2/ Co děsivého dál?

6. dubna 2013 v 0:00 | MAKY.OREL |  Kapitoly/ 1. díl
Po stromech kolem i kamenných zdech starého kláštera se šplhal břečťan. Míjel arkády, plynul kolem vysokých klenutých oken, nakukoval do chodeb obehnaných okolo téměř prázdného dvora a škrtil zašlé kříže trčící z jasně zelené trávy. Tam, kde vály severní větry, se stěny chytal lišejník. Široká kola, barevné fleky po stěnách na velkých kamenech klášterní obezdívky. V některých částech stoupaly zdi do věží - tam byla chrámová loď a za mživých večerů se odtud ozýval tlumený zpěv. Pak zdi zase klesaly, tvořily spleti chodeb vedoucích tou ohromnou budovou jako nitky skrz šat, navzájem se proplétající v kamenných branách a vrzajících dveřích.
Elis seděla na okenním parapetu v knihovně. V klíně měla ohromnou předoucí kočku, která se jí třela hlavou o tričko. Kočka tiše vrněla a Elis sledovala krajinu za oknem - pláně suché trávy vlnící se v siluetách nízkých vrchů a kdesi v dálce tmavý pás věštící les. V místnosti bylo posvátné ticho, a kdyby člověk zbystřil, snad by slyšel prach, jak dopadá na hřbety starobylých knih psaných řečí, která se už sotva dala přečíst, natož aby se jí dalo porozumět. Strop byl ještě původní kazetový a dával člověku pocit historického luxusu, kdykoli zvedl hlavu. K tomu se Elis ale ani náhodou nechystala.
Náhle vrzly staré dveře. Někdo přišel. A opravdu - mezi regály se mihla Memory. Když ji Elis postřehla, Memory na ní vesele mávla, jakoby chtěla říct: Už jsem tě našla.


"Ahoj," usmála se Memory.
Elis jen kývla. Memory vztáhla ruku ke kočce a jemně ji pohladila po husté hřívě. "Ahoj Tero."
Kočce zajiskřily velké jantarové oči, jakoby jí odpověděla.
"Byla si venku?" Na to se jí Elis ani ptát nemusela. Jasně, že tam byla.
"Jo," kývla Memory stroze.
"A co? Myslím, umíš něco nového?"
Memory zacukaly koutky. Vždycky se na to ptá. "Hm, no Aqua mi řekla, že když umím ovládat vodu, co mám před sebou, je možná na čase zkusit tu pod zemí."
Aqua, jasně, pomyslela si, kdo jiný je teď na pořadu dne. Byla to krásná modrooká, téměř bíle zbarvená vlčice, jen sem tam se v těch nejhustších místech jejího kožichu proplétaly stříbrné nitky, které dávaly srsti nějaký vzor. Objevila se tu jednoho dne skoro zničehonic, Memory ji pojala za svou a chovala se, jakoby ji dávno znala. To budilo jisté podezření, ale byť se dívky ptaly, odkud vlčice přišla, odpověď jim byla stále upírána. Nikdo netušil, proč o tom Memory nechce mluvit, ale zdálo se zbytečné ji přemlouvat.
"Takže si nám vysušila studnu?" poznamenala ironicky Elis a rozvalená Tera pohodila chlupatým ocasem.
Memory se pousmála: "No to ne. Jen jsem měla vytáhnout vodu ze země. Bylo to už docela těžké. Když něco nevidíš, nevíš, co se tím děje, když na to působíš... Hm, víš, co myslím?"
"Jo, snad jo," pokývala hlavou Elis. Na jednu stranu jí to bylo jedno. Chtěla jen vědět, co umí, nic víc. Podrbala kočku. Co umím vlastně já? Někdy měla pocit, že nechat povyrůst kytku, není nic úžasného. No dobře, asi by se uplatnila v zahradnictví, ale spíš by dopadla nějak tak jako x-meni. Od té doby, co začala kouzlit, se taky přestala koukat na filmy o superhrdinech. Stresovaly ji.
"Co Alex? Kde je?" zamručela pak po chvíli ticha.
"Alex? No, viděla jsem ji ráno na zahradě a pak někam zmizela, nevím kam, ale však znáš ty její výlety. Ale nevypadalo to, že by snad trénovala nebo tak. Dračici tam nikde neměla."
"Hm..." protáhla jen Elis ospale a v zápětí vykřikla. "Jééžíš!"
"Co je!?" vybafla vyděšeně Memory.
Elis nakvašeně koukala z okna, před kterým poletovala jedovatě žlutá dračice Gina, divoce se šklebila a koulela ohromnýma očima. Zvláštní uši ve tvaru kožených vějířů měla roztažené za hlavou a tlapami s dlouhými krvavě červenými drápy máchala ve vzduchu. Za ní se směrem k zemi vrtěl šupinatý ocas.
"To je praštěný zvíře," kroutila hlavou Memory. "To si ji Alex teda vychovala skvěle."
Gina se rozšklebila do čehosi, co se dalo označit za úsměv a odtřepetala se pryč z dohledu.
Elis si povzdechla. Během krátké doby se jejich život zvrtl v prapodivnou pohádku. Zatím byla dost nevinná. Malý drak, vlk a kočkodlak - rozmilá stvoření pomáhající svým pánům, tak nepatřičná v tomhle světě, přicházející z neznámých míst. Snad jen Elisina kočkodlačice Tera měla jasný původ - sestry ji chovaly v klášteře už od koťátka, které našly kdysi dávno před branou, chvíli poté, co dívky do kláštera přišly. Kdo mohl tušit, co z té malé huňaté výskající kuličky vlastně vyroste? Naštěstí neměly sestry ani potuchy o tom, co je dnes již ohromná divoce zbarvená kočka vlastně zač.
A pak tu byly ony. Tři dívky nadané schopnostmi, o jejichž plném rozsahu zatím neměly ani tušení. Ale jedno věděly, že ovládají vodu, oheň a zemi - ovládají živly. Tři základní stavební kameny světa se nějakým nedopatřením ocitly v jejich rukou. Neměly tušení jak, neměly tušení proč a ani tomu stále nedokázaly dost dobře uvěřit a nahlas to pojmenovat. Bylo to celé jakési nepochopitelné nedopatření, které spolu s jejich stoupajícím věkem stále víc vyplouvalo na povrch.
Ale přesto, všichni tu žili v poklidu místu, ve kterém se pohybovali, tak vlastním. Bylo to celé vskutku hezkou idylkou, tedy prozatím, ale nic netrvá věčně. Pravda byla taková, že dívky poněkud tísnila vyhlídka na budoucnost. Tušily, že to nebude stále stejné. Že někdo jako ony nemůže celý život prosedět v chladných místnostech starého kláštera a dívat se z oken, jako se ptáci dívají z klecí. Že někdo jako ony tu není náhodou. O to děsivější to všechno bylo.


Po zamlžené ulici, nad kterou se klenula šedá mračna, si to šinula drobná dívka. Černé vlasy na krátko střižené jí místy padali do čela. Schovávala se do krátkého límce lehké zašlé bundy a očima těkala okolo. Pořád utíkala. Chlad mezi klášterními zdmi jí nesvědčil. Ať už to bylo bůh ví proč, ale měla ráda prostor. Ten pocit, že je kam jít, kam utéct.
Kolem ní vyrůstaly staré kamenné domy, jeden jako druhý. V tomhle kraji se originalitou při stavbě příliš neplýtvalo. Kameny už obrůstaly lišejníkem. Byly přesně tak postaveny, jak je kdysi postavil něčí děd, a stojí tu dodnes a dodnes tu žijí potomci toho, kdož ty kameny donesl.
Alex zvedla hlavu. Trhavým pohybem chtěla odhodit vlasy z čela, ale něčeho si všimla. Její kroky se náhle zastavili a ona ustrnula na své cestě s pohledem vpřed do mlhavé ulice. Stál na silnici, jakoby se nebál, že něco pojede. Jakoby věděl, že tudy nic nejezdí. Jakoby to tu tak dobře znal. Stál tam a i z té dálky bylo vidět černé brýle na jeho očích ve dne, který byl temný jako noc. A sám to snad bral jako vtip, protože se zdálo, že se trochu usmívá. A nebylo to poprvé.
Už ho tu viděla. Nejednou. Bloudil tudy s šibalskou tváří, kterou jí nastavoval, kdykoli se na ní otočil. A ona byla jediná, kdo si ho všiml. Nikdy nepromluvil, jen tu bloumal v uctivé vzdálenosti a někdy se div nesrazili na cestě. Alex se v tu chvíli lekla. Ten obličej vídala tak často, že dnešek byl náhle nějak děsivý. To, jak se na ní z té dálky díval, bylo zvláštní, jiné.
Prudce se otočila a utíkala pryč. Něco se stane, věděla to. Věděla to a chtěla tomu zabránit dřív, než to přijde.

Do klášterní knihovny, kde právě Elis a Memory seděly, náhle vrazila Alex jako šíp. Obě dívky se nechápavě otočily. Dokonce i Tera tázavě natočila velkou střapatou hlavu. Alex byla přeci jenom většinou docela klidné dítě. Což se tedy rozhodně nedalo říct o její rozjívené dračici.
"Hej, kde jste kdo?"
"Co se děje?" otázala se nechápavě Memory.
"Jo, co je?" protáhla Elis.
"Všimly jste si toho divného týpka, co tu pořád slídí? Nemám ani páru, co je zač. Za to on asi ví, kdo jsme my," vychrlila ze sebe Alex jedním dechem a shazovala ze sebe teplé oblečení. Její kamarádky na sebe tázavě pohlédly.
"Týpka? Tím myslíš koho?" odvětila Memory. Bylo to na ní trochu moc informací najednou.
"Já nic nevím," opáčila Elis a odvrátila své zelené oči s nezájmem zpátky k oknu.
"Tak jo," vydechla Alex, "vídávám ho tu nějak často. Toulá se sem tam kolem kláštera, ve městě i po blatech. A kdykoli některá z nás vyleze, jde za ní. Sleduju ho už nějakou dobu. Myslím, že poprvé jsem ho viděla asi před dvěma měsíci ve vesnici. Na krku měl foťák a dělal, že ho strašně zajímá zdejší zástavba."
"Turista," ušklíbla se Elis, "No a co jako?"
"Dva měsíce?" vyjekla Alex. "Ty bys jela na výlet do takový díry na dva měsíce?"
"Třeba jo. Co já vim. Možná se přestěhoval někam poblíž a děsně ho zajímá kultura no."
"Jasně, kultura a tři holky, který doprovází, kamkoli se hnou. Od tý doby, co se tu objevil prvně, je tu skoro pořád. Jakoby z ničeho nic vyjde zpoza rohu. Úplně náhodou sedí na lavičce. A samosebou taky děsně omylem chodí stejnýma cestama jako my. To s náma fakt určitě nemá nic společnýho!"
"To jako že je ňákej šmírák nebo úchyl či co? Tady? Jsi zdravá?"
"No uznej Elis, že moc normální to určitě není," namítla Memory, "Jestli je tu vážně k vidění pravidelně už dva měsíce…"
"Jo, přesně!" chytla se Alex slova. "Třeba je to nájemný vrah, detektiv, tajný agent, co já vím, možná třeba i ten úchyl, ale normální turista, to určitě není."
"Už proto, že sem stejně žádný turisti nejezdí," dodala Memory.
"Co z toho děláte takovou vědu? Třeba je to jen nějaký inženýr, co sem přijel vyměřit kanalizaci nebo tak," protestovala Elis.
"Jo, jasně," ušklíbla se Alex, "hele, říkej si, co chceš, ale normální není určitě."
Alexina fantazie teda dneska vážně nezná mezí, pomyslela si Elis. "Nech toho, vždyť ty už podezříváš každýho novýho, kdo se tu ukáže!"
"No, to já trochu taky," opáčila s nervózním úsměvem Memory.
"Vy jste fakt na hlavu! Od tý doby, co kouzlíte, vidíte v každym masovýho vraha!" rozčilovala se Elis, která už měla přeci jenom všech těch řečí o "podezřelém cosi" dost.
"Neříkám, že je masovej vrah, říkám, že je divnej," nenechala se odbýt Alex.
"Nechte už toho," zaprosila Memory. "Kdo to má poslouchat?! Hele, já navrhuju toho chlápka sledovat, dostat ho někam do rohu a tam ho zmáčknout. Ehm, teda… je to trochu science fiction, ale myslím, že něco na ten způsob by snad mohlo jít, ne? No od čeho se tu pořád učíme čáry máry fuk že?"
"To by šlo, v jiný dimenzi ovšem," odvětila Elis ironicky. "Taky bychom mu pak musely vymazat paměť, aby si ty naše čáry máry nepamatoval. Zkus zavolat doktora Frankensteina, třeba ti s tím pomůže. A co takhle hypnotizace? To by přece bylo taky fajn že jo?"
Memory založila ruce na prsou a nevrle nakrčila nos. "Něco bychom měly dělat."
"Vy jste vážně padlí na hlavu," vzdychla Elis.
Alex se na ty dvě chvíli protivně dívala, ale pak popošla a přimáčkla se obličejem k okenní tabulce. Dívala se ven za zeď starého hřbitova mezi stromy a hleděla skrz větve. V zápětí se jí rozšířily zorničky vzrušením.
"Počkat," vyštěkla. "Vždyť se mu můžem podívat do hlavy."
"Alex, víš, že bychom to neměly zneužívat," trochu odmítavě se zamýšlela Memory.
"Jo, to je pravda Mem, ale jestli je to vážně úchyl, tak nemáme na výběr," odvětila Alex a odlepila se od skla. Stále se však dívala mezi stromy.
"Taky pravda. Tak kdo to provede?"
"Navrhuju Alex, té to jde určitě nejlépe," ozvala se jako mimoděk Elis, aby se vyhnula případné práci.
"Nemám žádný námitky," souhlasila Alex. "Nezaručuju ale, že se mi povede." Přitom se ještě usilovněji dívala ven z okna na jakýsi bod schovaný v šeravém odpoledni.
"Ale alespoň to zkusíme," mávla rukou Elis, která v úspěch stejně ani nedoufala.

Andreas sledoval dalekohledem okno knihovny, ve které dívky seděly. Náhle ho odložil.
"Á, Jacku, co ty tady?" zvolal vesele k siluetě přicházející z hloubi lesa.
"Můžeš hádat 3x, tvá milá si, řekl bych, správně tipla, že budeš mít chuť na svačinu. A kdo jiný než tvůj milý unixus[1] by ti ji asi mohl přinést?"
"Takže čaj o páté? Výborně! Jessica je prostě úžasná. Neprohloupil jsem, když sem si ji tenkrát vzal," vrtěl se Andreas vesele na pařezu a natáhl ruku ke koni.
Ten si odfrkl a sklonil hlavu, ze které mu automaticky sklouzla kabela pletená z motouzu. Andreas ji chytil a vytáhl si termosku s bylinkovým čajem a jahodový koláč. Jediným máchnutím ruky vykouzlil na nejbližším pařezu talíř a hrnek. Zrovna se chtěl zakousnout do svačiny, když tu se zastavil a zkoprněl. Kdosi se mu pokoušel dostat do mysli. Naštvaně položil koláč a pokusil se zjistit, kdo je ten otrava. Čtení myšlenek a komunikace prostřednictvím nich mu nedělaly sebemenší problém. Trvalo slabou minutu, než našel v hlavě útočníka jeho totožnost.
"No podívejme, Alex se pěkně vyvedla. Myšlenkové přenosy jsou dost složité i pro vyspělé magiky. Vypadá to, že ty tři mají v sobě mnohem více schopností, než jsem se původně domníval. To je jen dobře, nebudu je muset zaučovat."
"Dalo se to čekat. Pokud ovládají živly, pak pro ně tohle musí být hračka," zamručel kůň s nevelkým zájmem.
"Kdo by to řekl, co od nich můžeme všechno čekat…"
"To mi povídej. Ale poslyš…"
"Nic neříkej, si tu dobrovolně no ne? Pepa snad něco namítal?"
"Ne, ale mám být do zítra zpátky," mručel kůň svým unaveným ale za to velice kultivovaně znějícím hlasem.
"Nevadí, chlapče, trochu si ten výlet protáhneš. Ale neboj, už to bude jen pár dní, pak mizíme," odvětil Andreas a naposledy přimáčkl oči k dalekohledu. "Všichni musíme brzo zmizet."


Alex sebou škubla. "Tak co?" vyzvídala naléhavě Memory.
"Nic," pokrčila rameny.
"Nic?"
"Prostě nic," zamručela Alex, "Nedokážu to."
"Já to věděla," ozvala se Elis přeci jen trochu vítězoslavným tónem, za který si vysloužila nehezký pohled od Memory.
Alex se na ně otočila a trochu tlumeně řekla: "Nechci vás strašit. Ale myslím, že je to vážné."
"Co? Máš rakovinu?" odfrkla Elis znuděně.
"Elis!" křikla Memory výhružně.
"Promiň, ale co jí na to mám říct?" Když ale viděla Alexin obličej, přece raději zmlkla.
"Nejde o to, že to neumím - ten transfer myšlenek," mluvila Alex dál, "Jde o to, že on mě nepustil do hlavy. Asi by se mi to stejně nepovedlo. Elis má pravdu, je to moc složitý, ale on mě nenechal ani to zkusit."
"Tím myslíš co?" zeptala se nejistě Memory.
"To, že ten chlap asi vážně ví, kdo jsme. A jestli to doteď nevěděl, tak teď už ano."
Elis se trochu poděšeně napřímila, "Jakože ví, že děláme ty divný věci, který nechápem a že ty máš draka a že tohle celý je naprostá šílenost?"
"Nejsem si jistá, jestli ví i to poslední," ušklíbla se Alex.
"Ty víš, co myslím!"
"On není obyčejnej turista a asi ani obyčejnej úchyl…" zamručela Alex a vyhlédla z okna.
"Nevím, co je lepší," vzdychla Memory.
"Kam to pořád čumíš!" vyštěkla nervózní Elis a Alex jí krátce kývla očima ven.
Všechny tři se naklonily k oknu a dívaly se stejným směrem - za starý hřbitov mezi stromy. Na pařezu v trávě tam seděl osamělý muž, ruce držel hrnek a jeho pohled spočíval přímo na nich. Alex nemusela nic říkat, všem bylo jasné, kdo to asi je. Muž upil z hrnku, s úsměvem zvedl ruku a zamával. Tři hlavy okamžitě zmizely z okna, jak se všechny dívky jedním pohybem svezly na zem pod parapet.
"Sakra, on nás viděl!" šeptla Elis.
Alex na ni smutně pohlédla. "Elis, on nás viděl už milionkrát."


Blížil se soumrak. Slunce se už pomalu kutálelo k západu. Nejspíš byste to ale ani nepoznali, celý den bylo skryto v mlze. Po staré děravé silnici se k obci blížil luxusní naleštěný černý mercedes. Za volantem seděl postarší špinavý blondýn. Dobře věděl, kam míří. Auto sledoval ze vzduchu unixus. Vznešeně kroužil na pošmourném nebi, což však běžný pozorovatel nemohl postřehnout, jelikož unixus neměl zrovna v plánu vystavovat se na odiv japonským turistům a fantasy-fanatikům, a tak letěl schovaný za příkrovem mléčného mračna.
Ale abychom nezapomněli na toho muže v Mercedesu. Auto konečně zastavilo. Muž vystoupil a zaklepal na vrata kláštera. Po chvíli zjistil, že to nemá cenu a raději začal hledat zvonek. Konečně ho objevil a dvakrát stiskl. Netrvalo dlouho a dveře otevřela nedůvěřivá jeptiška. Hleděl na ni vysoký muž v černém na míru střiženém obleku, který měl nepochybně na svědomí nějaký italský módní návrhář či alespoň dobrý krejčí. Pod ním prokukovala bílá nažehlená košile s límečkem. Na očích měl tmavé brýle, které teď ze zdvořilosti sundal a odkryl světle modré zraky.
"Dobrý podvečer."
"Dobrý", vypadlo z překvapené jeptišky, která mohla na onom svůdně se usmívajícím muži oči nechat.
"Dovolte, abych se představil, jsem Alan Reevy. Pracuji pro federální bezpečnost. Doslechli jsme se, že tu žijí jisté tři dívky - Alex, Elisia a Memory je to pravda?"
"Aa…ano je," vykoktala jeptiška, která v ruce svírala služební průkaz, který jí ten muž během svého výkladu podal. Jeptiška mu ho rozpačitě vrátila. "A o co jde, smím-li se zeptat?"
"Ty dívky jsou zapleteny do jednoho přísně tajného případu. Můžu jen říct že," muž se naklonil blíž k jeptišce a zašeptal, "že jde o obchod s bílým masem. Jistě víte, co tím myslím. Jsme těm zločincům samozřejmě na stopě a ta je momentálně velice horká. Na ty dívenky už čekají jejich rodiče a já bych to nerad protahoval. Byli hrůzou bez sebe, mysleli, že už je nikdy neuvidí. Opravdu plakali štěstím, když zjistili, že jsou v pořádku."
"Jistě, jistě," kývala důvěřivá žena naprosto unesena tím otřesným příběhem.
"Víte, jde o přísně tajný případ, který nesmí proniknout na veřejnost. Tímto vás nabádám k ostražitosti, protože vyzrazení jakýchkoli informací by mohlo zločince vyplašit a to by mohlo ohrozit nejen naše tajné agenty, ale i vás. A teď bych vás s dovolením poprosil, zda byste ty dívenky nepřivedla."
"Samozřejmě, hned pro ně zajdu. Jen se s nimi sestry rozloučí," kývala řádová sestra možná až příliš zuřivě hlavou.
"Jistě chápu to, musí to být velice traumatické takhle z ničeho nic," řekl na oko outlocitný agent, "Počkám tady na vás."
Sestra zavřela vrata a kvapem mířila do pokoje oněch třech dívek.

Alex seděla v pokoji. Stále přemýšlela nad tím, kdo je ten tajemný člověk, který je sleduje. Respektive sledoval. Čtyři dny už ho totiž nikdo neviděl. Když se mu tenkrát nabourala do hlavy, cítila, jakoby se před ní postavila neviditelná zeď, která jí bránila v jakémkoli čtení myšlenek. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy se s něčím podobným nesetkala. Ještě podivnější ale bylo, že Alex připadalo, jakoby někdo četl myšlenky jí. Trvalo to jen krátce a dívka se pak o nové spojení už nepokoušela. Všechny tři tahle událost dost znepokojila. Chápaly, že na celém světě nemůžou být jen ony tři obdařeny nějakými magickými schopnostmi, jenže teď, když začínaly tušit, že s někým jím podobným setkaly či možná ještě setkají, byly spíš vystrašené než šťastné z nalezení jejich "druha". Dívky byly zvyklé na život v utajení a najednou je někdo odhalil. Někdo, kdo měl přinejmenším podobné schopnosti jako ony. Zákonitě tedy nevěděly, co si o tom vlastně mají myslet.
Náhle dveře pokoje otevřela jeptiška Claudie. Byla to jedna z mladších řádových sester a po celou dobu jim byla něčím jako osobní chůvou. Celá se usmívala a zároveň si otírala uslzené oči kapesníkem. "Děvenky moje…", fňukala, "konečně budete mít opravdový domov a hlavně opravdové rodiče…hepčí…hospodin byl milosrdný a vyslyšel naše prosby. Bude se mi stýskat… vážně… vážně moc. Ale takhle to bude lepší."
"Co?!" vypadlo z Elis, které se na tváři objevil naprosto nechápavý výraz.
Ani Memory nechápala situaci, "Ale vždyť mi přece rodiče nemáme. Žijeme tu odjakživa."
"Jeden hodný pán vám je našel, holčičky moje," plakala Claudie, "už se na vás určitě opravdu moc těší."
"Jeden hodný pán?" vydechla Alex a v obavách se otočila na kamarádky. "Tak najednou?" Začínala mít neblahé tušení něčeho zlého. Proud jejích myšlenek narušila až Claudie.
"Tak honem, musíte si sbalit. Nechci toho milého pána nechat dlouho čekat."
Dívky nehodlaly odporovat, jak by taky mohly. Kdyby jeptiškám řekly, co jsou vlastně zač, asi by na ně poslaly nějakého takové drastického vymítače ďábla, o jakých Alex občas rokovala, aby si ukrátila dlouhou chvíli a popudila proti sobě obě kamarádky. Tahle fakta je stále dokola stavila do naprosto bezvýchodných situací, kdy se nedalo vybírat z více možností - žádné totiž nebyly. A tak si raději zabalily to málo, co měly, a za doprovodu snad celého naprosto nadšeného a dojatého kláštera i s matkou představenou vyrazily nejistě k bráně, o které si mysleli, že skrz ni ven nikdy nadobro nevyjdou.


[1] Unixus - bájný tvor, kříženec jednorožce a pegase; má zároveň roh na čele i křídla vyrůstající z ramen


čti dál: Kapitola třetí - Kdo je ten chlap?!

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Počítadlo: 2. kapitolu jsem...

Přečetl! 100% (23)

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 6. dubna 2013 v 12:27 | Reagovat

Kočkodlak? Drak? No, tohle bude ještě zajímavé... :D
Konečně jsem se alespoň z části dozvěděla, co jsou holky zač. Nebo spíše, co mají za schopnosti. Které jsou, jen tak mimochodem, hodně zajímavé.
Jen mi trochu dělá starost ten chlápek, co je pronásledoval a ten, co okouzlil jeptišku. Pokud ovšem, to není jedna a ta samá osoba dohromady. :D
Nuže, doufám, že další kapitola bude brzy. :D

2 AURIL AURIL | Web | 9. dubna 2013 v 19:18 | Reagovat

:D děkuji za koment... pokud jde o design, tak ten rozhodně nebudu měnit, a to vééélmi dlouho.

Jinek jsem to tady lehce prošťourla a jeví se to zajímavě... Musím poznamenat, že pokud je to rozsáhlejší dílo a máš ho téměř hotové, tak smekám, z vlastní zkušenosti vím, že to není nic jednoduchého.

3 K K | Web | 21. srpna 2013 v 14:40 | Reagovat

Wau!:D Je to úplne super. Ten opis postáv a prostredia nadovšetko. Úplne ma to zaujalo. Ale až na konci mi prišlo trošku divné, že tam príde len tak nejaký ujo a oni ich hneď vydajú akoby nič. Fakt dobre píšeš a prečítam si aj ďalšie kapitoly. Toto by si mohla dať ako prológ je to viac zaujímavé ;) Ale to je iba môj názor. Väčšinou nečítam blogy, kde sú poviedky, lebo sa nikdy neviem dostať k prvej kapitole, ale máš to super vymyslené a usporiadané a fakt pútavý dizajn. Držím ti palce:)

4 K K | Web | 21. srpna 2013 v 14:43 | Reagovat

A ešte:D keďže sú to tri baby a majú schopnosti troch živloch a živly sú štyri tak ma to trochu mätie. Ale asi to tam bude neskôr vysvetlené :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama