3/ Kdo je ten chlap?!

13. dubna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Všichni se s nimi srdceryvně loučili. Dívky to příliš neopětovaly. Jeptišky se jim totiž nikdy úplně nezamlouvaly, byť byly jejich vychovatelkami celé dětství. Láska v jejich srdci byla podle tradic zasvěcena pouze Bohu, jehož existenci moderní věda popírala stejně tak urputně jako všechny tři dívenky dohromady. Přesto v té chvíli bylo něco zvláštního. Něco opouštěly, něco nechávaly tak náhle za sebou a to je uvnitř podivně svíralo.
Zatímco se jediná Memory smutně loučila, Alex se otočila k bráně. Tušila, co u ní asi uvidí. Byl to on - vytáhlý špinavý blonďák s milým úsměvem. Tentokrát v obleku.
"To je přece…" vydechla Memory.
"S tímhle týpkem nikam nejdu!" zavrčela Elis.


Alex chtěla v návalu překvapení souhlasit s davem, ale pak jí něco problesklo hlavou.
Pohled na klášter za jejich zády byl možná skličující. To místo jim dávalo domov a nemusel být pravý, ale prožily tu hodně. Na zahradě našla Alex vejce s malou Ginou, chodbami se tu proháněla Tera ještě jako kotě a z blat si jednoho rána přivedla Memory svou vlčici Aquu. Tady zjistily, že nejsou tak obyčejné, jak se jim celou dobu zdálo. Ale jakým zázrakem se to všechno stalo? A proč?
Možná snad proto, že v kraji pustém jako v tomhle se takové věci mohly dít. Protože byly skryté za příkrovem mlhy a těžkých mraků v nekonečných pastvinách a lesích se stromy tak křivolakými a chroštím tak hustým, že je sotva někdo prohlédl. Dívky patřily sem, ale přece jim něco říkalo, že tady nikdy být neměly. A tak čím dál víc její myšlenky mířily k jediné věci: Někdo tohle všechno pečlivě vymyslel a všechno, co se děje teď je jen součást jednoho plánu, o kterém zatím nevěděly nic.
Zadívala se před sebe na neznámého muže a nečekaně pevně a náhle řekla, "Ale já jo."
Memory i Elis zůstaly překvapeně stát. "Jseš slepá, vždyť je to ten cvok?!"
"A co chceš dělat, Elis? Zůstat tady a vysvětlovat těm tučňákům, že umíme kouzlit a ten chlap nás chce zabít?!" Alex mu prostě věřila. Bylo to náhlé rozhodnutí. Možná ho chtěla ještě nedávno udat na všech známých policejních služebnách v okolí, ale proč by pro ně někdo po takové době, co tu žily, dorazil, aby je odsud odvedl. To nebyla náhoda.
"No, to je pravda," odvětila tiše Memory, "Navíc jsme se přeci shodly, že jestli to bude nějaký šílenec, tak ho zneškodníme, ne? Ehm… zkusíme ho zneškodnit."
"Já vím, že to zní divně, ale jsem přesvědčená, že ten člověk nám chce pomoct," zamručela Alex a kousla se nervózně do rtu.
"Cože?! Tak najednou? Ty si se zbláznila, Alex!" vyštěkla Elis. "Co od něho čekáš? Snad si nemyslíš, že vážně našel naše rodiče. Ten nás leda tak odveze do lesa a tam nás naporcuje jako drůbeží šunku!"
Alex ji už ale příliš nevnímala. Přehodila přes rameno svůj batoh a s poděšenými výrazy svých kamarádek v zádech vykročila. Muž u brány měl stále brýle na očích. Jakoby si myslel, že ho nikdo nepozná, pomyslela si Elis a vydala se nepříliš dobrovolně za Alex.


"Zdravím dámy," kývl jim na pozdrav.
Všechny tři mlčely. Muž galantně otevřel dveře auta a dívky se vmáčkly na zadní sedadlo. Když Memory nastupovala, všimla si jakéhosi tvora kroužícího vysoko na obloze. Jen co se objevil, hned zmizel.
"Myslím, že nás něco sleduje," poznamenala.
"Něco?" Elis v tom slově cítila podivnou pachuť něčeho nedobrého.
"Zvíře."
"Jaké zvíře?" zbystřila Elis.
"Nevím, ale má křídla jinak by neletělo," pokrčila Memory rameny a pokusila se o úsměv.
"Všechno je to nějaký divný," zamručela Elis.
Agent se konečně vymanil z objetí dojatých jeptišek a skočil do auta.
"Fjů… tak jedem," oddechl si a otočil klíčem v zapalování.
Motor zamručel a auto se rozjelo. Projíždělo klikatou starou a opravdu pořádně děravou silnicí, která vedla z města. Holky tak neustále nadskakovaly na sedadle a sem tam se praštily o střechu vozu.
"Auu…" zavrčela Memory už asi po páté.
"To se omlouvám," odvětil řidič lítostivě, "Víte, tyhle silnice jsou fakt horor, nehledě na to, že už jsem ňákou dobu neřídil."
"Má ten idiot vůbec řidičák?" zasyčela Elis.
"Zní to šíleně, ale jo, mám. Na rozdíl od některých kouzelníků," ozvala se bystrá odpověď zpředu vozu. Elis se zatvářila dost překvapeně a trochu provinile se skrčila na sedačce.
"To je vtip?" vydechla Memory.
"Tak jo, pane děsně tajný agente, co jste vlastně zač?" prohlásila Alex, zhluboka se opřela do sedačky a zkřížila ruce na prsou.
"No, Alex, jak se to veme. Svým způsobem jsem tajný agent. Ale ne ve službách lidí, ale kouzelníků. Náplň mojí práce jste už jistě pochopily."
"Až moc dobře," vyštěkla Elis, "chcete nás někde stranou zabít, protože někomu překážíme, že? Někomu z vašich podivných mafiánských kamarádů, že jo!" Memory se v návalu zoufalství plácla do čela a koulela očima. Elis jí na to odpověděla nenávistným pohledem. Byla to přeci ona, kdo přišel s tím plánem nakopat mu zadek a protřepat hlavu a najednou proti tomu protestuje? Tomu Elis vážně nerozuměla.
"No, proti Rusům jsem nikdy nic neměl, ale raději se mezi ně necpu…"
"Ještě existuje italská mafie a co teprve v Asii," poznamenala tak mimoděk Memory.
"Vypadám snad jak šikmookej? Hele, pro ty, co to ještě nepochopily, mám za úkol vás chránit a hlídat."
"Tak to vy jste nás zavřel do toho kláštera?!" vyvalila Elis oči.
"Bohužel jo a osobně… Ten rukopis na tom dopise, co vám vaše kamarádky jeptišky nedávno předaly, je můj."


Memory instinktivně hrábla do kapsy. Dopis byl prý přiložen mezi peřinky v košíku, ve kterém do kláštera přišly. Byl to ten dopis, ve kterém doufaly, že najdou konečně odpověď na to, kdo jsou jejich rodiče, ale to se velice mýlily. V dopise stála jen prosba jeptiškám, aby dívky nechaly u sebe tak dlouho, jak to jen půjde. A především, aby se jim po tu dobu nic nestalo.
"A tomu jako říkáte ochrana?" vmísila se do jejího myšlení Elis svým rozezleným křikem. Takhle naštvanou ji snad kamarádky ještě nikdy neviděly.
"Byl to nejlepší ná-pad, který mě napad, jaký to je bez tebe, teď začínám cháá-pat. Ztratil jsem hlavu a tys byla tou gilotinou. Vím, že to zní jako klišé, ale já fakt nechci jinou…" prozpěvoval si muž procítěně.
"Z kterýho blázince jste utek?" zvedla Elis popuzeně obočí.
Memory se s hlasitým vzdechem zabořila do sedadla a slova se chopila Alex: "Takhle, je vlastně fajn, že jste nás z toho kláštera dostal, ale taky jste nás tam nemusel dávat. Co jsme proboha provedly tak strašného, že jste nás tam šoupnul?"
"Vážně se za to omlouvám, dámy, vlastně jste neprovedly nic, takže to ode mě možná nebylo hezké, ale byl to nejlepší způsob, jak vás ochránit a zároveň dobře hlídat. Jeptišky prostě sežerou všechno… Kdybyste žily u nějakého čaroděje, nedej bože magika, byly byste v mnohem větším nebezpečí."
"O čem to pořád mluvíte? To nás chce vážně někdo zabít?" nechápala Elis.
"Ano, i tak se to dá říct," odvětil jejich řidič jakoby mimochodem.
"Co?"
"Čaroděje nebo magika?" ozvala se náhle tiše Memory, "Mezitím je nějaký rozdíl?"
"No, jsem rád, že jsi natolik chytrá Memory a neptáš se, co to je…"
"Nepodceňujte její znalosti," odvětila s významným podtónem v hlase Alex a svižným gestem ruky umlčela Elis, která se už chystala pořádně nahlas protestovat…
"Tak tedy, obecně ten, kdo dělá kouzla, je kouzelník. Ten, kdo je začne študovat, ať už po domácku nebo pod dozorem, je čaroděj. Tedy za předpokladu, že ty kouzla následně ovládá. No a magik je ten, kdo umí víc než jen kouzla. Má tedy nějaké ať už naučené nebo vrozené schopnosti, tak říkajíc navíc."
"A vy jste magik?" otázala se Alex.
"Ano, myslím, že jsem. Přeci jenom zvířatům nerozumí každý…"
"Vy rozumíte řeči zvířat?!" vybafla Memory.
"No už je to tak," odvětil muž s nervózním smíchem, prohrábl si vlasy a auto tiše zastavilo.
"Tak pojďte. Seznámím vás s jedním mým starým přítelem," řekl a vyklouzl ze dveří.
"Starým přítelem?" otočila se Memory tázavě po kamarádkách.
"No možná už jste ho někdy zahlédly. Pořád se někde toulá."
Dívky vystoupily z nablýskaného vozu a vyrazily za jejich nynějším opatrovníkem. Ten si to štrádoval tmavým lesem, dokud nevyšel na louku. Ta byla teď v jakémsi pozdním rozkvětu a díky počínající podzimní vlhkosti v okolí, začaly z trávy vykukovat klobouky prašivých hub. Večerní slunce příjemně hřálo a jeho paprsky rozsvěcely vysoká stébla jako lucerničky.
"Tohle smrdí, tohle pekelně smrdí," vrčela Elis.
"Čuchni si k sobě," odvětila Alex, "Ten chlap možná nakonec není o moc větší blázen než my tři dohromady."
Muž se zahleděl na oblohu. Po modrém nebi pluli bílí beránci, už jen ty zvonečky chyběly. Najednou se mezi nimi cosi zablýsklo. Tečka v dáli se začala přibližovat, až se počaly rozjasňovat její tvary a barvy. Široká světlá křídla s dlouhými letkami, vlající hříva a ocas. Konečně asi 50 metrů od nich přistál do posledních kvetoucích bylin tmavě hnědý kůň. Značně netypická blonďatá hříva se mu ve slunci leskla, jak vlasy Heidi Klum v reklamě na tužidla Taft. Kůň setrvačností ladně doklusal k dívkám. Složil špinavě blonďatá křídla, hodil hlavou a frknul. Dokonalý filmový záběr k Poslednímu jednorožci.
"Dámy, omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Jsem Andreas Miles a toto je můj drahý přítel unixus Jack," odvětil muž uctivě.
"Zdravím, Jack Double jméno mé," napodobil ho kůň a uklonil se, až se jeho dlouhý třpytivý roh dotkl stébel trávy.
Dívky to přimrazilo k zemi. První, co koho napadlo, bylo: Ono to mluví? Tato myšlenka pocházela od Elis. Nakonec ji nevyřkla.
"Unixus?" podivila se Memory.
"Vědí o nich jen čarodějové a jejich existenci dokáží potvrdit jen magikové. A to jenom někteří - většina z nich je totiž nikdy neviděla," začal se hned hrdě chlubit Andreas.
"Zvláštní tvor," utrousila Alex, "možná až moc."
"Jo, to jo. Jsou to opravdové osobnosti. Dávejte si na ně pozor. Někteří jsou shovívaví, jiní zase pyšní zákeřníci. Dokud nezjistíte, co jsou zač, chovejte se k nim s maximální opatrností a nadmíru slušně!" kýval jejich průvodce vážně hlavou.
"Co jsou tedy vlastně zač?" ptala se dál Alex.
"Kouzelné bytosti s kouzelnými schopnostmi, které se u každého liší. Všichni, ale umí létat a skrýt svůj roh a křídla," Andreas kývl v rozmáchlém gestu rukou ke svému čtyřnohému společníku.
Jack nechal jako na povel své přebytečné údy zmizet. Ty jako by zarostly zpět do něj. V tu ránu z něj byl úplně normální kůň.
"Dobrý maskování," zabručela s notnou dávkou obdivu Elis, byť se stále nedokázala smířit s tím, co tu vlastně dělá.
"Že jo," ušklíbl se Andreas a jeho tvář prudce zvážněla, "lidé vás potřebují a já už nemůžu dál čekat." Chvíli bez hnutí stál. Jeho výraz poněkud zjihl. Kýžený úspěch se nejspíš nedostavil a tak s povzdychem prohlásil, "Tak to jsem vás asi moc nedostal, co?"
"Naše cesta tady nekončí?" otázala se opatrně Memory. Pokud tahle příhoda podivně začala, pak se přímo šíleně rozvíjela.
"Ne, Memory, a pochybuji, že vůbec skončí někdy v blízké době. Váš život je teď v rukou božích, jak říkají vaše kamarádky v černobílých úborech. A řekl bych, že to můžete brát skoro doslova," zamručel si už trochu pod vousy, kdyby tedy nějaké měl. "Ale dost už řečí, všechno vám časem vysvětlím. Tero!"
Jméno Elisiny kočkodlačice prolétlo mezi stromy a náhle se její tělo vynořilo z chroští spolu s vlčicí v zádech a malým drakem, který dosedl Alex na rameno.
"Vy jí znáte?" vybafla Elis.
"Znám vás přece všechny od dětství," usmál se Andreas, "Tak Tero, je na čase, abys ukázala, co umíš."


Už tak majestátně vyhlížející robustní kočka se náhle na povel nakrčila a začala zvětšovat. Občas se ozvalo lupnutí, jak se v těle rozšiřovaly kosti a formovaly dohromady. Tělo se protahovalo a rostlo, pozvolna ale přesto překvapivě rychle. Její vzhled byl najednou nesmírně divoký, hříva na krku hustá jako nikdy předtím a ohromné tlapy byly velké jako lidská hlava. Náhle si hleděla s Andreasem z očí do očí. A nebyla sama - Aqua velice dobře pochopila situaci a provedla totéž.
"Gino?" otočil se Andreas, "No tak děvče, Alex tě bude potřebovat." Dračice se chvíli rozmýšlela a pak se v okamžiku zvětšila z podoby kapesní hračky do ohromného zabijáka, jehož roztažená křídla by dosáhla na špičku rodinného domu. Klesla na všechny čtyři, aby se nemíjela s větvemi stromů, a sklonila hlavu s vyceněnými zuby k Alex.
"Omlouvám se," řekl tiše Andreas, "Zakázal jsem jim to provádět na pozemcích kláštera."
"Cože?" vydechla Elis, která vyděšeně hleděla na svou kočkodlačici.
"Aby nebyl průšvih."
Dívky stály bez hnutí. Ani jedna z nich nemínila uvěřit, že je něco takového možné.
"No tak, co je? Hele, kdyby tohle neuměli, k čemu si myslíte, že byste je asi měly."
Zvířata společně výhružně zavrčela směrem k Andreasovi.
"No dobrá, jsou to milí společníci a tak, ale přeci jenom. Nikdo jiný vám tak dobrou službu v oblasti dopravy neposkytne."
"Tím chcete říct co," pokračovala trochu nervózně Memory, "jestli si myslíte, že bych snad měla použít svoji vlčici na na… tak na to zapomeňte. Je to vlk, ne závodní chrt ani nějaký Fenrir nebo Kerberos!"[1]
"Tvůj vlk je momentálně mnohem víc než tisíc bájných Kerberů."
"Nevím, co to je," vložila se do rozhovoru Elis, "Ale z ní to děsivě, takže s tím souhlasím a teď mi vraťte Teru do původní podoby."
"Tak jí to přikaž! Nebavíš se s ní v myšlenkách nebo co? Myslel jsem, že si s ní povídáš pořád. Není hloupá, rozumí ti."
"To vím! Ale jak to vypadá, asi mi neříká všechno."
"Ne, to ne. Zakázal jsem jí to, však jsem to říkal."
"Co jste vy sakra zač?"
"O tom víc až budeme na místě fajn? Teď dělej jakoby nic. Tak můžeme vyrazit?" radostně promnul ruce Andreas, "Vy dvě se budete muset držet při zemi a já s Alex vás budeme hlídat ze vzduchu."
Unixus se protáhl a nechal zpětně vyrašit svá křídla, cvičně je roztáhl a zamával jimi.
Alex se otočila ke své dračici. "Gino? Ty umíš létat? Řekni, že ano!" Dračice jen mrkla a dál Alex tiše sledovala.
"Tak už nasedejte, proboha," vzdychl Andreas. "Měl jsem původně za to, že toho vědí víc..." poznamenal ještě stranou k Jackovi.
Elis už cítila, jak jí v krku opět škrábe nevrlá poznámka. Všichni tedy nakonec, ač trochu nejistě, vylezli na hřbety svých miláčků, ačkoli vůbec netušili, co se bude dít. Jak se zdálo, Andreas se jim rozhodl během jediného dne převrátit život na ruby, ať už chtěli nebo ne.
"Pevně se držte," poučil je Andreas, vyhoupl se na holý koňský hřbet a chytil se nejspodnějšího pramene hřívy. "Sevřete jim boky jo, stehna se musí pevně držet, kolena volně přiléhat a pomáhat si holeněmi. Vlastně jako na koni… ehm, já vlastně jsem na koni hehe," a dál pokračoval v instruktáži, "a něčeho se taky chyťte. Můžete srsti, jestli jim to nebude vadit. Tak ready? Steady? Jedem!"
Kůň vyskočil a jediným máchnutím křídel se vznesl do vzduchu. Za ním vyletěl drak a vlk s kočkou se vydali mohutnými skoky přes louku.


[1] Kerberos - původem bájný tvor řecké mytologie; trojhlavý pes střežící vchod do světa mrtvých
Fenrir - bájný tvor severské mytologie; vlk, který měl růst tak dlouho, dokud se jeho otevřená tlama nebude dotýkat čenichem nebes a spodním patrem Země


čti dál: Kapitola čtvrtá - Dál do dáli

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 3. kapitolu jsem...

Přečetl!

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 13. dubna 2013 v 20:01 | Reagovat

Wau! Tomu chlápkovi pořád nevěřím, na druhou stranu, jsem šíleně zvědavá, co se to děje. Stále nechápu, kde holky vzaly ty své mazlíčky a spousty dalších věcí. Navíc, mám šíleně moc nezodpovězených otázek: kam jedou? Co jsou zač? A mnohem víc...
Ty fotky jsou nádherné, jen nechápu, jestli mají doplňovat atmosféru...? No, já mám prostě dlouhý vedení, tak si z toho nic nedělej. :D

2 MAKY.OREL MAKY.OREL | E-mail | Web | 20. dubna 2013 v 0:39 | Reagovat

[1]: Dlouhá cesta nespočtu mých přátel byla skutečně post-dokumentována. Byl to náročný proces nicméně jsem navštívila mnoho míst, kde se alespoň po část jejich cesty nacházeli. Z vytvoření celé mapy sešlo, ale nakonec byla spousta fotek dostačujícím materiálem.

3 ano-tori ano-tori | 24. dubna 2013 v 19:22 | Reagovat

Líbí se mi jakým způsobem jsou články napsány, je to úplně super :DD

4 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 26. června 2013 v 19:10 | Reagovat

Malé a uječené -_- klasika 14, to si chytla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama