud Zed a Kira tvrdí, že se nikde nic neděje, tak proč je jejich táta napnutý jak struna? Co má znamenat to seskupování "Arieláků"? Najednou z ničeho nic. O co jde a proč k tomu potřebují je tři? Memory měla pravdu - čím déle Kira a Zed mluvili, tím více otázek měla a tím míň odpovědí bylo možné jí říct. Pokud je někdo, kdo jim to objasní, je to Andreas. Alex doufala, že se brzo ukáže.
"Tak jsem zpátky," oznámil vítězoslavně Zed.
"No, to jsme teda rádi," opáčila mu sestra uštěpačně.
"Poslyšte, ee, nejste vy dva dvojčata?" vypadlo najednou z Alex.
"Jo, to jsme. Jak si na to přišla?" podivila se Kira.
"Nevim, teprve teď mi došlo, jak jste si ve skutečnosti dost podobný."
"To si dobrá, jsme dvouvaječný dvojčata, takže to pozná málokdo," odvětil uznale Zed. "Tak mě napadá, když jsem u těch schopností, nechcete nám něco ukázat s těma živlama? Mě by hrozně zajímalo, jak to funguje."
"Takhle," odvětila Elis a nechala před Zedem vyrašit během deseti sekund sedmi metrový dub.
"Ty… bláho. Tak to bylo super. Něco takovýho teda jako umíte všichni?"
"Jo," odpověděla mu tentokrát Memory, "akorát u mě a Alex se to hůř provádí. Je to občas životu nebezpečný."
"No tak něco jednoduchýho."
Memory zhmotnila z lesní půdy kaluž vody a tvarovala ji ve vzduchu do všemožných věcí od hrnce po židly. Alex se trochu vytáhla a plivala oheň. Což nevedlo nikam jinam než k požáru, který musela Memory uhasit. Alex následně s omluvou slíbila, že bude dávat větší pozor v přítomnosti lesních porostů.
Když vyšli z lesa, ukázali jim Zed s Kirou farmu i se všemi zvířaty, která jmenovitě představili - všechny. Dívky byly trochu zaskočené tím, že dvacet, na chlup stejných ovcí, má nejen svá jména ale i majitele, kteří je od sebe poznají s viditelnou jistotou. Nakonec to Memory nedalo a zeptala se, jak je to vůbec možné.
"Tak, z úcty. Jsou to živí tvorové a my s nima můžem mluvit, takže ze slušnosti mají jména všichni. Nebudu jim přece říkat ´hej ty ovce tam vzadu´, to je prostě vulgární."


Na jednu stranu překvapivá odpověď, ale jak Alex doplnila, dala se čekat. Což znamená, že se dívky musí naučit trochu předvídat. Alespoň Alex si to dala jako dnešní předsevzetí. Když se Kira dostala ke jménům koz, pomyslela si Memory, že tady to může alespoň dobře odlišit - každá koza byla trochu jiná. Stejně se ale ze zvědavosti zase zeptala, jak to vlastně rozeznají.
"No prostě je zavoláme. A oni se ukážou a nahlásí. Od čeho by ty jména taky jinak měli, ne? No a časem se některý naučíš poznávat podle různejch drobností a tak. Ale ty jména jsou hlavní," pokrčil Zed rameny.
Memory měla dost. Proč je tahle rodina tak logicky jednoduchá. Všechno tu dává smysl a ten má logiku, jenže pro obyčejného smrtelníka je tahle logika nelogická. Memoryino předsevzetí bylo tedy nakonec naučit se myslet jednoduše. Jen Elis si žádné předsevzetí nedala. Výjima toho, že bude víc zpovídat svou kočku, co se týče jejích přátel.
Zatímco Zed krmil kozy trsy naškubané trávy, Kira se otočila k dívkám, "Takže vy vážně nevíte nic o svých rodičích?"
"Vždyť jsou z kláštera, v životě je neviděly, tak je to logický ségra," opáčil Zed s povzdychem nad tou ohromnou prozíravostí, jakou Kira disponovala.
"Ty mlč!" okřikla ho hned zlostně.
"Něco z naší minulosti víme od našich zvířátek, ale ani trocha není z té doby před tím, než jsme se dostaly do kláštera," odvětila Memory. "Z nějakého důvodu mají naše zvířata schopnost vyvolat své vzpomínky na dobu, kdy byly ještě - v mém případě štěňata. Nevím, jak to dělají, ale stejně to umí jen Aqua a Tera. Gina ne. A ani tak si vlastně nevzpomenou na všechno."
"Tak se zeptáme fotříka, ten bude vědět!" zvedl se Zed od zvířat.
"Jak by mohl váš otec vědět o našich rodičích?" nechápala pro změnu Elis.
"A jak by asi jinak věděl o nás," opáčila uštěpačně Alex, "nějak se znát museli."
Touha po odhalování minulosti byla nakonec natolik silná, že všechny zahnala trochu předčasně domů. Ve dveřích stodoly minuli zamyšleného Andrease.
"Čau děcka," zahalasil vesele, když ho zvuky kolem něj vytrhli z vnitřní reality.
"Ty už jsi doma? Super, tady holky by něco zajímalo," chopil se Zed příležitosti.
"Tak mi pomozte vyhnat zvířata a já vám budu nápomocen."
Všichni tedy spořádaně zase odkráčeli zpět do stodoly.
"Eee, jak že se to dělá to vyhánění?" přicupkala Memory k Andreasovi.
Všichni se po ní nechápavě otočili.
"Zapomeňte na to," máchla Memory rukou.
"Je normální?" otázal se Zed šeptem Elis.
"No, co si nepřečte, to nemá…" odvětila mu s pokrčenými rameny.
Andreas otevřel vrátka a savci se po skupinkách začali přemísťovat ven. Kira a Zed se skutečně proměnili v ovčácké psy, dnes border kolie, a doprovázeli ovce tak, aby se stádečko drželo hezky pohromadě. Memory šla nejistě vzadu a se slovy ´kšá kšá ovečky a… kozy a…ostatní´ pobízela zvířata ven. Nakonec se zvěř vybatolila na pastvu. Tam pak jen spokojeně bečela a mečela, popřípadě bučela, vesele vrtěla ocásky a pásla se na zářivě zelené trávě. Jak tak procházeli kolem nich, Memory něco napadlo.
"Zede, co teď říkají?"
"Teď? No, jsou docela drbny. Zajímá je, co tady děláte a proč sebou taháte ty příšery," odvětil a kývl směrem ke kouzelným stvořením, které je celou dobu tiše následovala a vzájemně se kočkovala.
Odněkud se vynořila i Jessica. Přišla k Andreasovi a krátce s ním o čemsi důležitém mluvila.
"To není dobrý," mručel Zed.
"Myslíš?"
"Jo. Víš, Alex, když se takhle baví děsně tajně, tak to znamená problém. Navíc se táta vrátil nějak hodně brzo z práce. Obvykle chodí až kolem čtvrtý, mám z toho fakt divnej pocit."


čti dál: Pátá kapitola - Život v rodinném kruhu (2)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bee Bee | Web | 28. dubna 2013 v 15:56 | Reagovat

Sugoi! Hrozně mě to zajímá! Co se to děje? Kam půjdou? ÁÁ!
Úplně nádherně píšeš. Tohle bys měla vydat jako knihu :) Úplně jsem se do toho ponořila *.*

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 29. dubna 2013 v 20:56 | Reagovat

Arieláků, Černoušků. Heh, to jsem se zas nasmála. :D Souhlasím s Bee - jednou bys to mohla vydat. Třeba se z toho stane bestseller, kdo ví... :)
Každopádně, abych se příliš nerozepisovala. Ty jejich schopnosti jsou vskutku zajímavé. Líbí se mi ta řeč se zvířaty. Taky bych chtěla umět. Třeba bych zjistila, kdy kočka porodí. :/
Nu což... Ale stejně to začíná být nějaký divný. Jak řekl Zed - "... mám z toho divnej fakt pocit." :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama