4/ Dál do dáli

20. dubna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Čas běžel a obloha už začínala rudnout. Pod hrudí draka se klikatily řeky, leskly oka rybníků a šuměly lesy. Kolem jeho hlavy občas prolétli vyděšení a nejspíš i velice překvapení ptáci. Alex ještě nikdy na Gině neletěla a ani jí nenapadlo, že by snad mohla. Nakonec neměla ani tušení o její schopnosti se zvětšit. Její dračice byla stále plná záhad, i když už se znaly několik dlouhých let. Několik dlouhých let od doby, kdy se uvnitř dutiny ve starém křivolakém javoru v klášterní zahradě rozzářilo pukající vejce. Byl to dávný okamžik, který se Alex vracel vždy,když se kolem ní dělo něco záhadného. Jak se tenkrát dívala do otvoru v drsném kmeni a viděla ostré drápky zvolna se protahující skořápkou ven, byl to zvláštní pocit - jako teď.


Letět... Nejdřív strach, ale pak si to jen užíváte. Jako když letíte poprvé letadlem. Akorát že tady se nemusíte vyklánět z malého okýnka a nemáte kolem boků povolený bezpečnostní pás, který by vás stejně nezachránil. A především nechodí kolem vás usměvavé letušky, co nabízí kávu a bonbony. Místo toho vám vlasy proplétá vítr a máte zkrátka takový ten skvělý pocit volnosti, který bohužel brzo skončí. Přesně teď.
Unixus začal klesat. Drak se držel za ním. Brzy se Jack dotkl kopyty země a za skvělého využití setrvačnosti tryskal přes travnatou pláň. Za ním se objevila Tera. Její ocas divoce vlál za ohromným tělem a hříva se stejně divoce vlnila. Kočičí tlapy stále neslyšně bubnovaly do země. Za chvíli se za ní ukázala i vlčice. Hrozivě vyceněné zuby měla pokryté slinami a běžela jak nejlepší dostihový chrt. Jak tvorové překonávali pláň, uviděli v dálce se rýsující stavení. Jack nacválal a postupně dál zpomaloval. Jak se přiblížili, dívkám došlo, že budovou je patrový statek. Zděné stavení mělo odstín našedivělé bílé a podle kouře z komína bylo vidět, že je obývané. Nedaleko od domu byl starý listnatý les v pozvolna přicházejícím barevném hýření podzimu. Malý kousek ráje uprostřed šedého světa, ve kterém kamarádky žily. K domu se kupodivu nepřimykaly žádné stáje pro ty, jako byl Jack, jen jakási budova připomínajíc dřevěný kostelík, která sloužila od pohledu nejspíš jako stodola.
Z bytelných dubových dveří statku vykoukla drobná hubená žena s tmavými vlasy stáhlými do dvou culíků padajících na ramena. Oči měla barevné jako voda exotické laguny a nedaly se už z dálky přehlédnout. Na sobě měla jen jakousi bílou halenu z hrubé lněné příze se širokými rukávy, které jí splývaly téměř po kolena, a nesla se na vysokých nohou elegance laně obutých do ručně vyšívaných mokasín. Dalo by se říct, že už chybělo jen pár korálků a tomahavk a mohla by jít hrát do Národního divadla Rybanu. Rozevřela dveře dokořán a s hrdým pohledem sledovala manžela vedouc svého unixuse a tři dívky za ním. Zvířata našich hrdinek se vrátila do původní podoby. Dokonce i z Jacka byl už úplně obyčejný kůň.
A najednou se nad dveřmi otevřel pár dřevěných oken. Z nich naráz vykoukly dvě děti - vlevo dívka s dlouhými krémovými vlasy spletenými do copů, jaké měla i Memory, vpravo chlapec, který byl, alespoň co se vzhledu týče, povedenou kopií svého otce. Oba opřeni o parapet sledovaly s přívětivým výrazem příchozí. "Ahoj zlato! Nazdar děti!" zamával jim Andreas. Ti tři sborem odpověděli. Andreas došel k ženě, políbil ji a otočil se k dívkám. "Dámy, seznamte se - moje žena Jessica, dcera Kira a synátor Zed."
Klučina se vesele ušklíbl. "Jack se taky zdrží na večeři?"
Unixus si pyšně odfrkl a otočil se. "Dámy," uklonil se opět, "musím vás už bohužel opustit, mám práci."
"Ach ano, jsem rád, že si zůstal Jacku," kývl Andreas, "vyřizuj u vás doma pozdravení a že brzo zaskočím."
"Nechci být nezdvořilý, ale díky tobě budu rád, když nedostanu karabáčem po zadku. To, co jsem provedl, porušilo všechny morální zásady. A jestli se tomu chlapci něco stane, tak si to odskáču zase akorát já. Jsi odporný zbabělec Andreasi."
Elis už začala čichat něco nekalého a otvírala pusu, aby se mohla zeptat.
"Ech, toho si nevšímejte," máchl Andreas ledabyle rukou, "A ty zklapni, nakukal si mu to sám."
"Na to tvoje doporučení! Nuže dámy, sbohem. Spíše na jak doufám brzkou shledanou. Snad k nám někdy zavítáte. Máme hezké počasí a vůbec u nás méně prší." S tím se unixus protáhl a nechal zpětně vyrašit svá křídla, cvičně jimi zamával a rozběhl se vstříc zelené trávě, aby se v zápětí zvedl k obloze.
"Tak pojďte dál holky," usmála se Jessica, "máme vám co povídat." A zavedla je do domu.


Byla tu prostorná chodba - na stěně věšák a pod ním hromada zablácených, zaprášených ba dokonce i čistých bot. Dívky se zuly a vkročily do kuchyně spojené s jídelnou a obývákem. Kuchyň byla vybavena starou pecí s plotnou, ale nechyběl ani vyleštěný elektrický sporák. Nábytek byl situován ve dřevěném masivu a místnost zdobil i dřevěný podpěrný sloup, který připomínal stáří budovy. Nad pecí visely na pryčně plátěné pytlíčky s bylinkami, které vlivem tepla z pece příjemně voněly. Dívky se na vyzvání posadily na velký půlkruhový gauč, před kterým trůnila plochá televize a pár křesel. Přiběhla i dvě děcka, která se usadila kus od nich. Jejich rodiče si sedli do křesel a dali se do vypravování.
"Takže dámy, je mi jasné, že jste nerady vytrženy z relativně normálního života, ale to už jste vlastně delší dobu že..." začal Andreas. "Takže, co bych vám tak řekl. Je toho hodně. Tak se třeba na něco zeptejte no…"
Alex se pohotově chopila příležitosti: "Chci vědět, co jste vlastně zač?"
"Všichni?"
"Všichni!"
"Dobře, tak tedy mohl bych se představit trochu hlouběji. Já a moje děti jsme nadáni schopností mluvit se zvířaty, jak jsem se již zmiňoval. Také to patřičně využíváme. Ovšem abychom nežili jen z kouzel, což se mi velice příčí, pracuji jako veterinář na volné noze a děti mi pomáhají."
"A na mně zůstává post ženy v domácnosti," pokrčila rameny Jessica, "ale nestěžuju si, nuda tu rozhodně není."
"No to věřím," rýpla si Elis a vysloužila si tak šťulec od Alex.
"Musíte být ale hrozně úspěšný veterinář, když rozumíte zvířatům, ne?" usoudila Memory.
"To jsem, to jako jo. Lidé o mně vědí. Spousta lidí o mně ví. Z celé Anglie mi chodí dopisy… ale svoje soukromí si strážím jako ostříž. Už proto, co jsem ve skutečnosti zač. Takže teď je ale, si myslím, načase vám říct něco do základů, abyste se v kouzelnictví trochu vyznaly."
Dívky na sebe trochu nejistě pohlédly. Stále neměly potřebu cítit se něčím jiným než obyčejnými puberťačkami.
"Nejdřív stručné dělení, které jsem vám již trochu naznačil. Já jsem magik, moje děti jsou čarodějové, africký šamani jsou čarokněžníci a David Coperfield je podvodník. Přesto máme souhrný název kouzelníci. Jak je to možné?"
Memory trochu klesla čelist a Alex si nervózně prohrábla vlasy a bylo vidět, že se tu sprchu slov pokouší srovnat v hlavě.
Andreas nerušeně pokračoval svým učitelským tónem: "Takhle - kouzelník je pochopitelně člověk, co umí kouzlit. Tihle lidé se dělí na magiky, čaroděje a čarokněžníky a pak ty podvodníky mno. Takže jak už jsem říkal - čaroděj je študovaný, magik je výjimečný študovanec, čarokněžník nebo jinak laicky šaman je člověk, který se kouzly snaží všelijak spojit s bohy. Ty kouzla jsou ale hrozně primitivní a jen malá část z nich vůbec funguje. No oni i ti lidé, co je dělají, jsou, přiznejme, dost primitivní…"
"Neodbočuj," napomenula ho manželka.
"Jo, no jo říkám si, co chci nebo co mi přijde na jazyk a na mysl…" Tím své školení na chvíli ukončil.
"Tak jo další dotaz, jak je to s kouzelníky ve světě?" otázala se Memory po chvilce přemýšlení, "To jsou prostě jen tak roztroušení nebo mají nějaké centrální velení?"
"Četla si Harryho Pottera?" odvětila Jessica. "Nebo Charlieho? Bibi Blosckberg? Čarodějnice školou povinné?"
"Mmm, jo. Něco jo."
"To, co všichni ti scénáristi a spisovatelé napsali, není tak úplná snůška lží, jak se zdá. Ale celá pravda to taky není. Kouzelníci jsou centrálně řízení. Každá země nebo určitým způsobem vymezené území má správní středisko, které o kouzelníky v uvozovkách pečuje. Ale není to tak, že by tohle místo bylo jen jedno, jmenovalo se Ministerstvo kouzel a sídlilo v Londýně. V tomhle ohledu jsou halt někteří autoři moc vlastenečtí," zakroutila Jessica zraky a ledabyle máchla rukou a pak odcupitala k lince. "Čaj holky?"
"Éé... ano, děkujeme," kývla Memory za všechny.


"Obecně se pisálkové omezují jen na výčet několika málo zemí, ve kterých kouzelníci údajně žijí. Ve skutečnosti jsou ale všude," pokračoval Andreas. "Někde je jich míň, někde je jich víc, jsou ale opravdu všude. Na Aljašce, na Sibiři, v Africe, uprostřed Himalájí, bohužel i v Americe…"
"Jak bohužel?" nechápala Memory.
"Amíci jsou cvoci a ještě aby byli kouzelníci. V Americe jsou s kouzelníky asi největší problémy. Američani jsou prostě trochu vznětlivější než Evropani a ta americká svoboda, škoda mluvit. Občas mají pocit, že můžou všechno. Ačkoli ne, že takových bláznů bych pár neznal ani tady."
"Aha," kývla dívka stručně.
"No a kde jsou některá ta střediska například?" optala se Alex, která začala ze zvědavosti přemýšlet nad návštěvou nějakého takového místa.
"Tak různě, ale většinou to nejsou velká města, ač výjimky se najdou. Někdy se to v takové megalopoli schová i líp. Jedno je tedy fakt v Londýně, v Praze, v Moskvě i v Římě. Tam si to můžou dovolit dát do podzemí a tak. Jinak bývají často v horách. Moment…" Andreas vstal a vytáhl z police s knihami školní atlas světa. "Takže," odvětil a rozložil ho na stole, "se podívejme." Chvíli listoval a ostatní se se zájmem naklonili k němu. "Jo tak někde v Jižních Karpatech je jedno. No jedno je na Pyrenejích, mám ten dojem. To se stará o Pyrenejský poloostrov pochopitelně. Jedno v Alpách myslím, že někde tady," odvětil a zapíchl prst kamsi do mapy, "další v Paříži - to je pro státy Beneluxu a Francii. Něco je na Kavkaze, ňáká v jeskyních na Uralu a ve Skandinávii. Na Islandu třeba zase sídlí správa Severního pólu…"
"To je divný, neměli by být spíš přímo na to pólu?" zeptala se Kira.
"Aby tam umrzli jo? Tak blbý zas nejsou ne?" ozval se Zed a nechápavě zavrtěl hlavou.
"Asi tak no," zamručel zamyšleně Andreas, který dětem očividně moc pozornosti nevěnoval.
"Tak a jdem dál, ne, že by to byli všechny, ale mě dochází nápady." Atlas se opět otevřel až na mapě Asie. "Tady to bude těžší, polohy středisek jsou totiž oficiálně všude tajné, abyste věděli, ale kouzelníci, kteří pod ně patří, je znají. No a ono se to v dnešním globalizovaném světě rozšíří, to víte… ale nevím o všech. To bych se musel zeptat těch tamních kouzelníků a ani ti to někteří neví. No i v dnešním globalizovaném světě se taky najde pár odpadlíků uprostřed hor, co civilizaci 20 let neviděli že… Takže správa východní Sibiře je na Kamčatce. Jedno je myslím v Himalájích a to zpravuje přilehlá pohoří až po všechny ty vrchoviny, pouště… atadále. Víc nevím… Takže teď Afrika." Atlas se rozevřel na mapě Afrického kontinentu. Andreas do něj chvíli hleděl a nakonec oznámil: "Tak, a můžu jít na výlet. Teď už vážně vůbec nevim."
"No jedno je v Dračích horách," prohodila jeho žena a položila na stůl tác s hrnky a cukřenkou. "To by se tak možná ani nejmenovaly… A pak určitě ještě nějaké na Sahaře směrem na východ a možná v Maroku a v Kongu tuším."
"Tak ta Amerika!" vybafla Kira a dravě přelistovala.
"No to je to samý, co jsem říkal, střediska se situují do pohoří nebo do opuštěných míst, ale že by byla v pralese, o tom nevim. Jo a v Ohňové zemi je správa jižního pólu! Nějak se to teď o nich rozšířilo. Co se tam začal hrabat Amundsen, měli o zábavu postaráno. To víte, ony ty póly vypadají mrtvě, ale najdeš tam ledové draky, žije tam i pár bláznivých čarodějů a vůbec je tam spousta děsivých věcí, které museli zamaskovat. Všechno se to pak dost rozkřiklo, a i když Amundsenova výprava tam byla roku 1911, dodnes se o tom traduje."
"Pardon, že vám skáču do řeči," ozvala se Mem, "ale Amundsen nebyl jediný, kdo chtěl dobýt pól. Ve stejnou dobu se tam pokoušel dostat taky ten angličan… hmm… Robert Falcon Scott se jmenoval. Dostal se tam o měsíc později, ale při cestě zpátky jeho skupina zemřela hladem a zimou. Já se tomu sice nedivím, ale přeci jenom nemohla je ohrozit ta stvoření, o kterých jste mluvil?"
Elis už chtěla mít nemístnou poznámku o blbých otázkách, ale Andreas ji předběhl svou bystrou odpovědí.
"To taky udělala, ono chránit dvě expedice bylo v tehdejší době, kdy kouzelnictví silně upadalo, velice těžké. Byli přizváni i odborní magici a vůbec spousta osobností té doby, které byly buď v řídícím štábu ve středisku v Ohňové zemi, aby byly v případě ohrožení na dosah nebo i spousta z nich musela přímo na místo operovat v terénu. Dneska je to jednoduché - polárníci mají vytyčeny trasy kudy na pól a ty se pravidelně hlídají. Tenkrát šli ti cvoci jen podle kompasu, který sotva fungoval. To víte, bylo to hrozné. Proto se taky Scottova výprava nevrátila. Kouzelníci to nebrali na svůj kabát, tvrdili, že to byla jeho blbost, tam vůbec lízt. Já s nima souhlasím, v té době se to hrozně těžko hlídalo. Prý je musel přepadnout právě nějaký drak. Kouzelník by to neudělal. Měli na sobě prý strašně moc omrzlin. Víte proč? Ledoví draci útočí ledem, ne ohněm," ušklíbl se Andreas.


"Takže nezmrzli hmm... "vlivem počasí"?"
"Na středisku tvrdili, že ne Alex. A všichni trochu chytří jim věřili. Ovšem tato událost významně pomohla nastartovat obnovu kouzelnického systému."
"A co bylo tedy vlastně příčinou jeho úpadku?" zahloubala Alex.
"Inkvizice, čarodějnické procesy… Táhlo se to zhruba od 13. do 18. století. S tím, že to bylo různě silné na různých místech a přicházelo to v přívalových vlnách. Nejvíce procesů bylo koncem 15. století a začátkem16. aposlední velká vlna přišla začátkem 17. století. V 18. století to doznívalo."
"No ale většina těch lidí nebyli kouzelníci ne?" opáčila Memory, která jediná z dívek vypadala jako někdo, kdo celou dobu přesně ví, o čem se tu mluví.
"No, to si lidé myslí. Ono jich dost mělo předpoklady pro kouzlení. Ale kolik jich ve skutečnosti bylo, nevíme a vědět nebudeme. Svědci jsou mrtví a vzhledem, ke své bezpečnosti se raději neangažovali v kulturní činnosti. Žádné spisy - žádné důkazy. To je jednoduchá rovnice. Kouzelníci se stáhli do ústraní ještě víc. A to bylo příčinou toho úpadku. Něco jako temná období nekouzelných kultur - těch bylo panečku dost. Už ve starém Řecku a pak v Římě a takhle budu pokračovat do středověku. Můžu tedy říct, že kouzelníci jsou na tom ještě dobře."
"Jo, když jste u té kultury," odvětila Memory, "zajímalo by mě, jaký má v moderním kouzelnictví význam druid?"
Elis a Alex na sebe krátce pohlédly. Na očích jim bylo vidět, že se naprosto shodly. Memory je nějaká moc chytrá.
"No, je to druh takového magika bylinkáře. Pořád je jich ještě dost v Anglii a pak hodně na severu, ale i v germánské kultuře se jim stále dobře daří. Možná znáte víc takových názvů pro kouzelníky. Většina z nich buď vymizela, nebo se drží dodnes a mají v podstatě stejný význam jako kdysi, akorát že teď už tu vládne nějaké globální řízení a kouzelníci jsou evidováni… pokudmožno."
"Jo, takže vy v té evidenci určitě nejste," šklebila se Elis.
"Né a ne, že by mi to vadilo."
"To je teda právní stát," zabručela Memory, "Je vás "úředně neexistujících" víc?"
"Dost. Ti, co nechtějí být vidět, seberou z normálních úřadů svoje údaje o totožnosti a těm kouzelnickým se jednoduše nenahlásí. Akorát pak musí někam zalízt a vyhýbat se kouzelníkům, kteří jsou registrovaní, aby je nenapráskali."
"A co když pak jdete třeba požádat o pracovní list na úřad nebo tak?"
"Budeš plácat něco o tom, že si z děcáku, který zrušili," smál se Andreas, "je to jednoduchý. Zákony se dají obejít lehko, když víš, jak na to a to kouzelníci musí vědět."
"Vy jste děsná parta," odfrkla si Elis a kroutíc hlavou se zbořila do pohovky.
"To všichni."
Alex vyhlédla z okna. Stmívalo se. Tahle přednáška byla nějaká dlouhá, pomyslela si.
"Jo, to jo a to ještě nejsme u konce," odpověděl na její myšlenky Andreas. "Ale jestli si to budete pamatovat, bude se vám to hodit."
"Héj! Vy mi čtete myšlenky?!" vyštěkla Alex.
"Jen odpovídám na tvé otázky," opáčil klidně Andreas.
Alex si ho nenávistně změřila. Stačí chvíle a ví o ní všechno. Dost nebezpečná skutečnost. Možná až příliš nebezpečná. Elis a Memory to ale nevadilo. Konečně někdo proti Alex použil její vlastní zbraň.
"Měli byste si dávat pozor," zamručel, "dokud vám čtu myšlenky já, je to v pořádku, ale až to zkusí někdo jiný, budete mít problém."
Na chvíli nastalo ticho, které nakonec narušila Memory: "Co ještě ti pisálkové trefili? Myslím, co třeba různé ty pohádkové výhružky o proměně v ropuchu a tak podobně?"
"Tak to je to známé zvěromágství, to dokonce úplně přesně vystihly, ale k tomu by stačilo malé logické úvahy. O možné existenci něčeho takového se ví už dávno. Víte, všechny fantasy jsou založený na pohádkách a pindech starých babek. A jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Naučte se pravdu hledat a budete o kouzelnickém světě vědět všechno."
"Tak a teď si dáme večeři a pudem spát, zítra je taky den," zvolala Jessica vesele a odkráčela k lednici v naději, že v ní něco najde. "No tak co byste řekli třeba domácímu sýru, mléku, máslu - akorát jogurty ještě neumim. Jo a ve sklepě je možná ještě nějaká ta uzenina. Zabijačka byla nedávno a my jaksi nemáme koho zvát, takže nám to tady zůstává…"
"To bude ideální," ozvala se hladově Elis.

Po večeři se Jessica zvedla, aby zavedla tři dívky do pokoje, který jim v podkroví uvolnili. Tři postele už byly dokonale připravené. Memory a Elis vyrazily s radostí k nim, jen Alex zůstala stát.
"Povězte mi, jak dlouho tu budeme?" Promluvila tak dospěle, jakoby tím Jessice někoho připomněla. Někoho koho už dlouho neviděla a o kom přemýšlela jako o tom, koho už možná neuvidí nikdy. Třeba ho najdou, pomyslela si, ale bude to těžké. Alex se v očích blýskalo, jako kdyby dobře věděla, co jí čeká. Jessica před sebou viděla oči jejího otce.
"Já nevím, dlouho ne," vzdychla po chvíli smutně Jess s až omluvným tónem.
"Nebuď tak pesimistická Alex," zavrčela z postele Elis.
"Nejsem pesimistická, jen chci vědět, co nás čeká."
"To neví snad ani bůh," zamručela Jessica, čímž nevědomky popřela slova svého muže.
"Věříte v něj?" otázala se Alex.
"To asi ne, ale věřím v anděly," odpověděla s úsměvem. "Koupelna je za rohem vpravo."
"Díky," odvětily dívky sborově.
"Víte, holky, osud jaký máte, si nezasloužíte ani v nejmenším," dodala a zmizela.
"Na někoho ale los padnout musel," zamručela Alex.
Přešla k oknu, otevřela ho a vyhlédla do tmy. Cítila smutek. Všechny jistoty byly pryč a co bude dál, netuší nikdo, ale jaké to bude, ví všichni. Co je tohle za život? Netušila a odpovědí jí bylo jen tlumené šumění listí z lesa, kde se mezi větvemi právě ukládala ke spánku maličká citronově žlutá dračice Gina.


čti dál: Pátá kapitola - Život v rodinném kruhu (1)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 4. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 16:38 | Reagovat

Perfektní!!!
Skvěle propracované, promyšlené. Skoro bych věřila, že popisuješ realitu.
Dobře se to čte, jsem zvědavá na pokračování.

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | 21. dubna 2013 v 17:08 | Reagovat

Teda... Já bych se furt opakovala, i když to nedělám ráda. Nemám totiž co vytknout, víš? A to já puntičkářuji dost často. :/ Každopádně, kapitola krásná (jako vždy) a mně nezbývá nic jiného, než čekat na další sobotu. Ježiš... To bude zas doba. x)

3 Molly Molly | 18. května 2013 v 12:34 | Reagovat

Teda, jedním slovem úžasné. Začala jsem to číst až teď, ale rozhodně budu pokračovat dál. :)
Jen takovou maličkou drobnost k této kapitole bych měla. Jak tam máš větu 'Jack nacválal a postupně dál zpomaloval.' Tak výraz nacválal se užívá u přechodu z nižšího chodu do vyššího (tzn. z kroku/klusu do cvalu, ne obráceně). Ale to už je takový drobný detail, kterého si nekoňák nevšimne. :)

4 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 26. června 2013 v 19:37 | Reagovat

Je to hrozně rychlý, já bych se bála bejt těma holkama i vlastního stínu =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama